ECLI:CZ:US:2003:4.US.603.02
sp. zn. IV. ÚS 603/02
Usnesení
IV. ÚS 603/02
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. B. M., zastoupené JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, čj. 38 Ca 378/2001-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 9. 2002, doplněným podáním ze dne 21. 10. 2002, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, čj. 38 Ca 378/2001-32. Uvedeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Praha - západ, pozemkového úřadu, ze dne 25. 6. 2001, čj. PÚ-R-207/91/V-60/01, ve výroku 2, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatelka se nestává vlastníkem specifikovaných pozemků v k.ú. Ú., s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné pozemky po jejich přidělení fyzickým osobám v přídělovém řízení přešly zpět do vlastnictví státu.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem i jemu předcházejícím rozhodnutím pozemkového úřadu, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na nedotknutelnost vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti popsala dosavadní průběh řízení, ve kterém jí nemovitosti byly vydány, následně však bylo rozhodnuto v její neprospěch, a vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla uznána její restituční práva. Dle jejího názoru napadený rozsudek vycházel ze skutečností, jež vznikly až po účinnosti zákona o půdě, a z těchto skutečností byl vyvozen nesprávný právní názor, že vlastnické právo nesvědčilo státu, ale faktickým uživatelům nemovitostí. Takto jí nebylo v rozporu se zákonem přiznáno vlastnické právo, čímž byl porušen čl. 11 Listiny.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukázala na ust. §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě), a uvedla, že "splnění podmínek pro přechod vlastnického práva fyzických osob podle §8 odst. 1 zákona o půdě je v pravomoci soudu, který měl řízení zastavit a věc postoupit obecným soudům, nikoliv o ní rozhodnout.". Správní orgán dle jejího přesvědčení nesprávně posoudil splnění podmínek řízení, což jí znemožnilo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Nedostatek pravomoci správního orgánu ve věci rozhodnout je porušením procesních principů chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru čl. 11 Listiny nemohl být porušen. Tohoto článku se nelze domáhat, když stěžovatelka prokazatelně nebyla vlastnicí předmětných pozemků, a její vlastnické právo by vzniklo až v případě, že by o jejím restitučním nároku bylo rozhodnuto kladně. Z uvedených důvodů se domnívá, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.
Ve vyjádření k doplnění ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvedl, že ve věci stěžovatelky byla přezkoumávána zákonnost rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle §9 odst. 4 zákona o půdě. Soud přitom postupoval podle hlavy třetí, části páté o.s.ř., kdy napadené rozhodnutí lze podle §250q odst. 2 o.s.ř. buď potvrdit nebo zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Takto byl formulován i závěrečný návrh v podaném opravném prostředku. Vzhledem k obsahu podaného opravného prostředku není soudu zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla stěžovatelka k závěru, že soud měl tento návrh posuzovat jako návrh podaný ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě, a řízení zastavit a věc postoupit obecnému soudu.
Okresní úřad Praha - západ, pozemkový úřad, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že ve svém posledním rozhodnutí vycházel z právního názoru Městského soudu v Praze vysloveného v rozsudku ze dne 28. 7. 2000, sp. zn. 28 Ca 57/99, kterým byl podle §250 o.s.ř. vázán
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 378/2001, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
K námitce stěžovatelky týkající se porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe tato ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své zákonodárné činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím orgánu veřejné moci) vzniknout má. K námitce ohledně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je Ústavní soud nucen, stejně jako Městský soud v Praze ve výše uvedeném vyjádření k ústavní stížnosti, konstatovat, že vzhledem k obsahu podaného opravného prostředku není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěla stěžovatelka k závěru, že obecný soud měl tento návrh posuzovat jako návrh podaný ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě, řízení zastavit a věc postoupit obecnému soudu. V této souvislosti Ústavní soud také konstatuje, že v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), je toho názoru, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z tohoto důvodu jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu