ECLI:CZ:US:2003:4.US.581.02
sp. zn. IV. ÚS 581/02
Usnesení
IV. ÚS 581/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti D. P., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 2. října 2001, čj. 18 T 14/2000-3955, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2002, čj. 11 To 18/02 - 4156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a násl., čl. 38 odst. 2 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, uznán vinným trestným činem podílnictví a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Proti rozsudku podal odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a uznal jej vinným ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a 6 měsíců.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy v rozporu s principy spravedlivého procesu se v rámci svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly se všemi provedenými důkazy a důkazními návrhy, hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důsledku těchto pochybení nebyla ve věci zachována zásada totožnosti skutku. Stěžovatel zdůraznil, že byl odsouzen, přestože nebyla prokázána jeho vina. Upozornil na skutečnost, že v trestním řízení byl pro zjištění skutkového stavu jako jeden z důkazů použit odposlech telefonních rozhovorů, který však nebyl proveden zákonným způsobem, neboť soudní příkaz čj. VNt 3/99 ze dne 10.3.1999 postrádá obligatorní náležitost, kterou je podle ustanovení §88 odst. 2 trestního řádu odůvodnění a takový důkaz, jako nezákonný, nelze v trestním řízení použít. Dále stěžovatel zdůraznil, že rovněž při rozhodování o výši trestu soud nepostupoval v souladu se zákonem, neboť dostatečně nezhodnotil jeho rodinné a sociální poměry, nepřihlédl k vykonané vazbě ani ke skutečnosti, že řádně spolupracoval s orgány v činnými v trestním řízení. Vrchní soud pak za situace, kdy státní zástupce nepodal odvolání, postupoval v rozporu se zásadou reformatio in peius, neboť soud prvního stupně mu vyměřil trest v polovině trestní sazby, kdežto odvolací soud, který vycházel ze změny trestního zákona, mu uložil trest výrazně v horní polovině trestní sazby. Stěžovatel soudu rovněž vytýká, že nerozhodl o všech námitkách, které vznesl v rámci svého odvolání. V závěru své stížnosti pak stěžovatel podrobně rozebírá otázku hodnocení důkazů týkajících se jednotlivých bodů obžaloby.
Z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, sp.zn. 18 T 14/2000, Ústavní soud zjistil, že státní zástupce podal obžalobu týkající se 15 obviněných, kde rozhodující část trestní činnosti spočívala v odcizování osobních motorových vozidel a jejich převádění na jiné osoby. Stěžovatel byl obžalován z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 4 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť se podílel na odcizení vozidel tov. zn. Golf, Nissan L 80 a SEAT Toledo 1.9. TD.
Ve věci byla prováděna řada důkazů, mezi jinými byly soudem nařízeny ve třech případech odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Pokud se týká písemného příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, vydaného Okresním soudem v Táboře dne 10. 3. 1999, čj. VNt 3/99-2461, na základě něhož byl prováděn odposlech stěžovatele, vymezuje dobu, po kterou má být úkon prováděn, avšak neobsahuje odůvodnění, jak je stanoveno v ustanovení §88 odst. 2 tr. řádu.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka Tábor ze dne 2. října 2001, č.j. 18 T 14/2000-3955 byl stěžovatel uznán vinným, že vědomě ukrýval v pronajaté garáži odcizené vozidlo zn. Golf (bod 3 výroku rozsudku), převzal od dalšího obžalovaného odcizené vozidlo Nissan L 80 a na jeho žádost mu další z obžalovaných obstaral k tomuto vozidlu doklady (bod 4 výroku ), že vědomě disponoval s odcizeným vozidlem SEAT Toledo 1.9. TD, přičemž toto vozidlo následně prodal dalšímu ze spoluobžalovaných (bod 8 výroku rozsudku). Převedl tak na sebe věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou a takovým činem získal prospěch velkého rozsahu, čímž spáchal ad 3, 4, 8 trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) odst. 3 trestního zákona a byl za to odsouzen podle §251 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítá, že byl odsouzen, ačkoli nebyla prokázána jeho vina, upozorňuje na skutečnost, že byl použit důkaz získaný nezákonným způsobem, vytýká soudu prvního stupně nesprávné hodnocení důkazů, nerespektování zásady jednoty skutku, vyjadřuje své přesvědčení, že při rozhodování o výši trestu nebylo přihlédnuto k jeho rodinným a sociálním poměrům, ani k délce trvání vazby.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. června 2002, čj. 11 To 18/02 - 4156, v části týkající se stěžovatele, napadený rozsudek zrušil podle ustanovení §258 odst.1 písm. d) odst. 2 trestního řádu a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že jej uznal vinným ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně, tedy trestným činem podílnictví, avšak podle §251 odst. 1 písm. a) odst. 2 trestního zákona a odsoudil jej za to s ohledem na novelu trestního zákona podle §251 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody na tři roky a šest měsíců.
V odůvodnění svého rozhodnutí pak soud konstatoval, že neshledal v řízení před soudem prvního stupně porušení práv obžalovaných, ani jiné podstatné vady, které by mohly negativně ovlivnit řádné zjištění skutkového stavu věci, který byl zjištěn podle přesvědčení odvolacího soudu bez důvodných pochybností a v rozsahu pro rozhodnutí nezbytném. V případě stěžovatelem namítaného porušení zásady jednoty skutku pak uvedl, že tato zásada byla respektována, neboť k zachování totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo totožnost následku. Jestliže je obviněný stíhán proto, že se zmocnil cizí věci krádeží, je zachována totožnost následku, jímž je v daném případě porušení vlastnického vztahu poškozeného k odcizenému vozidlu, jestliže se zjistí, že se věci sám nezmocnil, ale že tuto věc, odcizenou jinou osobou, na sebe převedl. V takovém případě je jeho jednání právně kvalifikováno jako trestný čin podílnictví místo původní kvalifikace trestného činu krádeže. Uvedl, z jakých důvodů považuje tvrzení stěžovatele, že nevěděl o původu vozidla zn. Golf, za nevěrohodné, z jakých příčin neobstojí námitky stěžovatele, pokud se týká dalších dvou odcizených vozidel. Pokud se týká námitky stěžovatele, že příkaz ze dne 10.3.1999, čj. VNt 3/99, neobsahuje odůvodnění, považoval soud tuto absenci za formální vadu, ze které nelze dovozovat nepoužitelnost tohoto záznamu jako důkaz. Připomenul, že při žádném z projednávaných útoků nebyl tento záznam jediným důkazem o trestné činnosti. Při uložení trestu vycházel soud ze skutečnosti, že trestná činnost spočívající v krádežích motorových vozidel je závažným společenským problémem, vyžadujícím důslednou realizaci opatření k ochraně zájmů chráněných trestním právem i ke skutečnosti, že stěžovatel byl v minulosti již několikrát soudně trestán, a proto mu uložil trest odnětí svobody mírně nad polovinou trestní sazby podle §251 odst. 2 tr. zák.
Stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém namítal v podstatě tytéž skutečnosti, které uvedl v ústavní stížnosti a v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2002, čj. 7 Tdo 793/2002, odmítnuto podle §265 i odst. 1 písm. b) tr. řádu , neboť ani jednu z námitek uvedených v odvolání nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení §265 b tr. řádu.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 17. 7. 2002, čj. 18 T 14/2000-4213, byla podle §38 odst. 1 tr. zák. a §334 odst. 1 tr. řádu stěžovateli do trestu odnětí svobody započítána vazba, kterou vykonal od 7. 4. 1999 do 13. 6. 2000.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, pokud by s nimi nesouhlasil. Pouze v případě, kdy by právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za rozhodnutí vydané v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. Tento extrémní nesoulad však Ústavní soud v dané věci neshledal. Z odůvodnění vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, obecné soudy vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely.
Pokud se týká stěžovatelem namítané skutečnosti, že ve věci nebyla dodržena zásada totožnosti skutku a stěžovatel byl odsouzen za skutek, z něhož nebyl obžalován, pak lze plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, byť se s právním názorem zde uvedeným stěžovatel neztotožňuje, neboť tento výklad je v souladu s ustálenou judikaturou. Je nepochybné, že povinností soudu je rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, pokud by soud rozhodl o skutku, pro který nebyl obviněný obžalobou stíhán, porušil by zákon. Avšak v projednávané věci byla totožnost zachována, neboť k zachování totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo totožnost následku. Je-li obviněný stíhán proto, že se zmocnil cizí věci krádeží, popř. loupeží, je zachována totožnost následku, jestliže se zjistí, že se věci sám nezmocnil, ale že tuto věc, odcizenou, popř. uloupenou jinou osobou, nebo to, co bylo za tuto věc získáno, na sebe převedl, tedy, že se nedopustil trestného činu krádeže, popř. loupeže, ale trestného činu podílnictví. (R 52/1979). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na komentář k ustanovení §220 tr. řádu (C.H. BECK), kde se uvádí, že totožnost skutku bude zachována v poměru mezi obžalobou a rozhodnutím soudu o ní, jestliže a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. To platí i naopak, nebude-li shoda mezi následkem uvedeným v obžalobě a tím, který vyšel najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku jednání (R 9/1972).
Pokud jde o pochybnosti týkající se použití důkazu odposlechem telefonních hovorů, pak podle ustanovení §88 odst. 2 trestního řádu příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. V této souvislosti je nutné přisvědčit stěžovateli, že ze strany soudu došlo k pochybení, neboť soudní příkaz k odposlechu ze dne 10.3.1999, čj. VNt 3/99, neobsahoval odůvodnění. Z této skutečnosti však nelze jednoznačně dovodit, že důkaz získaný na základě takového příkazu je sám o sobě nezákonný a absolutně neúčinný. Soudní praxe nepřipouští použití důkazu, pokud v souvislosti s jeho vyhledáním a procesním zajištěním došlo k takovému porušení procesního řádu, které má povahu podstatné vady řízení. Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že v daném případě, kdy nejde ani o usnesení ve smyslu §119 odst. 1 tr. řádu, ani opatření, nýbrž o rozhodnutí, které se z hlediska právní teorie řadí mezi rozhodnutí svého druhu, a jde o rozhodnutí, jímž se operativně realizuje určitý úkon trestního řízení, nejedná se o takovou vadu, která by byla podstatná a vylučovala by užití tohoto důkazu z procesu dokazování. Z pohledu Ústavního soudu nelze pominout, že přestože došlo ze strany soudu k formálně právnímu pochybení, byly při provádění důkazu dodrženy veškeré zákonné podmínky. .
Pokud se týká výše trestu, postupoval soud v souladu s ustanovením §16 trestního zákona, kdy trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle novely trestního zákona č. 265/2001 Sb., která nabyla účinnosti dne 1.1.2002, konkrétně podle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., došlo ke změně výše částky od níž se odvíjí definice škody velkého rozsahu, škody značné, což znamenalo změnu i pro stěžovatele, pokud se týká výše vyměřovaného trestu, neboť s ohledem na nově stanovené hranice škody byla výše trestu nadále posuzována podle ustanovení §251 odst. 2 trestního zákona a nikoli podle ustanovení §251 odst. 3 trestního zákona a tomu odpovídá i nižší výměra trestu. Při uložení trestu soud hodnotil společenskou nebezpečnost i osobu stěžovatele. Rozhodnutí o uložení trestu mírně nad polovinou trestní sazby ve výši 3 roky a šest měsíců není porušením zásady reformatio in peius, neboť je nutné vztáhnout nově uloženou výši trestu, k výši trestu původně uloženého a ta je ve srovnání s původně uloženou výší 5 let výrazně nižší. Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení, že soud nepřihlédl k výkonu vazby, neboť, jak vyplynulo ze spisu, byla mu usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 17.7.2002, čj. 18 T 14/2000-4213, do výkonu trestu započítána.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v daném postupu obecných soudů porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a násl., čl. 38 odst. 2, ani porušení tajemství zpráv podávaných telefonem, chráněné čl. 13 Listiny.
Poněvadž Ústavní soud neshledal nic, co by prokazovalo, že napadené rozhodnutí zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu