ECLI:CZ:US:2003:4.US.59.03
sp. zn. IV. ÚS 59/03
Usnesení
IV. ÚS 59/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. O. P., zastoupeného JUDr. V. J. advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, čj. 58 Co 367/2002-144, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2002, čj. 21 C 40/99-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označená usnesení obecných soudů, kterými mu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, s tvrzením o porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel stručně rekapituluje výsledek soudního řízení, poukazuje na to, že podal žalobu důvodně, neboť posuzováno z procesního hlediska mu bylo ve vztahu k výsledku chování žalovaného v celém rozsahu vyhověno. Obecné soudy tak postupovaly dle jeho názoru chybně, a stěžovatel proto žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 21 C 40/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému, Družstvu společný domov, uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem jako členem družstva a nájemcem bytu smlouvu o převodu družstevního bytu podle zákona o vlastnictví k bytům č. 72/1994 Sb. Stěžovatel a žalovaný takovou smlouvu uzavřeli v průběhu sporu dne 4. 2. 2002, a proto stěžovatel vzal svoji žalobu zpět. Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil řízení usnesením ze dne 27. 3. 2002, čj. 21 C 40/99-107, když žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze zrušil usnesení soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení. Obvodní soud posoudil stěžovatelův nárok na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 a §150 o.s.ř. a ústavní stížností napadeným usnesením opětovně nepřiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, když za důvody hodné zvláštního zřetele považoval to, že žalovaný se uzavření smlouvy o převodu bytu nebránil, měl však výhrady k obsahu smlouvy navržené stěžovatelem. Obvodní soud dále zohlednil i to, že stěžovatel až v průběhu sporu na výzvu soudu předložil po dalších 11 měsících důkazy, o které opíral svá tvrzení, přičemž tyto důkazy žalovaný před zahájením sporu od stěžovatele neobdržel a nemohl je proto ani zohlednit při posuzování uplatňovaných nároků stěžovatele před podáním žaloby. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze neshledal důvodným a napadené usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Z odůvodnění jeho usnesení vyplynulo, že městský soud potvrdil závěry obvodního soudu co do důvodnosti nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., byť v jiné výši, než jak zjistil soud prvého stupně. Nicméně i městský soud dospěl k závěru, že nárok je třeba stěžovateli odepřít s odkazem na ustanovení §150 o.s.ř. pro existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, které mj. spočívají v tom, že smlouva, kterou před zahájením řízení žalovaný vypracoval, se liší velikostmi převáděných podílů na společných prostorách domů, na nebytových prostorách a na pozemcích k domu náležejících, od té, která byla nakonec účastníky sporu podepsána. Podepsaná smlouva se také opírala o jiné, nové, prohlášení žalovaného jako vlastníka a teprve toto prohlášení obsahovalo všechny předpoklady pro stanovení obsahových náležitostí smlouvy o převodu bytu ze dne 4. 2. 2002. Podle Městského soudu v Praze tvořily tyto okolnosti, spolu s okolnostmi konstatovanými soudem prvého stupně, důvody zvláštního zřetele hodné, pro které bylo na místě výjimečně nepřiznat stěžovateli náklady řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud již dříve judikoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 10/98, I.ÚS 30/02, IV.ÚS 303/02). Je tomu tak proto, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se opakovaně dovolává aplikace ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, co by posunulo věc do ústavně právní roviny; relevantní ústavně právní argumentace ve stížnosti chybí. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na soudní ochranu, neboť postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je občanský soudní řád, a svůj postup řádně odůvodnily. Ústavní soud neměl důvod k závěru, že soudní proces byl veden způsobem, který upřel stěžovateli právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu či nezajistil spravedlivý výsledek. Stran užití §150 o. s. ř. se judikatura obecných soudů postavila na stanovisko, že nepřiznání nákladů řízení zcela nebo zčásti z důvodů hodných zvláštního zřetele musí odpovídat zvláštním okolnostem konkrétního případu. Po posouzení věci pod tímto aspektem, jakož i pod aspekty ústavnosti, jak byly shora vyloženy, Ústavní soud zdůrazňuje, že podmínky užití ustanovení §150 o. s. ř. a jejich bližší vymezení je výlučnou věcí obecných soudů, které s přihlédnutím k v zákoně stanoveným podmínkám o nich rozhodují. Ústavní přezkum těchto rozhodnutí, s ohledem na povahu věci, může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně, např. v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení (srov. nález sp. zn. III.ÚS 636/99, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 18, č. 78, nález sp. zn. III.ÚS 727/2000, sv. 22 č. 75), což se však v projednávané věci nestalo.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu