ECLI:CZ:US:2003:4.US.596.02
sp. zn. IV. ÚS 596/02
Usnesení
IV. ÚS 596/02
Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti PhDr. P. M., zastoupeného JUDr. Š. T., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2002, čj. 14 Co 410/2002-309, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2002, čj. 14 Co 410/2002-315, a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 5. 2001, čj. P 262/92-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel mimo jiné uvádí, že postupem Krajského soudu v Plzni mu bylo odňato právo zúčastnit se odvolacího jednání, když obsílka k tomuto jednání mu nebyla řádně doručena. Nesprávným způsobem bylo stěžovateli ostatně doručováno v průběhu celého řízení, jinak by totiž bylo zjištěno, že v rozhodném období se otec o obě dcery velmi pečlivě staral a vynakládal na jejich výživu a výchovu v nejrůznější podobě nemalé prostředky. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu P 262/92 Okresního soudu v Klatovech Ústavní soud zjistil, že matka nezletilých A., nar. 4. 4. 1987, a A., nar. 10. 10. 1989, M. podala již dne 10. 9. 1997 žádost o zvýšení výživného, ke kteréžto žádosti byl stěžovatel vyslechnut dne 13. 2. 1998. Jak patrno ze spisu, v průběhu zhruba 5 let trvajícího řízení byl stěžovatel několikráte vyslechnut, když od října 1999 byl zastoupen JUDr. E. J., vypovědivší plnou moc teprve v září 2001, ve věci byl nařízen nespočet jednání, která se nekonala mimo jiné proto, že se nepodařilo doručit stěžovateli a byl také kontinuitně, a to od roku 1997, zjišťován výdělek stěžovatele, který měnil své pracovní aktivity, stejně jako výdělek matčin i jejího nynějšího manžela. Po vydání zrušujícího usnesení Krajského soudu v Plzni rozhodl posléze Okresní soud v Klatovech napadeným rozsudkem tak, že výživné na nezletilé stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 1993 ve věci sp. zn. 12 C 241/91 částkami ve výši 650,-- Kč na nezletilou A. a 550,-- Kč na nezletilou A. stěžovateli zvýšil počínaje dnem 1. 2. 1997 na částku 1 500,-- Kč na nezletilou A., 1 300,-- Kč na nezletilou A. a od 1. 1. 1999 na částku 2 500,-- Kč měsíčně na nezletilou A. a 2 300,-- Kč na nezletilou A. s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 9. 1997 do 30. 4. 2001 v celkové částce 92 400,-- Kč je povinen uhradit v měsíčních splátkách po 5 000,-- Kč, splatných rovněž k rukám matky. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o zvýšení výživného potvrdil s tím, že dluh na výživném ve výši 72 450,-- Kč pro nezletilou A. a ve výši 66 750,-- Kč pro nezletilou A. je stěžovatel povinen zaplatit v měsíčních splátkách po 2 500,-- Kč na každé z dětí. Obecné soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu změnu poměrů, jaká nastala zejména v potřebách obou nezletilých, i zvýšením stěžovatelova výdělku.
Ve své ústavní stížnosti přehlíží stěžovatel tu základní skutečnost, že výživné na obě nezletilé děti bylo stanoveno naposledy v roce 1993 a že již v roce 1997 mu muselo být zjevno, že dosud určené výživné daleko nepostačuje ke krytí jejich potřeb. Stěžovatel v řadě svých podání v průběhu řízení, i v ústavní stížnosti samotné, sice obšírně rozvádí, jakým způsobem usiloval i on sám krýti potřeby nezletilých, nicméně přitom nebere v úvahu, že výživné mu bylo uloženo poukazovati k rukám matky, která jediná je legitimována k rozvrhu poukázaného výživného na uspokojování potřeb té či oné z nezletilých. Pokud tedy stěžovatel, jak posléze uvádí ve své ústavní stížnosti, se o obě dcery staral i tím, že jim kupoval ošacení a obuv, mobilní telefony, potřeby pro sport, předplácel různé druhy literatury a časopisů, platil jejich mimoškolní aktivity, a dokonce i prázdninový pobyt, třeba poukázati na to, že obecné soudy vzaly v úvahu ty částky, které stěžovatel prokazatelně uhradil nad rámec stanoveného výživného, nehledě na to, že tento stěžovatelův postup byl z hlediska uloženého závazku z výše uvedených důvodů irelevantní. Jinými slovy, stěžovatel po dobu tak mimořádně protahujícího se řízení měl počítati s naprostou nevyhnutelností zvýšení výživného pro obě nezletilé, stejně jako s nevyhnutelností tuto svou zvýšenou vyživovací povinnost promítati do plateb určených k rukám matky. Jestliže tedy v době určení vyživovací povinnosti k nezletilým v souvislosti s rozvodovým řízením činil stěžovatelův výdělek 6 tisíc Kč, zatímco v roce 1997 již 10 tisíc Kč, aby se i nadále zvyšoval až na současných 17 617,-- Kč, nepočítaje v to náhrady související s diplomatickou činností, a současně se značně zvyšovaly i potřeby obou nezletilých, v době prvního určení vyživovací povinnosti ve stáří 6 a 4 roky a v roce 2002 již ve stáří 15 a 13 let, potom lze správnost úvah obecných soudů, natož v ústavně právní rovině, stěží zpochybňovat.
Všechny uvedené úvahy a zjištění Ústavního soudu jsou natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Ústavní soud si sice nemohl nepovšimnout, že na průtazích řízení mají svůj podíl i obecné soudy nesprávným postupem při doručování, v jehož důsledku se stěžovatel skutečně nemohl zúčastnit odvolacího jednání, nicméně skutečnost, že v průběhu tohoto řízení byl stěžovatel, jak již bylo konstatováno, několikráte soudem vyslechnut, po dobu několika let měl právní zastoupení a jeho stanovisko bylo dostatečně známo z celé řady podání, jak v průběhu let obecným soudům z jeho strany přicházela, což vše podle názoru Ústavního soudu rovněž výrazně zeslabuje možnost úvahy o porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu