ECLI:CZ:US:2003:4.US.613.02
sp. zn. IV. ÚS 613/02
Usnesení
IV. ÚS 613/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti Z. J., s. r. o., zastoupené JUDr. A. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2002, čj. 29 Ca 71/2002-14, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým bylo s odůvodněním, že stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil vadu spočívající v nedostatku zastoupení dle §250a o.s.ř., zastaveno řízení o žalobě, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 1. 2002, čj. 324/02/FŘ/140.
V ústavní stížnosti sděluje, že jako přílohu žaloby uvedla plnou moc danou k zastupování stěžovatelky před soudem zaměstnanci J.J., dohodu o pracovní činnosti uzavřenou s tímto zaměstnancem a vysokoškolský diplom, svědčící o právnickém vzdělání zaměstnance. Z výzvy soudu ze dne 19. 6. 2002, kterou byla vyzvána k odstranění nedostatku podání, spočívajícího v tom, že není zastoupena advokátem nebo osobou uvedenou v §21 odst. 1 o.s.ř., která má právnické vzdělání, usoudila, že soud nemá k dispozici přílohy žaloby, a ve stanovené lhůtě předložila dohodu o pracovní činnosti, z níž vyplývalo, že J. J. je zaměstnancem stěžovatelky, a doklad o tom, že má právnické vzdělání. Plnou moc znějící na jméno zaměstnance nepřikládala, neboť se seznámila s názorem (str. 59 publikace Občanský soudní řád, komentář JUDr. Jaroslav Bureš, JUDr. Ljubomír Drápal, JUDr. Michal Mazanec, Beckova edice Komentované zákony, 2. vydání 1996), že pověření zaměstnance navenek není správné učinit plnou mocí a skutečnost, že jednatel pověřil jednáním J. J., vyplývala z vlastní žaloby podepsané jednatelem. Vzhledem k tomu, že v žádném předpise není uvedeno, jakou formu má pověření mít, měla za to, že textem žaloby je pověření prokázáno. Dle jejího názoru může být pověření učiněno i ústně, jak se stalo v tomto případě. Zákon rovněž nestanoví, jak se pověření prokazuje. Dle jejího názoru je požadavek soudu, který trvá na předložení pověření zaměstnance, vydaném statutárním orgánem stěžovatelky, v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že stěžovatelka ani přes poučení nerespektovala kogentní ustanovení §250a o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn 29 Ca 71/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že dne 3. 4. 2002 byla Krajskému soudu v Brně doručena žaloba, ve které byla jako žalobkyně označena stěžovatelka. V čl. I. žaloby je uvedeno, že žalobkyni, na základě plné moci ze dne 29. 3. 2002, zastupuje její zaměstnanec J. J. V žalobě je ručním písmem uvedeno místo a datum sepsání (J. 29. 3. 2002). V místě podpisu je strojem uvedeno Ing. J. B., jednatel společnosti Z. J., s.r.o., bez jakéhokoliv osobního podpisu, event. razítka společnosti. V žalobě jsou sice jako přílohy 1-3 uvedeny plná moc, dohoda o pracovní činnosti a vysokoškolský diplom, nicméně z obsahu spisu, zejména razítka podatelny soudu, je zřejmé, že žádné přílohy nebyly přiloženy. Výzvou ze dne 19. 6. 2002 (doručenou na adresu společnosti, nikoli J. J.) byla stěžovatelka upozorněna, že její podání nelze projednat, neboť není ve smyslu ust. §250a o.s.ř.zastoupena advokátem ani osobou uvedenou v §21 o.s.ř., která má právnické vzdělání. Byla proto ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení vyzvána k odstranění uvedeného procesního nedostatku a upozorněna na možnost zastavení řízení dle §250 d odst. 3 o.s.ř. Přípisem, doručeným soudu dne 3. 7. 2002, J. J. zaslal kopii dohody o pracovní činnosti a kopii diplomu osvědčujícího jeho právnické vzdělání. Napadeným usnesením pak bylo řízení zastaveno s odůvodněním, že přes náležité poučení stěžovatelka nedostála požadavkům povinného zastoupení daných ust. §250a a 21 o.s.ř. Ve věci byly doloženy kopie dohody o pracovní činnosti a kopie diplomu osvědčujícího právnické vzdělání, nebyla však doložena procesní plná moc k zastupování před soudem. Z ničeho neplyne, že žalobkyně udělila plnou moc k zastupování v řízení advokátovi, a pokud měla být zastupována zaměstnancem, majícím právnické vzdělání, nedoložila soudu pověření k zastupování od oprávněné osoby. Z ust. §21 odst. 5 o.s.ř. přitom vyplývá, že každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat.
Ustanovení §21 o.s.ř. stanoví, kdo je oprávněn jednat za právnickou osobu, přitom z odst. 1 písm. b) cit. ustanovení vyplývá, že za právnickou osobu jedná rovněž zaměstnanec, který byl pověřen statutárním orgánem. Osoby splňující požadavky ustanovení §21 o.s.ř. nepotřebují zvláštní zplnomocnění, ale z odst. 5 §21 o.s.ř. vyplývá, že každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat. Ze slova " prokázat" zcela jednoznačně vyplývá, že nestačí své oprávnění pouze tvrdit, ale je nutné toto tvrzení rovněž věrohodným způsobem doložit. To znamená, v případě statutárního zástupce např. výpisem z obchodního rejstříku, jmenovacím dekretem apod., v případě pověřeného zaměstnance předložením pověření uděleného statutárním orgánem k jednání v určité konkrétní věci, případně organizačním řádem, stanovami či vnitřním předpisem právnické osoby, ze kterého takové pověření vyplývá. Z výše pojednaného obsahu soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelka soudu nepředložila žádný doklad, který by tvrzení, že J. J. je oprávněn za stěžovatelku v předmětné věci jednat, prokazoval. Své tvrzení opírá pouze o údaj uvedený v žalobním návrhu, který však není stěžovatelkou podepsaný. Stěžovatelka v žalobě uvádí, že k zastupování zplnomocnil jejího pracovníka statutární orgán, nicméně ani tuto plnou moc soudu nepředložila, uvedenou skutečnost nepopírá a naopak si je jí vědoma, když uvádí, že plnou moc nepředkládala, neboť se seznámila s výše specifikovaným výkladem o.s.ř., dle kterého pověření zaměstnance navenek není správné učinit plnou mocí. Pověření ve smyslu §21 o.s.ř., zakládající oprávnění zaměstnance jednat za právnickou osobu, je skutečně třeba odlišit od plné moci, udělované dle §28 o.s.ř., kterou účastník uděluje svému zástupci, zvolenému dle §24 o.s.ř. (advokátovi, nebo v případech, kde to zákon nevylučuje, jiné osobě). Nicméně z této právní úpravy (a citovaného výkladu k o.s.ř.) nelze dovozovat, že tam, kde zákon předpokládá, že za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo pověřený zaměstnanec, tedy nikoliv jejich zástupce ve smyslu §24 o.s.ř. na základě plné moci, je za právnickou osobu oprávněn jednat kdokoliv, kdo doloží, že je jejím zaměstnance s tím, že byl k tomu ústně pověřen, přičemž tuto skutečnost, tj. pověření, mu zákon nepřikazuje prokazovat. Stěžovatelkou zastávaný extenzivní výklad ustanovení §21 o.s.ř. by vedl k absurdní situaci, kdy kterýkoliv zaměstnanec právnické osoby by mohl podávat jménem právnické osoby žalobní návrhy a za právnickou osobu jednat s odkazem na údajné ústní pověření. Stěžovatelka přitom byla výzvou ze dne 19. 6. 2002 (doručenou na adresu společnosti, tj. stěžovatelky, nikoli J. J.) řádně upozorněna, že její podání nelze projednat, neboť není ve smyslu ust. §250a o.s.ř. zastoupena advokátem (tj. kvalifikovaným zástupcem na základě procesní plné moci), ani osobou uvedenou v §21 o.s.ř. (tj. osobou, která za předpokladu, že je v zaměstnaneckém poměru k žalobci a má právnické vzdělání, na základě pověření jedná přímo za organizaci).
Za této situace, kdy žalobní návrh stěžovatelky nebyl podepsaný, nebylo žádným způsobem prokázáno, že v žalobě jmenovaný zaměstnanec byl pověřen k jednání za organizaci, a k žalobě ani nebyla přiložena (zamýšlená) plná moc, ze které by se za použití ust. §41 odst. 2 o.s.ř. dalo dovodit pověření zaměstnance k takovému jednání, nelze postup soudu, který po marném uplynutí lhůty k odstranění vady podání, řízení zastavil, považovat za postup, který by byl v rozporu se zákonem, či dokonce postupem porušujícím právo na spravedlivý proces. Ústavní soud zdůrazňuje, že z výzvy bylo zcela jednoznačně patrné, v čem spočívá nedostatek podání a proč toto podání nelze projednat, a stěžovatelka byla rovněž řádně poučena, že pokud nepředloží doklad o řádném zastoupení účastníka, soud řízení dle §250d odst. 3 o.s.ř. zastaví. V daném případě tak nelze odpovědnost za nedbání zásady " nechť si každý střeží svá práva sám", promítající se občanským soudním řízení, přenášet na soud a z následků jejího nerespektování dovozovat porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných článků Listiny základních práv a svobod, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu