ECLI:CZ:US:2003:4.US.540.02
sp. zn. IV. ÚS 540/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti E., a.s., zastoupené JUDr. E. V., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2002, čj. 29 Odo 691/2001-180, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2001, čj. 5 Cmo 580/2000-127 a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000, čj. 53 Cm 168/97-88, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení a 1/ Střediska cenných papírů, příspěvkové organizace, zastoupeného JUDr. J. V., advokátem a 2/ České republiky - Ministerstva financí ČR, Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. A.K., advokátem, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2002 se E., a.s. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2002, čj. 29 Odo 691/2001-180. Tímto rozsudkem bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2001, čj. 5 Cmo 580/2000-127, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2000, čj. 53 Cm 168/97-88. Posledně uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejším účastníkům, tj. 1/ Středisku cenných papírů, st.p. - příspěvková organizace, Praha ("SCP") a 2/ České republice - Ministerstvu financí ČR, kterou se domáhala náhrady škody ve výši 213 722 810,- Kč s přísl., která jí měla vzniknout neoprávněným převodem akcií z účtu svého právního předchůdce (F. I., investiční fond, akciová společnost K.) vedeného žalovaným 1/. Za závazek žalovaného 1/ ručí žalovaný 2/. Převod se uskutečnil na základě komisionářské smlouvy uzavřené obchodníkem s cennými papíry, za něhož jednala neznámá třetí osoba, vydávající se na základě falešného pasu za zemřelého Ing. J.K. Nárok na náhradu škody stěžovatelka odůvodnila též tvrzením, že SCP neoprávněně zpřístupnilo třetí osobě údaje o stavu a čísle účtu právního předchůdce, neboť bez těchto údajů by k uzavření smlouvy nemohlo dojít. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem ČR zamítnuto poté, co se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu. Stěžovatelka navrhla zrušit i rozsudky obecných soudů, dovolacímu rozsudku předcházející.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů a v řízení jim předcházejícím, byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky ("Ústava") s tím, že jejím právům nebyla poskytnuta dostatečná ochrana a řízení tak není možno označit za spravedlivé. Svá tvrzení odůvodnila v ústavní stížnosti a dále též ve svém stanovisku ze dne 10. 3. 2003 k vyjádření Nejvyššího soudu ČR, následující argumentací:
1/ Článek 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 Ústavy byl porušen tím, že obecné soudy, v rozporu s ust. §157 odst. 2 o.s.ř., v napadených rozsudcích nevyložily, z jakých důvodů nevykonaly jí navržené důkazy, specifikované v bodech 1.2.1. - 1.2.3. odůvodnění ústavní stížnosti; přitom poukázala na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k tzv. opomenutým důkazům.
2/ Rovnost v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny, ve vztahu k obecným soudům zakládá též právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a uvedla, že Vrchní soud v Praze v obdobné právní věci svým rozsudkem ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 5 Cmo 494/98, rozhodl opačně, tj. ve prospěch majitele účtu.
3/ Obecné soudy nedostály své povinnosti zjistit správně a v dostatečném rozsahu skutkový stav jimi rozhodované věci. Přílišná formálnost a povrchnost důkazního řízení je v rozporu s ústavními principy právního a demokratického státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), a je neslučitelná s ústavními zásadami soudního rozhodování (čl. 90 a čl. 95 Ústavy). Poukázala na relevantní judikaturu Ústavního soudu a v bodech 3.2.1.a 3.2.2. odůvodnění ústavní stížnosti uvedla konkrétní skutečnosti. Je toho názoru, že obecné soudy nezjistily správně a v dostatečném rozsahu skutkový stav věci, čímž porušily čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Pokud obecné soudy přes nedostatečně zjištěný skutkový stav konstatovaly, že SCP neporušilo své povinnosti podle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů ("ZCP"), je tento závěr v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, což zároveň představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
4/ Odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů neodpovídají kritériím obsaženým v ust. §157 odst. 2 a 3 o.s.ř., neboť se dostatečným a výstižným způsobem nevypořádala s argumentací v ústavní stížnosti specifikovanou v bodech 4.1.1. - 4.1.3., a dalšími nesrovnalostmi dle bodu 4.1.5. To v konečném důsledku vedlo k nepřesvědčivosti napadených rozhodnutí, což představuje porušení principů spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 Listiny i porušení čl. 90 Ústavy. Stěžovatelka poukázala na relevantní judikaturu Ústavního soudu.
5/ Interpretace ZCP obecnými soudy byla v rozporu s principy spravedlnosti a hraničí s libovůlí, cože zakládá porušení čl. 36 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Stěžovatelka zejména poukázala na opomenutí aplikovat §67 ZCP. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, že SCP neporušilo své povinnosti vyplývající ze ZCP. Naopak je toho názoru, že SCP uskutečněním registrace převodu cenných papírů za daných okolností postupovalo v rozporu s ust. §25 a §56 odst. 1 písm. a) ZCP. Obecným soudům též vytkla, že se odmítly zabývat otázkou existence okolností podle §374 obch. zák. Stěžovatelka dále polemizovala se stanoviskem obecných soudů, že mezi porušením §69 ZCP a vznikem škody v důsledku neoprávněného převodu cenných papírů z účtu F.neexistuje příčinná souvislost.
6/ Nejvyššímu soudu ČR stěžovatelka vytkla, že se odmítl zabývat nárokem na náhradu škody z hlediska porušení povinnosti SCP podle §69 ZCP a svůj právní názor na tuto věc dostatečně nezdůvodnil, ačkoliv tak měl v rámci rozsahu přípustnosti dovolání učinit. Dále namítla, že obecné soudy nerozhodly o jejím nároku na náhradu škody, vzniklé porušením povinnosti SCP utajovat skutečnosti týkající se majitelů účtů vedených v SCP, a že Nejvyšší soud ČR vydal rozsudek dříve, než mu bylo doručeno její vyjádření z 28. 6. 2002, ačkoliv o tomto vyjádření věděl. Takto svým postupem stěžovatelce neumožnil vyjádřit se k dané právní věci a reagovat na vyjádření SCP a ČR k jejímu dovolání.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho postup byl v souladu s ústavní zásadou rozhodovat ve věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). V projednávané věci stěžovatelka tyto průtahy sama způsobila, a to především tím, že si za právního zástupce v dovolacím řízení zvolila osobu nezapsanou v seznamu českých advokátů. Poté, co tento nedostatek odstranila, musel jí Nejvyšší soud ČR vyzvat k odstranění dalšího nedostatku povinného zastoupení, spočívajícího v tom, že zvolený advokát nepodepsal ani nedoplnil podané dovolání, ani se s ním neztotožnil. Výzva k odstranění uvedeného nedostatku byla stěžovatelce odeslána již 18. 1. 2002. Přinejmenším od jejího doručení měl advokát stěžovatelky možnost nahlížet do spisu a činit jakákoliv doplňující podání ve věci. Namísto toho si stěžovatelka zvolila jiného advokáta, který teprve 22. 5. 2002, tedy po uplynutí více než čtyř měsíců od shora uvedené výzvy k odstranění nedostatků a v době, kdy již věc byla připravena k rozhodnutí, sdělil dovolacímu soudu, že hodlá ve věci podat vyjádření. Vyjádření bylo doručeno až 3. 6. 2002. Z uvedeného vyplývá, že tvrzení stěžovatelky, že neměla možnost se k věci vyjádřit, není opodstatněné. V ostatním odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že netrvá na ústním jednání ve věci. Ke stanovisku stěžovatelky ze dne10. 3. 2003, které mu bylo zasláno, se nevyjádřil.
Středisko cenných papírů, jako vedlejší účastník 1/, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že podstatná část ústavní stížnosti je dle jeho přesvědčení postavena na argumentaci týkající se skutkového stavu dané právní věci. Stěžovatelka vychází zejména z toho, že obecné soudy posoudily skutková zjištění odlišně od jejího názoru. V tomto směru poukázalo na judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k přezkoumávání hodnocení důkazů učiněného obecnými soudy, a vyjádřilo přesvědčení, že stěžovatelce se dostalo plné možnosti uplatnit své nároky v soudním řízení, za současného důsledného šetření i jejích procesních práv. K námitce 1/, týkající se tzv. opomenutých důkazů, poukázalo na protokoly z jednání obecných soudů, z nichž je patrné, že na základě závěrečných výzev obecných soudů k předložení nebo návrhu dalších důkazů, nebyly stěžovatelkou žádné návrhy uplatňovány. K námitce 2/, týkající se různého rozhodování shodných věcí, poukázalo na zcela rozdílné okolnosti obou právních věcí. Zásadním rozdílem je to, že ve věci stěžovatelky šlo o situaci, kdy je objektivní odpovědnost za způsobenou škodu speciálně upravena ve vztahu k obchodníkovi s cennými papíry, a to v ust. §23 ve vazbě na §22 ZCP. Tato právní konstrukce, která byla přijata všemi soudy, které ve věci rozhodovaly, zůstala stěžovatelem zcela opomenuta. K námitce 3/, týkající se nedostatečného skutkového zjištění rozhodované věci, uvedlo, že dle jeho názoru tato námitka nemůže obstát, neboť obecné soudy v daném případě zjistily skutkový stav dostatečným způsobem s tím, že jej nezjišťovaly pouze v případech, které bylo možno považovat v rámci řízení za nesporné. Zjišťování skutečností uvedených v bodě 3.1. ústavní stížnosti jde zcela jednoznačně nad rámec povinnosti soudů vyplývající v tomto směru z o.s.ř. Nelze proto opodstatněně dojít ani k závěru, že bylo ze strany obecných soudů rozhodnuto v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, a nemůže tak jít fakticky o postup, který by byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. K námitce 4/, ohledně absence dostatečného a výstižného vypořádání se se skutečnostmi uvedenými v části 4.1. ústavní stížnosti, středisko uvedlo, že stěžovatelka v podstatě obecným soudům vytýká, že na základě uvedených skutečností nedospěly k závěru o naplnění zákonných znaků vzniku odpovědnosti vedlejšího účastníka 1/ za vzniklou škodu. Závěry soudů však nelze považovat za protiústavní jenom proto, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje. K námitce 5/, týkající se nesprávné interpretace a aplikace jednoduchého práva obecnými soudy, poukázalo na judikaturu Ústavního soudu a vyjádřilo přesvědčení, že postupem obecných soudů při rozhodování dané právní věci nebyly naplněny znaky svévolného porušení právních norem ze strany obecných soudů nebo extrémního nesouladu mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. K námitce 6/ uvedlo, že tvrzené skutečnosti neodpovídají doloženému postupu obecných soudů, neboť ty se otázkou použití ust. §69 ZCP na danou právní věc zabývaly, pouze došly k jinému právnímu závěru, než je tomu u stěžovatelky. K námitce neumožnění vyjádřit se k dané právní věci uvedlo, že ji považuje, s poukazem na časový průběh dovolacího řízení, za zcela irelevantní. Je věcí stěžovatelky, že se pro změnu právního zastoupení rozhodla až více než deset měsíců po podání dovolání. Závěrem vyjádřilo přesvědčení, že ústavně chráněným právům stěžovatelky byly poskytnuta dostatečná ochrana, řízení před obecnými soudy v dané právní věci nelze označit jako nespravedlivé, a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou. Středisko se vyjádřilo též ke stanovisku stěžovatelky ze dne10. 3. 2003, a to zejména k otázce objektivní odpovědnosti obchodníka s cennými papíry za škodu.
Ministerstvo financí ČR, jako vedlejší účastník 2/, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se připojuje k argumentaci vedlejšího účastníka 1/, která je obsažena v jeho vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. 11. 2002. Dále uvedlo, že v ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje některá tvrzení, která sice byla uplatněna v řízení před obecnými soudy, nebyly však k nim navrhovány důkazy. Zejména jde o tvrzení o sdělení utajovaných informací neoprávněné osobě o čísle a stavu účtu stěžovatelky. Závěrem ministerstvo vyjádřilo přesvědčení, že v řízení před obecnými soudy byla ústavním právům stěžovatelky poskytnuta dostatečná ochrana, řízení nelze označit jako nespravedlivé a navrhlo, by Ústavní soud ústavní stížnost v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou. Ke stanovisku stěžovatelky ze dne10. 3. 2003, které mu bylo zasláno, se nevyjádřilo.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 53 Cm 168/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K námitce 1/ Obecné soudy, v rozporu s ust. §157 odst. 2 o.s.ř., v napadených rozsudcích nevyložily, z jakých důvodů nevykonaly jí navržené důkazy, specifikované v bodech 1.2.1. až 1.2.3. odůvodnění ústavní stížnosti.
Námitky uvedené v bodech 1.2.1. a 1.2.3. odůvodnění ústavní stížnosti směřují proti tvrzeným pochybením v dokazování před krajským obchodním soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu bylo ovšem věcí stěžovatelky, aby tyto námitky uplatnila v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze. Pokud tak činí až v ústavní stížnosti, nelze k nim přihlédnout, zejména s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), povinnost stěžovatelky domáhat se svých práv stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v tomto rámci vyčerpat veškeré procesní prostředky, které má k dispozici.
Námitka pod bodem 1.2.2. se týká dokazování před odvolacím soudem. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že v doplnění odvolání ze dne 29. 4. 2000 (č.l. 108 spisu) stěžovatelka navrhla jako důkaz výzvy SCP ze dne 30. 9. 1999 a ze dne 3. 12. 1999 a tyto listiny připojila jako přílohu. Uvedené důkazy měly prokázat, že SCP změnilo svoji praxi a v zájmu větší ochrany majitelů účtů před neoprávněným převodem se nyní již dotazuje majitele účtu, zda nemá k převodu akcie nějaké námitky. Stěžovatelka namítla, že tyto důkazy nebyly provedeny a že v odůvodnění rozsudku se s nimi odvolací soud nevypořádal. Správně poukázala na judikaturu Ústavního soudu, dle níž takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, mohou založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§221 odst. 1 písm. c), §243b odst. 1 věta druhá o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Z vyžádaného spisu se Ústavnímu soudu jeví, že odvolací soud se skutečně v odůvodnění svého rozsudku s důkazy uvedenými v bodě 1.2.2. odůvodnění ústavní stížnosti opomněl vypořádat. Nicméně je Ústavní soud v daném případě toho názoru, že vzhledem ke komplexnosti projednávané věci toto namítané porušení nedosahuje takové intenzity, které by současně představovalo zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny, resp. že by provedení tohoto důkazu mohlo mít zásadní vliv na celkový výsledek sporu.
K námitce 2/ Porušení rovnosti v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny, zakládající ve vztahu k obecným soudům právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučující libovůli při aplikaci práva.
Tuto námitku Ústavní soud neakceptoval, a to především z toho důvodu, že ve věci rozhodoval též dovolací soud. Podle ust. §14 zák.č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud ČR zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování mj. i tím, že rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy. Jinak řečeno, je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, což se v případě stěžovatelky stalo. Prostor pro zásah Ústavního soudu by byl dán pouze za podmínek, kdyby takový výklad byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, což dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky splněno není. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
K námitce 3/ Důkazní řízení bylo příliš formální a povrchní. Obecné soudy nezjistily správně a v dostatečném rozsahu skutkový stav věci. Závěry obecných soudů jsou v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Stěžovatelka v podstatě usiluje o to, aby Ústavní soud přezkoumal způsob a rozsah dokazování ve věci, uskutečněný v řízení před obecnými soudy, a na základě vlastního zhodnocení listinných důkazů dospěl k právnímu závěru pro stěžovatelku příznivějšímu, z čehož by pak dovodil závěr, že ve věci byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Taková role však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, neboť stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že nárok stěžovatelky není po právu. To, že s takovým závěrem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením práva na spravedlivý proces každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
K námitce 4/ Odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů neodpovídají kritériím obsaženým v ust. §157 odst. 2 a 3 o.s.ř., neboť se dostatečným a výstižným způsobem nevypořádala s argumentací stěžovatelky. Napadená rozhodnutí jsou nepřesvědčivá.
V rámci této námitky a její konkretizací v bodech 4.1.1. až 4.1.5. odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatelka v podstatě vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy všech stupňů. Závěry soudů však nelze považovat za protiústavní jenom proto, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje. Z těchto důvodů, konkretizovaných podrobněji i výše ve stanovisku k námitce 3/, Ústavní soud tvrzení stěžovatelky neakceptoval.
K námitce 5/ Interpretace ZCP obecnými soudy byla v rozporu s principy spravedlnosti a hraničí s libovůlí.
Ústavní soud tento názor stěžovatelky nesdílí a to z důvodů vyjádřených již výše k námitce 3/. Navíc ani nesprávná, resp. Ústavním soudem nesdílená, interpretace hmotného práva, nemůže založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv, což v daném případě Ústavní soud neshledal. Nicméně ani odlišný výklad soudu nezakládá právo na zásah Ústavního soudu, tvrdí-li tento současně, že není soudem další instance (obdobně též nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
K námitce 6/ Nejvyšší soud ČR se odmítl zabývat nárokem na náhradu škody z hlediska porušení povinnosti SCP podle §69 ZCP a svůj právní názor na tuto věc dostatečně nezdůvodnil. Obecné soudy nerozhodly o nároku stěžovatelky na náhradu škody, vzniklé porušením povinnosti SCP utajovat skutečnosti týkající se majitelů účtů vedených v SCP. Nejvyšší soud ČR vydal rozsudek dříve, než mu bylo doručeno vyjádření stěžovatelky z 28. 6. 2002. Takto svým postupem stěžovatelce neumožnil vyjádřit se k dané právní věci a reagovat na vyjádření SCP a ČR k jejímu dovolání.
Podstatou této námitky je opět nesouhlas s právním posouzením věci stěžovatelky obecnými soudy, a to opět za situace, kdy ve věci rozhodovaly obecné soudy všech stupňů. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se se všemi námitkami stěžovatelky ve svých rozhodnutích řádně, logickým a přesvědčivým způsobem vyrovnaly. Proto nezbývá, než odkázat na stanoviska uvedená výše k námitce 3/.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Věc byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, připuštěn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V právních závěrech těchto soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud oceňuje vyčerpávající a formálně precizní argumentaci stěžovatelky, to však na výše uvedených závěrech ničeho nemění.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu