ECLI:CZ:US:2003:4.US.612.01
sp. zn. IV. ÚS 612/01
Usnesení
IV. ÚS 612/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Y.H. a H.V., obě zastoupeny JUDr. J.P., proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 33 Ca 6/2001, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka řízení Katastrálního úřadu P., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o jejich žalobě proti rozhodnutí Katastrálnímu úřadu P., čj. V 11-16294/2000, ze dne 28. 7. 2000, kterým byl povolen vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 14. 2. 1994, uzavřené mezi prodávající M.B. (právní předchůdkyní stěžovatelek) a kupujícím městem P., ohledně nemovitostí v katastrálním území Ď.
V ústavní stížnosti uvádí, že spoluvlastnicemi pozemkových parcel, které byly předmětem vkladu, jsou ony, neboť je řádně nabyly v dědickém řízení po zůstavitelce M.B., a to na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 3. 1999, čj. 20D 876/98-129. Uvedená skutečnost byla zapsána do katastru nemovitostí záznamem dle §7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb.
Stěžovatelky namítají, že povolením vkladu do katastru nemovitostí se katastrální úřad dopustil porušení zákona, neboť v dané věci nebyly splněny podmínky §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. Zásadní porušení spatřují v tom, že ačkoliv účastnice právního úkonu uvedená na listinách, jež byly předmětem vkladu, byla od roku 1996 mrtvá, katastrální úřad s ní v roce 2000 jednal jako s žijícím účastníkem. Podle §5 odst. 1 písm e) zák. č. 265/1992 Sb., bylo zřejmé, že není oprávněna nakládat s předmětem právního úkonu, a z písm. a) cit ust. bylo zřejmé, že navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru, neboť v něm byly zapsány obě stěžovatelky jako spoluvlastnice, avšak tyto nebyly uvedeny v listinách - kupních smlouvách, jež byly předmětem vkladu. Podle ust. písm. b) cit zák. tak nebyl navrhovaný vklad odůvodněn obsahem předložených kupních smluv. Kupní smlouvy nebyly ani učiněny v předepsané formě, neboť geometrický plán, který je neoddělitelnou součástí listin, podle nichž má být proveden zápis do katastru a ve kterém byl zakreslen předmět převodu, byl vyhotoven až v r. 1995, tj. po uzavření kupních smluv.
Především však namítají, že katastrální úřad porušil zákonná ustanovení, když s nimi nejednal jako s účastnicemi řízení, v rozporu s §18 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., jim zahájení řízení neoznámil a v rozporu s ust. §33 cit. zák. je nevyzval k vyjádření ve věci. Katastrální úřad jim pouze doručil své pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu s účinky vkladu ke dni 7. 6. 2000. Z doručení tohoto rozhodnutí stěžovatelky dovozují, že je za účastnice správního řízení považoval, avšak tím, že je v řízení opomenul, nesplnil povinnosti vyplývající pro něj ze zákona.
Dle názoru stěžovatelek tak katastrální úřad nepřípustným způsobem zasáhl do vlastnického práva stěžovatelek a v podstatě jim odňal řádně nabyté vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Postup katastrálního úřadu a rozhodnutí o povolení vkladu dle stěžovatelek představuje akt libovůle, kdy správní orgán extrémně vybočil z procesních pravidel.
Městskému soudu vytýkají, že zastavením řízení jim odmítl soudní ochranu, a to přesto, že poukazovaly i na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 279/95, řešícího obdobnou otázku okruhu účastníků řízení o povolení vkladu vlastnictví. Ve vztahu k rozhodnutí městského soudu poukazují i na to, že tento vybočil z rámce vlastní ustálené judikatury, když nezohlednil to, že pro neodstranitelné vady listin zde byly důvody pro zamítnutí vkladu vlastnictví a zrušení rozhodnutí správního orgánu.
Stěžovatelky dále uvedly, že již v roce 1997 byl návrh na povolení vkladu, na základě stejných kupních smluv, podaný kupujícím rozhodnutím, čj. V 11-5956/96, ze dne 17. 9. 1997, zamítnut a proti tomuto rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek. Aniž by od té doby došlo k jakékoliv události či právnímu úkonu, který by znamenal změnu stavu po právní moci zamítnutí návrhu na vklad, stejný správní orgán nový návrh kupujícího na vklad ze dne 7. 6. 2000 povolil.
V doplnění ústavní stížnosti pak vyjadřují nesouhlas se závěry a údajné nepochopení problematiky ze strany Ústavního soudu ve skutkově totožné věci, vyslovené v usnesení, sp. zn. III.ÚS 612/01, kterým byla jejich shodná ústavní stížnost odmítnuta.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že s ohledem na platnou právní úpravu, vylučující ze soudního přezkumu rozhodnutí o povolení vkladu do katastru nemovitostí, nemohl posuzovat, zda byly splněny podmínky pro povolení vkladu stanovené v ust. §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. Námitku, týkající se rozpornosti jeho judikatury, považuje za neopodstatněnou, neboť v namítaném případě se jednalo o odlišnou věc, kdy bylo přezkoumáváno nepravomocné rozhodnutí katastrálního úřadu o nepovolení vkladu.
Katastrální úřad ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že ze skutečnosti, že účastník kupní smlouvy zemřel před podáním návrhu na vklad, nelze dovozovat, že vklad nemůže být proveden, neboť se nejedná o závazky, které by byly vázány na určitou osobu, ale o závazky majetkové povahy, které smrtí účastníka kupní smlouvy nezanikly. Vklad do katastru nemovitostí není předpokladem vzniku závazku, ale předpokladem věcného práva. Prodávající byla sice ke dni úmrtí dosud vlastnicí předmětných pozemků, ale byla vázána podepsanou kupní smlouvou a tato vázanost přešla na dědice. Dále uvedl, že stěžovatelky byly nepochybně s existencí předmětné kupní smlouvy obeznámeny (v původním řízení o povolení vkladu upozornily katastrální úřad, že návrh byl podán dva dny po úmrtí zůstavitelky), přesto od smlouvy platně neodstoupily ani se jí necítily být vázány. V současné době neexistuje ustanovení právního předpisu, které by nedovolovalo podat návrh do katastru nemovitostí dle smlouvy starší tří let, nebo podat opakovaně tentýž návrh dle téže smlouvy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 33 Ca 6/2001, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Stěžovatelky ústavní stížností napadají postup katastrálního úřadu, který s nimi nejednal jako s účastnicemi řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, nezohlednil nedostatky v listinách, které byly předmětem vkladu, a skutečnost, že navrhovanému vkladu bylo překážkou jejich existující spoluvlastnictví předmětných nemovitostí. Ústavní stížností však napadají pouze usnesení městského soudu, kterému vytýkají, že napadené rozhodnutí o povolení vkladu nebylo k jejich žalobě na přezkoumání správního rozhodnutí, a to přesto, že měly postavení účastníka správního řízení ve smyslu ust. §14 zák. č. 71/1967 Sb., pro jednoznačné porušení zákona zrušeno.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry stěžovatelek, že v řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí s nimi mělo být jednáno jako s účastníky řízení, avšak nikoli s odkazem na definici účastníků danou ust. §14 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., jak odvozují z odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I.ÚS 279/95, neboť v této věci se jednalo o skutkově i právně jinou situaci, kdy šlo o případ účastenství stěžovatelů spoluvlastníků podílu, který nebyl předmětem smlouvy předložené katastrálnímu úřadu k povolení vkladu práva, a navíc byl ve věci aplikován zák. č. 265/1992 Sb., ve znění platném do 30. 6. 1996, tj. před novelou provedenou zák. č. 30/1996 Sb., kdy účastníci řízení nebyli v tehdy platném znění zákona explicitně vymezení a v úvahu připadalo subsidiární použití §14 správního řádu.
V dané věci úmrtím účastníka smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem před podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí práva ani povinnosti ze smlouvy nezanikly, ale přešly na dědice, neboť se nejednalo o práva a povinnosti vázané výhradně na jeho osobu (§579 obč. zák). V řízení o dědictví měla být do aktiv dědictví zařazena jeho práva, tedy převáděné nemovitosti, a do pasiv dědictví jeho povinnosti vyplývající ze smlouvy, tj. závazek odevzdat nemovitosti v souladu s kupní smlouvou kupujícímu. Skutečnost, že vlastnické právo k nemovitostem přešlo na dědice (spolu se závazkem z kupní smlouvy), nebrání, aby byl povolen po smrti prodávající vklad vlastnického práva pro kupujícího podle kupní smlouvy, uzavřené ještě za života prodávající, za předpokladu, že jsou splněny podmínky §5 odst. 1 zák. č. 262/92 Sb.
Pokud tedy byl po pravomocně skončeném dědickém řízení podán ze strany kupujícího návrh na vklad vlastnického práva, mělo být jednáno se stěžovatelkami, které se jako dědičky staly právními nástupkyněmi a ve vztahu ke kupujícímu zavázanými osobami z kupní smlouvy, jako s účastnicemi řízení o povolení vkladu vlastnického práva. Ústavní stížnost proti postupu a rozhodnutí orgánu, tj. katastrálního úřadu, který se ve vztahu k nim porušení práva dopustil, však ve lhůtě stanovené zákonem zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podána nebyla. Z petitu návrhu je zřejmé, že směřuje výhradně proti usnesení městského soudu o zastavení řízení. Usnesení městského soudu však z ústavního hlediska nelze nic vytknout, neboť soud postupoval zcela v intencích ust. §5 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., dle kterého není proti rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým se vklad povoluje, přípustný žádný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví. Řízení tedy nebylo zastaveno z důvodů, že stěžovatelky nebyly účastnicemi řízení o povolení vkladu (jako tomu bylo ve věci, sp. zn. I.ÚS 279/95), ale protože nastala zákonem předvídaná situace, kdy soud žalobu na základě výslovného ustanovení zákona přezkoumat nemůže. V daném případě by soud musel řízení zastavit, i kdyby se stěžovatelkami v řízení o povolení vkladu jako s účastnicemi správního řízení jednáno bylo a vklad by byl povolen. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, Listina základních práv a svobod ve svém čl. 36 odst. 2 připouští, že zákon může stanovit, že některá rozhodnutí jsou ze soudního přezkumu vyloučena. Uvedeným postupem soudu proto k tvrzenému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dojít nemohlo. Stejně tak napadeným usnesením o zastavení řízení nemohl být porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zaručující ochranu vlastnického práva. Ústavní soud dále dodává, že svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 401/96, vyslovil názor, dle kterého návrh vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí je možno podat v časově neomezené lhůtě, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle, protože uzavřenou smlouvou vzniká kupujícímu obligační nárok na převedení vlastnického práva.
V dané věci měly stěžovatelky, pokud byly přesvědčeny, že v řízení o povolení vkladu došlo k porušení jejich základního práva, a navíc za situace, kdy zákon přezkum rozhodnutí o povolení vkladu neumožňuje, uplatnit ústavní stížnost právě proti rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva.
Pokud se stěžovatelky domnívají, že kupní smlouva trpí relativní či absolutní neplatností, a svědčí jim proto spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem, měly a nadále mají možnost se tvrzeného práva domáhat v příslušném řízení. (Nabývacím titulem kupujícího byla kupní smlouva a nikoliv rozhodnutí katastrálního úřadu, který pouze dle §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. ověřoval, zda zápisu vlastnického práva nebrání formální či obsahové náležitosti předložených listin, příp. zda navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkami namítaných článků Listiny základních práv a svobod, a ověřil, že soud rozhodoval v souladu s s platnou právní úpravou soudního přezkumu správních rozhodnutí, jejíž protiústavnost nebyla namítána, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu