ECLI:CZ:US:2003:4.US.616.02
sp. zn. IV. ÚS 616/02
Usnesení
IV. ÚS 616/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti I. P., s.r.o., zastoupené JUDr. L. E., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 368/2002-41, ze dne 10. 7. 2002, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a S., s.r.o., zastoupené Mgr. I. Č. P., Ph.D., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst.1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn.. 5 C 6/2002 z 18. 2. 2002, o nařízení předběžného opatření, spočívajícího v omezení dispozice žalovaného s předmětnou nemovitostí tak, že návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření byl zamítnut.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že spolu s návrhem, kterým se po žalovaném z titulu nesplaceného úvěru domáhal zaplacení 3 050 000,- Kč, 285 000,- CHF a 7 000,- USD, podal návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo zakázáno nakládat, zejména převádět na třetí osoby, zřídit práva třetích osob, či jinak zatížit nebo zhoršit kvalitu nemovitosti, neboť žalovaný nemá žádný další majetek, kterým by bylo možné jistit úvěr a neprojevil žádnou snahu ke splacení alespoň části úvěru. Soud prvého stupně návrhu vyhověl, avšak odvolací soud s odůvodněním, vycházejícím výhradně z tvrzení žalovaného, že stěžovatel má v zástavě movité věci, a stěžovatel neprokázal, že žalovaný činí kroky k tomu, aby se zbavil svého nemovitého majetku, návrh zamítl. Stěžovatel namítá neplatnost deklarované zástavní smlouvy dle §37 obč. zák. a uvádí, že v jeho držení se žádné věci nenacházely ani nenacházejí. Především však argumentuje tím, že z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí, je zřejmé, že již ke dni 1. 7. 2002, tedy ještě před vydáním usnesení městského soudu, došlo k převodu předmětné nemovitosti na společnost D., s.r.o., a to na základě falzifikovaného usnesení tohoto soudu a rovněž falzifikovaného prohlášení jednatelky společnosti stěžovatele o tom, že stěžovatel nebude pokračovat v soudním řízení a že pohledávky účastníků sporu jsou vyrovnané. Z uvedeného důvodu podal stěžovatel také návrh na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti, přičemž v této věci bylo rovněž vydáno předběžné opatření, kterým bylo údajnému nabyvateli zakázáno nakládat s nemovitostí. Současně podal trestní oznámení na jednatelku společnosti žalovaného.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že jeho zamítavé rozhodnutí není založeno na tvrzení žalovaného o zástavní smlouvě. Existenci zástavní smlouvy soud vůbec nehodnotil. Tvrzení stěžovatele, že nyní po pravomocném rozhodnutí o jeho návrhu na předběžné opatření může opodstatněnost svého tvrzení dokázat a nabízí k tomu důkazy, představuje skutkovou okolnost, kterou se dle názoru soudu nemůže Ústavní soud v rámci své působnosti zabývat.
S., společnost s ručením omezeným (žalovaný), jako vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem, ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména namítl, že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatele. Dále sdělil, že k převodu předmětné nemovitosti došlo podvodným jednáním jednatelky společnosti, se kterou se druhý společník nemůže zkontaktovat, kupní smlouvu považuje za neplatnou. Ve věci podal trestní oznámení Městskému státnímu zastupitelství v Praze (KZn 186/2002), žalobu na určení, vedenou u Okresního soudu v Trutnově (sp. zn. 9 C 219/2002) a návrh na vydání předběžného opatření (sp. zn. 14 Nc 63/2002), okolnosti případu oznámil žalovanému a Katastrálnímu úřadu v Trutnově.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z napadeného rozhodnutí městského soudu Ústavní soud zjistil, že odvolací soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření s odůvodněním, že soud prvého stupně nezkoumal splnění všech zákonných podmínek pro vyhovění návrhu, neboť osvědčení vlastního žalobou uplatněného nároku je jen jednou z podmínek. Nebyla však prokázána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, neboť existence dluhu sama o sobě takovou potřebu neprokazuje a stěžovatel žádné skutečnosti z uvedeného hlediska významné (např., že žalovaný činí kroky, aby se zbavil nemovitého majetku) ani netvrdí.
Pokud jde o předběžná opatření, Ústavní soud ve své předchozí judikatuře (např. sp. zn. IV.ÚS 488/99, sp. zn. IV.ÚS 43/94, sp. zn. IV.ÚS 115/2000) obecně konstatoval, že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Požadavky na rozhodnutí o vydání předběžných opatření, vyplývající z ústavního práva na soudní ochranu, spočívají zejména v dodržení zákonného podkladu u konkrétních rozhodnutí o těchto opatřeních, tak jak ho stanoví zejména ustanovení §74 o.s.ř., resp. §102 o.s.ř.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem městského soudu, který při hodnocení odůvodněnosti požadavku na vydání předběžného opatření dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady pro jeho vydání. Stěžovatel přitom spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že pro vydání takového rozhodnutí zákonné předpoklady existovaly, nicméně z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že připouští, že jak on, tak i městský soud v době rozhodování o odvolání, o tom, že došlo k dispozici s nemovitostí, nevěděl.
Z obsahu odůvodnění rozhodnutí městského soudu je zřejmé, že odvolací soud odpovídajícím způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. posoudil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž uvedl, jaké okolnosti a nedostatek jakých důkazů jej k zamítavému rozhodnutí vedly. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že důvodem pro zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebylo tvrzení žalovaného o existenci zástavní smlouvy, ale městský soud pouze konstatoval námitky žalovaného uplatněné v jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Skutečnost, že v době, kdy rozhodnutí soudu prvého stupně o nařízení předběžného opatření bylo vykonatelné, došlo k převodu předmětné nemovitosti na základě zfalšovaných dokladů odvolacímu soudu, nebyla známa. Jeho rozhodnutí tak nelze považovat za projev svévole, přičemž přezkoumávání reálné existence či neexistence zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření konstatovaných v napadeném rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu, jak bylo výše ozřejměno, nepřísluší. Porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat jen ze zpochybnění tvrzené neexistence důvodů pro nařízení předběžného opatření a v podstatě z pouhého nesouhlasu se závěry soudu, neboť právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Konečně Ústavní soud dodává, že stěžovatel má v rámci probíhajícího řízení o zaplacení dlužné částky i nadále možnost požadovat vydání předběžného opatření a v návrhu uplatnit i okolnosti, které vyšly dodatečně najevo.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelem namítané porušení ústavně zaručených základních práv Ústavní soud v souvislosti s posuzovanou ústavní stížností neshledal a sama skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudu, není důvodem ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu
Za správnost: Jarmila Hájková