ECLI:CZ:US:2003:4.US.527.02
sp. zn. IV. ÚS 527/02
Usnesení
IV. ÚS 527/02
Ústavní soud ČR rozhodl dne 23. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti navrhovatelky Soukromé střední odborné školy umění a managementu, s. r. o., zastoupené JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, čj. 12 Co 50/2002-49, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10.9.2001, čj. 18 C 99/2001-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 1.8.2002, domáhal bez jakékoli ústavněprávní argumentace zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů, neboť jimi měl být krácen na svém základním právu daném čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp.zn. 18 C 99/2001 Ústavní soud zjistil, že dne 27.12.2000 podala Z. B. tomuto soudu návrh na vydání platebního rozkazu o 12.000,- Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným "Smlouvu o studiu studijního oboru Grafika v reklamní praxi" a složila zálohu školného v uvedené výši. Následně zjistila, že rozhodnutím Ministerstva školství a tělovýchovy ČR (dále jen "ministerstvo"), čj. 20522/99-21, ze dne 15.6.1999 byla škola vyřazena ze sítě škol ministerstva, a není tudíž oprávněna poskytovat střední odborné vzdělání s maturitou, jak inzerovala. Protože žalobkyně má zájem získat středoškolské vzdělání s maturitou, rozhodla se ke studiu nenastoupit a požadovala vrácení zálohy.
Obvodní soud pro Prahu 5 nejprve vyhověl návrhu a vydal platební rozkaz. Následně (po podání odporu žalovaným, dnes ústavním stěžovatelem) dne 10.9.2001 rozsudkem, čj. 18 C 99/2001-32, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12.000,- Kč s 10% úrokem a uhradit náklady řízení. Rozsudek soud odůvodnil tím, že při uzavírání smlouvy o studiu již probíhalo správní řízení a soudní řízení, které se přímo dotýkalo existence školy a studijních oborů. Jestliže žalovaný o těchto skutečnostech žalobkyni neinformoval a přijal od ní zálohu na školné, lze jeho jednání kvalifikovat jako úmyslné uvedení v omyl, zakládající relativní neplatnost tohoto právního úkonu. Protože se žalobkyně neplatnosti smlouvy dovolala, soud žalobě vyhověl.
Rozsudek napadl žalovaný odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 17.4.2002 rozsudkem, čj. 12 Co 50/2002-49, tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku potvrdil.
Rozsudek Městského osudu v Praze napadl stěžovatel včas ústavní stížností. V ní uvedl, že nesouhlasí se závěry obecných soudů a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho základního práva daného čl. 38 odst. 1 Listiny. Žádal proto zrušení obou rozsudků.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Čl. 38 odst. 1 Listiny, kterého se ústavní stěžovatel dovolává, stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel nenamítá nepříslušnost soudce nebo soudu k řešení souzeného případu, ale nesouhlasí s právními závěry soudů. Ústavní soud proto zkoumal i to, zda postupem obecného osudu nebylo zasaženo do jiného základního práva stěžovatele. Namítané porušení základního práva na zákonného soudce ani jiného základního práva však neshledal. Soudy postupovaly v řízení v intencích občanského soudního řádu, provedly navržené důkazy, vyvodily z nich právní závěry a ty podle přesvědčení Ústavního soudu přesvědčivě odůvodnily. Postupovaly tedy ústavně konformním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Městského osudu v Praze ze dne 17. 4. 2002, čj. 12 Co 50/2002-49, a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10.9.2001, čj. 18 C 99/2001-32, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu