ECLI:CZ:US:2003:4.US.553.02
sp. zn. IV. ÚS 553/02
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 553/02 ve věci ústavní stížnosti V. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 6. 2002 sp. zn. 38 Ca 489/2001, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby z 8. 8. 2001 č. j. 73-6/2001-BIS-1, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ve věcech personálních ze dne 16. 2. 2001 č. j. 24/01-BIS-1, na základě něhož byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru příslušníka Bezpečnostní informační služby.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 8. 8. 2001 č. j. 73-6/2001-BIS-1, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ve věcech personálních ze dne 16. 2. 2001 č. j. 24/01-BIS-1, na základě něhož byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Bezpečnostní informační služby (dále též "BIS"). Stěžovatel tvrdil, že napadeným rozsudkem došlo k porušení čl. 90 věty první a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čímž mu byl v končeném důsledku znemožněn výkon jeho práva na svobodnou volbu povolání, zakotvený v čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K vlastnímu odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že se nemůže ztotožnit se závěrem soudu, který neshledal důvod k přerušení řízení, i když pro stejné jednání, pro něž byl propuštěn ze služebního poměru, je proti němu vedeno trestní řízení. Pokud soud považuje za nepodstatné, jak bude tato skutečnost posouzena v trestním řízení, evidentně tím popírá dle názoru stěžovatele základní zásadu trestního řízení, jíž je presumpce neviny, čímž nerespektuje ústavní imperativ vyjádřený v čl. 40 odst. 2 Listiny. Další námitkou potom stěžovatel napadá právní názor Městského soudu v Praze ohledně posouzení 60denní lhůty k rozhodnutí o odvolání směřujícího do rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru vydaného v prvním stupni. Má za to, že rozhodnutí vydané po této lhůtě je v rozporu se zákonem, a tudíž nezákonné, přičemž zda má podané odvolání odkladný účinek či nikoliv, je v tomto směru irelevantní. Stěžovatel má rovněž výhrady vůči závěru soudu o účelovosti jeho tvrzení o tom, že splněním rozkazu by se vystavil nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a o nemožnosti porušit právo na ochranu osobnosti splněním rozkazu. Uvádí, že tyto závěry soudu nejsou ničím podloženy, a jsou toliko spekulací, která nemá oporu nejen v žádné právní normě, ale ani v realitě. S ohledem na tato svá tvrzení se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze nálezem zrušil.
Jak zjistil Ústavní soud z připojeného spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 489/2001, jejž si vyžádal, žalobou ve smyslu části páté hlavy druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2002, (dále jen "o. s. ř.") se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí ředitele BIS. V této žalobě tvrdil, kromě argumentace předložené v podané ústavní stížnosti, rovněž že využíval služeb osob jednajících ve prospěch BIS, které tyto služby poskytovaly pod podmínkou, že jejich identita nebude z jeho strany sdělována dalším příslušníkům BIS bez jejich výslovného souhlasu, neboť měly a mají důvodné obavy z ohrožení cti, eventuálně života či zdraví, pokud by došlo k jejich dekonspiraci. Pouze za těchto podmínek potom udržovaly spolupráci se stěžovatelem. Jak dále namítal, podle §15 odst. 3 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, (dále jen "zákon o BIS") je BIS povinna ochraňovat osoby jednající ve prospěch BIS před vyzrazením a způsobením újmy na cti, životě, zdraví nebo majetku, která by jim mohla vzniknout pro poskytování těchto služeb nebo v souvislosti s ním. Podle §2 odst. 1 téhož zákona pak úkoly BIS plní příslušníci BIS, kteří jsou k ní ve služebním poměru. Stěžovatel proto nepovažuje v žalobou napadených rozhodnutích ředitele BIS za pravdivá tvrzení, že mu nepříslušelo právo zvolit si způsob ochrany osob jednajících ve prospěch BIS, když takovým způsobem podle jeho přesvědčení pouze respektoval stávající právní úpravu. Má za to, že k ohrožení zdrojů došlo v okamžiku, kdy mu byl dán rozkaz, pro jehož neuposlechnutí byl následně ze služebního poměru propuštěn. Na tento rozkaz ve vztahu ke svým nadřízeným reagoval právě tak, že je upozornil, že v případě splnění rozkazu by došlo k jejich ohrožení. Dále uvedl, že splněním předmětného rozkazu by se dostal do rozporu s §11 občanského zákoníku, což by vedlo i k porušení čl. 10 Listiny, a rovněž by se vystavil nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 trestního zákona. Je si pouze vědom, že podle §48 odst. 3 zákona o BIS tuto skutečnost písemně neoznámil vyššímu nadřízenému.
Jak bylo dále zjištěno z připojeného spisu obecného soudu, v průběhu ústního jednání před Městským soudem v Praze právní zástupce stěžovatele navrhl přerušení řízení s tím, aby soud vyčkal do pravomocného rozhodnutí trestního řízení, které je se stěžovatelem vedeno u Okresního soudu v Přerově, neboť podle přesvědčení stěžovatele teprve poté může být objektivně posouzena i otázka jeho propuštění ze služebního poměru, když ze strany BIS, zejména některých jejích složek, jsou a byly vytvářeny záměrně překážky pro jeho činnost v rámci této zpravodajské služby.
Rozsudkem ze dne 11. 6. 2002 č. j. 38 Ca 489/2001-26 Městský soud v Praze stěžovatelovu žalobu zamítl. Návrhu na přerušení řízení nevyhověl, jelikož dospěl k závěru, že v daném případě důvody pro tento postup nejsou dány. Vyšel z toho, že důvodem pro propuštění ze služebního poměru bylo shledané porušení služební povinnosti zvlášť hrubým způsobem, a skutečnost, že stěžovatel nesplnil rozkaz č. 3/2001 ze dne 7. 2. 2001, je nesporná. Otázku, zda se navíc dopustil neuposlechnutím rozkazu spáchání trestného činu, tudíž nepovažoval pro přezkoumání zákonnosti napadených rozhodnutí za významnou. K výhradě stran lhůty 60 dnů podle §135 odst. 2 zákona o BIS konstatoval, že prekluzivní lhůta uvedená v §141 odst. 5 zákona o BIS, po jejímž marném uplynutí již nelze o propuštění ze služebního poměru rozhodnout, se vztahuje pouze k vydání a doručení prvostupňového rozhodnutí. Pokud se týká 60denní lhůty k rozhodnutí o odvolání, její nedodržení nemá za následek zánik práva a jedná se pouze o lhůtu pořádkovou. Stěžovateli přisvědčil, že v daném případě takto stanovená lhůta dodržena nebyla, nicméně dle názoru soudu její nedodržení nelze kvalifikovat jako vadu řízení mající vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ředitele BIS (§250i odst. 3 o. s. ř.). Podané odvolání nemělo odkladný účinek (§134 odst. 4 zákona o BIS), a proto soud dovodil, že opožděné vydání rozhodnutí o odvolání ve věci propuštění ze služebního poměru nezasáhlo do práva stěžovatele na svobodnou volbu povolání.
K vlastním meritorním námitkám stěžovatele potom uvedl, že úkoly BIS sice plní její příslušníci, kteří k ní jsou ve služebním poměru, což však neznamená, že by při využívání služeb poskytovaných osobami jednajícími ve prospěch BIS povinnost ochraňovat tyto osoby se zřetelem na §15 odst. 3 zákona o BIS přešla v plném rozsahu pouze na toho příslušníka BIS, který s těmito konkrétními osobami jedná. Povinnost ochrany zůstává na BIS, v jejíž prospěch osoby jednají. Proto je to také BIS, kdo je oprávněn rozhodnout o způsobu ochrany. V důsledku těchto úvah se soud neztotožnil s názorem stěžovatele, že vzhledem k požadavkům osob jednajících ve prospěch BIS měl právo splnění rozkazu odepřít, když se zřetelem k charakteru činnosti a rozsahu oprávnění této zpravodajské služby je dle názoru soudu naopak třeba, aby její příslušníci přesně a úplně plnili stanovené úkoly, a to včetně úkolů uložených jim rozkazy nadřízených služebních orgánů. Výjimkou, kdy je naopak dána povinnost odepřít splnění rozkazu nadřízeného, je případ, jestliže by jeho splněním příslušník spáchal trestný čin. O takovou situaci však v dané věci nešlo a tvrzení stěžovatele, že by se splněním rozkazu vystavil nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, soud považoval za účelové, když stěžovatel toto své tvrzení ani nijak blíže nekonkretizoval. Konečně soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž by se stěžovatel splněním rozkazu dostal do rozporu s §11 občanského zákoníku, neboť právo na ochranu osobnosti ve smyslu tohoto ustanovení by nemohlo být ve vztahu k osobám jednajícím ve prospěch BIS narušeno předáním identifikace zdrojů nadřízenému služebnímu orgánu.
Na základě výzvy Ústavního soudu podala předsedkyně senátu 38 Ca Městského soudu v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž v plném rozsahu odkázala na rozhodovací důvody v napadeném rozsudku blíže vyložené, neboť námitky uplatněné v žalobě byly v podstatě totožné s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, kterou nepovažuje za důvodnou. Účastník řízení dále zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi řízením o propuštění ze služebního poměru pro porušení služební povinnosti zvlášť závažným (správně "hrubým") způsobem a mezi řízením trestním, kde je zkoumáno naplnění skutkové podstaty trestného činu. Poté, kdy byl stěžovateli předmětný rozkaz vydán, stěžovatel jej nesplnil a ani neučinil žádné úkony, kterými by dal najevo, že tento rozkaz nemůže splnit, neboť by jeho splněním spáchal trestný čin. Za této situace se soudu jevilo jako dostatečně prokázané, že stěžovatel rozkaz nesplnil. Hodnocení tohoto jednání jako porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem se potom dle názoru soudu jeví jako adekvátní vzhledem k charakteru činnosti BIS.
K ústavní stížnosti zaslal podrobné vyjádření i ředitel BIS PhDr. J. R. V něm mimo jiné poukázal na to, že řízení ve věcech služebního poměru bylo se stěžovatelem vedeno podle zákona o BIS, přičemž jeho výsledkem bylo propuštění stěžovatele ze služebního poměru v souladu s §40 odst. 1 písm. d), podle něhož musí být příslušník BIS propuštěn, pokud porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť hrubým způsobem. V této souvislosti poznamenal, že dané ustanovení je charakteristické svou neurčitou právní hypotézou. Je tedy na orgánu, který jej aplikuje, aby stanovil okruh činností, resp. porušení, která budou spadat pod toto ustanovení, přičemž samozřejmě rozhodovací proces správního orgánu nesmí vybočit z mezí a hledisek daných zákony. V každém konkrétním případě je posuzována míra zavinění, intenzita porušení služební přísahy, resp. služebních povinností, dosavadní plnění služebních povinností a způsobený následek. Autonomie rozhodovacího procesu oprávněného služebního orgánu je tak zcela jednoznačně dána. V návaznosti na výhrady stěžovatele ředitel BIS zdůraznil, že řízení podle trestního řádu nelze směšovat s řízením podle zákona o BIS, jak činí stěžovatel. Předmětný zákon dle jeho názoru nedává oporu pro stěžovatelovo tvrzení, že vznik důvodu pro propuštění podle §40 odst. 1 písm. d) zákona o BIS a vědomost služebního orgánu o jednání příslušníka, které zakládá důvod pro propuštění, by měla být vázána na rozhodnutí soudu o vině takového příslušníka ze spáchání trestného činu na rozdíl od dikce ustanovení §40 odst. 1 písm. f) a §40 odst. 2 písm. b) zákona o BIS. Nadto má-li být rozhodnutí služebního orgánu učiněno v zákonem stanovené lhůtě, potom jeho vydání nemůže bránit ani okolnost, že jednání příslušníka, v němž je spatřováno porušení služební přísahy zvlášť hrubým způsobem, je zároveň předmětem trestního stíhání. Propuštění podle §40 odst. 1 písm. d) zákona o BIS je zcela nezávislé na výsledcích trestního řízení, neboť v něm není rozhodováno o vině a trestu. Příslušný služební orgán hodnotí předmětné jednání pouze v rozsahu, zda jím byla porušena služební přísaha, resp. služební povinnosti a jakým způsobem byly tyto povinnosti porušeny, a to bez ohledu na případné trestněprávní dopady tohoto jednání.
Jinými slovy řečeno, propuštění ze služebního poměru ve smyslu aplikovaného ustanovení je vyústěním procesu zahájeného z podnětu služebního orgánu následkem závadového jednání příslušníka BIS, a to v řízení podle zákona o BIS, v procesu, který je vně trestního řízení a logicky jím nemůže být zasaženo do presumpce neviny propouštěného příslušníka. Co se potom vázanosti správního orgánu na rozhodnutí soudu o tom, že byl spáchán trestný čin příslušníkem BIS týče, tato skutečnost je reflektována ustanoveními §40 odst. 1 písm. f) a §40 odst. 2 písm. b) zákona o BIS. Pouze v těchto případech je správní orgán vázán rozhodnutím soudu o tom, že byl spáchán trestný čin, z čehož pro něj plynou povinnosti, resp. možnost propuštění ze služebního poměru příslušníka BIS, který se jednání, jež bylo soudem označeno za trestný čin a jako takové bylo též odsouzeno, dopustil.
Ředitel BIS vyjádřil rovněž názor, že v řízení před správním orgánem i soudem byl skutečný stav věci dostatečně prokázán, tj. že stěžovatel odmítl splnit rozkaz, který mu byl uložen nadřízeným služebním orgánem. K uvedenému skutku se i doznal a jeho odůvodnění, na základě něhož jej nesplnil, nemá oporu v reálných skutečnostech. Posouzení závažnosti jednání, jehož se stěžovatel dopustil, je pak v plné autonomii služebního orgánu BIS (ředitele), jenž je oprávněn rozhodovat o propuštění, když míra jeho správního uvážení nevybočila z mezí a hledisek daných zákonem o BIS. Bezpečnostní informační služba je ze zákona ozbrojenou zpravodajskou službou, jejíž příslušníci jsou při plnění služebních úkolů oprávněni ve stanovených případech zasahovat do základních práv a svobod občanů. Její příslušníci rovněž podléhají ustanovením trestního zákona o trestných činech vojenských. Z toho jednoznačně podle přesvědčení jejího ředitele vyplývá, že činnost BIS musí spočívat na důsledném dodržování služební kázně, respektování vztahů nadřízenosti a podřízenosti a plnění požadavků obsažených ve služební přísaze. S ohledem na takto rozvedené úvahy ředitel BIS závěrem svého vyjádření navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, případně její zamítnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z pohledu ústavních kautel a dospěl k závěru, že v tomto smyslu není důvodná, neboť porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy) a není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecný soud na úkor stěžovatele vybočil z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Stěžovatel brojí proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze zjevně neopodstatněně, neboť o jeho návrhu bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny plynoucích (jež je korelátem z pohledu subjektivních veřejných práv jedince ve vztahu k čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jejichž porušení stěžovatel namítá). S jeho výhradami se obecný soud řádně vypořádal a samotná skutečnost, že se neztotožnil s jím předestřeným náhledem na věc, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá a ani zakládat nemůže. Dotčení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny totiž nelze dovodit ze samotného výsledku řízení znamenajícího neúspěch v soudním sporu (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 44/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 18, str. 245; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 95/96, tamtéž, svazek 5, nález č. 69, str. 527). Vykládat právo na spravedlivý proces jako právo na rozhodnutí, jež odpovídá představě účastníka řízení o meritorním posouzení věci, nemá své opodstatnění, neboť toto právo zaručuje "pouze" garance procesních práv, v důsledku jejichž plného a řádného uplatnění soud dospívá ke konečnému výsledku řízení, jímž je verdikt v souladu se zákonem řádně odůvodněný, v daném případě ve shodě s dikcí §157 odst. 2 o. s. ř., kterémuž požadavku Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku řádně dostál.
Nelze se ztotožnit se stěžovatelovou námitkou, že obecný soud, pokud neshledal důvod k přerušení řízení, nerespektoval presumpci neviny jemu svědčící (čl. 40 odst. 2 Listiny). Propuštění ze služebního poměru ve smyslu podřazení skutkových okolností §40 odst. 1 písm. d) zákona o BIS je totiž zákonným důvodem, který nachází své uplatnění zcela vně (pro stejný skutek vedeného) trestního řízení. Není od jeho výsledku odvislý a na druhé straně nemá ve vztahu k němu ani žádnou (předurčující) právní relevanci popírající presumpci neviny, jak se domnívá stěžovatel. Jiná situace by pochopitelně nastala, jak konstatovaly ve shodě se zákonem v dané věci rozhodující orgány veřejné moci, v případě propuštění ze služebního poměru na základě důvodů uvedených v §40 odst. 1 písm. f) a §40 odst. 2 písm. b) zákona o BIS.
Rovněž právní názor obecného soudu o lhůtě zakotvené v §40 odst. 3 zákona o BIS, resp. o tom, že v předmětné lhůtě musí být vydáno toliko rozhodnutí služebního orgánu v prvním stupni, stejně jako o pořádkové povaze lhůty uvedené v §135 odst. 2 s přihlédnutím k §141 odst. 5 zákona o BIS, nevybočuje co do interpretace ze zákonného rámce vymezeného dotčenými a s nimi souvisejícími ustanoveními zákona o BIS. K této problematice se vyslovil ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud, který ani v nyní projednávané věci neshledává důvod se od svého stanoviska odchylovat, pročež postačí poukázat na rozhodovací důvody stran těchto otázek vyslovené v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 146/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 127, str. 181 a násl.).
Konečně ani tvrzení stěžovatele, že soud dostatečně nezohlednil okolnost, že by se splněním rozkazu vystavil nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, a stejně tak nesouhlasu stěžovatele ohledně konstatování soudu o nemožnosti porušit právo na ochranu osobnosti splněním rozkazu, nelze přiznat opodstatnění. V prvém případě stěžovatel jednak neunesl - a to ani v hrubých obrysech, když na podporu svých tvrzení neuvedl žádné relevantní konkrétní skutkové okolnosti - důkazní břemeno v tomto směru jej zatěžující, a dále především ve vztahu k tomuto konkrétnímu trestnému činu (§158 trestního zákona) jeho naplnění jednáním spočívajícím ve splnění legitimního rozkazu nadřízeného služebního orgánu sdělit identifikaci osob jednajících ve prospěch BIS, nepřichází pojmově v úvahu. Obdobně je potom namístě hodnotit i výhrady stěžovatele stran namítaného dotčení práva na ochranu osobnosti ve vztahu ke třetím osobám.
Pro úplnost považuje Ústavní soud za potřebné nad rámec věci poznamenat, že pokud stěžovatel své jednání odůvodňoval vyšším principem mravním, je třeba v tomto směru uvést, že takový postoj, je-li předsevzat a skutečně podložen opodstatněnými souvislostmi známými pouze stěžovateli a jím pro povahu věci a jeho náhled na ni blíže nerozvedený, je hodný úcty, nicméně nemůže být důvodem zakládajícím bez dalšího (§48 odst. 2 a 3 zákona o BIS) možnost odmítnout příslušné údaje týkající se identifikace osob jednajících ve prospěch BIS služebně nadřízenému příslušníkovi sdělit. Zákonem vymezený rámec činnosti příslušníků BIS stěžovatelem za daných podmínek uskutečněné jednání nepředvídá a jako výjimku z pravidla důsledného plnění úkolů uložených rozkazy nadřízených je neaprobuje, přičemž nutno brát zřetel k tomu, že zvláště při činnosti zpravodajské služby, jejíž struktura je ex definitione zcela oprávněně založena na přísných služebních vztazích nadřízenosti a podřízenosti, je třeba důsledně dbát - co do její institucionální organizace a činnosti - jednotnosti, konzistentnosti a funkčnosti takové instituce, mající oprávnění za předepsaných podmínek zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod občanů. Proto nelze přirozeně připustit existenci takového stavu, kdy by v jejím rámci v podstatě "de facto" měla existovat dílčí část mající již téměř v určitých aspektech prvky samostatné zpravodajské služby reprezentované jejím příslušníkem, jenž by autonomně a bez zákonného podkladu určoval oblasti zdrojů, které služebně nadřízeným příslušníkům, ve shodě s jejich oprávněními vyžádaných, odmítá sdělit [§47, §48 odst. 1 písm. a) a §50 písm. a) zákona o BIS]. Tato představa nemající oporu v zákoně je pro uvedené okolnosti nepřijatelná, a vedlo-li stěžovatele jeho tvrzené mravní přesvědčení k její realizaci, nezbývá, než aby pro ně strpěl i právní následky s ní, resp. s odmítnutím splnit předmětný rozkaz posléze spojené.
Jak se z výše uvedeného podává, tvrzení stěžovatele předložená v ústavní stížnosti nelze hodnotit jinak než jen jako nesouhlasnou polemiku s právními závěry soudu a jemu předcházejícími rozhodnutími ředitele BIS. Argumentace o znemožnění výkonu jeho práva na svobodnou volbu povolání se v daných souvislostech potom jeví jako nepřípadná, a tvrzení o porušení čl. 26 odst. 1 Listiny tak zcela ztrácí opodstatněnost, neboť, jak plyne z ústavního pořádku republiky, zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností (čl. 26 odst. 2 Listiny). Ocitlo-li se jednání stěžovatele v rozporu s těmito podmínkami, zákonná výhrada tak zakládá možnost (oprávněného) zásahu do jeho základního práva.
Z takto vyložených důvodů Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2002 č. j. 38 Ca 489/2001-26 do ústavně zaručených práv stěžovatele zasaženo nebylo, a proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.