ECLI:CZ:US:2003:4.US.56.03
sp. zn. IV. ÚS 56/03
Usnesení
IV. ÚS 56/03
Ústavní soud ČR rozhodl dne 25. září 2003 ve věci ústavní stížnosti A. D. zastoupeného JUDr. I. K., advokátkou, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního státního zastupitelství v Pardubicích a SKPV PČR v Pardubicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud "vydal nález, kterým bude stanoveno a zároveň zakázáno porušování základních práv v trestním řízení orgány v něm činnými, Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové, Okresním státním zastupitelstvím v Pardubicích a SKPV PČR v Pardubicích."
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením policejního rady ze dne 1. 10. 2002, Služby kriminální policie a vyšetřování, Policie ČR v Pardubicích (dále "SKPV PČR v Pardubicích"), bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 2 trestního zákona. Před vydáním usnesení byl vyslechnut a podal dostatečné vysvětlení, vylučující, že by finanční prostředky z čerpaného úvěru byly použity na přestavbu jeho rodinného domu. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost, kterou okresní státní zástupce v Pardubicích usnesením zamítl. S tímto stěžovatel nesouhlasil a podal dne 8. 11. 2002 Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové podnět k přezkoumání postupu okresního státního zástupce. Současně dal pokyn své obhájkyni, aby podle §165 odst. 2 trestního řádu požádala o vyrozumění o všech úkonech trestního řízení v jeho věci s tím, že za takový úkon považuje i úřední záznamy o obsahu vysvětlení sepisované policejním orgánem podle §158 odst. 5 trestního řádu. Tato žádost nebyla dle přesvědčení stěžovatele respektována. Z toho důvodu podal dne 20. 11. 2002 proti postupu policejního rady stížnost. Krajský státní zástupce stížnost postoupil Okresnímu státnímu zastupitelství v Pardubicích, které dne 29. 11. 2002 jeho obhájkyni sdělilo, že na prováděné úkony podle §158 odst. 5 trestního řádu se nevztahuje ust. §165 odst. 2 trestního řádu a uzavřelo, že se policejní orgán nedopustil žádného pochybení. S tímto postupem Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ani s předcházejícím postupem policejního rady SKPV PČR stěžovatel nesouhlasí a pokládá jej za zásah orgánů veřejné moci, kterým bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Je toho názoru, že svými podáními vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany proti nepřiměřenosti těchto zásahů.
Ústavní soud vyžádal spis Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, sp. zn. 2 Kzt 790/2002, Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, sp. zn. Zt 1161/2002-28, a vyšetřovací spis SKPV PČR v Pardubicích, ČTS:ORPA-1326/KPV-HK-2002. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k závěru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
V dané věci jde dle názoru Ústavního soudu o dvě otázky, byť nikoliv stěžovatelem zcela zřetelně formulované a podložené řádnou ústavněprávní argumentací.
Stěžovatel především namítá zásah do svých ústavních práv postupem Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, které při vyřizování jeho žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu dospělo k závěru, že na úkony prováděné podle §158 odst. 5 trestního řádu se nevztahuje ust. §165 odst. 2 trestního řádu, a tudíž že o úředních záznamech o obsahu vysvětlení, sepisovaných policejním orgánem podle §158 odst. 5 trestního řádu, nebude podle §165 odst. 2 trestního řádu, jako o vyšetřovacích úkonech trestního řízení, obhájkyně stěžovatele vyrozuměna. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na znění věty třetí citovaného ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu, dle níž nestanoví-li trestní řád jinak (např. v ust. §314d odst. 2 trestního řádu), úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Tvrzení stěžovatele o nezákonném a neústavním postupu policejního orgánu v této fázi trestního řízení tudíž nemá oporu v trestním řádu. I když proti způsobu vyřízení žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu není přípustný opravný prostředek, z ust. §75 odst. 1 zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů, resp. jiných orgánů veřejné moci, z nich ovšem pouze o těch, jimiž bylo rozhodnuto o posledním opravném prostředku, který k ochraně ústavně zaručeného základního práva (svobody) byl k dispozici. V daném případě stěžovatel bude mít v průběhu celého trestního řízení, i po případném odsuzujícím rozsudku, k dispozici opravné prostředky a teprve až po jejich vyčerpání bude mít možnost obrátit se ústavní stížností na Ústavní soud, budou-li pro to ústavněprávní důvody.
Pokud stěžovatel mínil svoji stížnost tak, že de facto brojí proti trestnímu stíhání jako takovému, resp. jeho zahájení, pak Ústavní soud připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat i právo obrátit se na státního zástupce a žádat postup ve smyslu např. shora citovaného ustanovení §157a trestního řádu. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení III. ÚS 539/98, ze dne 3.5.1999). Doručením usnesení o zahájení trestního stíhání je realizována zásada řádného zákonného procesu zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny a §2 odst. 1 trestního řádu, podle níž nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Závěr, že takové usnesení je schopné zasáhnout sféru ústavně zakotvených základních práv či svobod, by dle názoru Ústavního soudu mohl teoreticky přicházet v úvahu jen za situace, kdyby usnesení o zahájení trestního stíhání bylo spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, které by nebylo možno odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zadržení atd.). V případě stěžovatele tomu tak však není a stěžovatel to ani v odůvodnění své stížnosti netvrdí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj