ECLI:CZ:US:2003:4.US.619.02
sp. zn. IV. ÚS 619/02
Usnesení
IV. ÚS 619/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Ing. P. P., zastoupeného JUDr. G. P., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 6. 2002, čj. 30 Cdo 898/2002-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999, čj. 3 Co 31/98-23, potvrzujícím rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 1998, čj. 31 C 17/97-10, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se po žalovaném domáhal zaplacení částky 2 000 000,- Kč, jako zadostiučinění za porušení autorského práva.
Stěžovatel v návrhu uvádí, že ústavní stížností napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání, které považuje za poslední prostředek ve věci, ale k porušení jeho práv, jako účastníka řízení, došlo již v průběhu ústního jednání před soudem prvého stupně, kdy mu v průběhu řízení nebylo uděleno slovo k vyjádření, nedošlo k protokolaci jeho námitek, návrhů na doplnění dokazování a námitek proti protokolaci. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva, neboť mu nebylo umožněno účinně chránit jeho zájmy před soudem a k jeho opravným prostředkům nebyla zjednána náprava. Rovněž vyjadřuje pochybnosti o nestrannosti soudů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 17/97, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Jak je zřejmé z návrhu petitu ústavní stížnosti, stěžovatel napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, avšak samotnému tomuto usnesení, ve kterém se dovolací soud zabýval výhradně procesní otázkou přípustnosti dovolání, nic nevytýká a nijak nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu ČR, který neshledal důvody přípustnosti dovolání dle ust. §237, §238 odst. 1 písm. a) a b) a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem i ve vztahu k rozhodnutím soudů I. a II. stupně, i když v návrhu zpracovaném advokátkou stěžovatele tato rozhodnutí napadena nejsou, a to proto, že v původním podání zpracovaném stěžovatelem se stěžovatel domáhá zrušení i těchto rozhodnutí, a dle jeho tvrzení k porušení jeho práv došlo již v řízení před soudem prvého stupně. Těmito rozhodnutími se Ústavní soud mohl zabývat pouze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Taková pochybení, opravňující zásah Ústavního soudu, však shledána nebyla. Obsah spisu, zejména protokolů z jednání, nenasvědčuje opodstatněnosti námitek stěžovatele, neboť je zřejmé, že stěžovatel, který se jednání u městského soudu osobně zúčastnil, byl vyslechnut a měl v průběhu řízení možnost přednášet své návrhy a připomínky. Jeho námitkami ohledně vedení řízení včetně protokolace a způsobu výslechu svědka se pak řádně zabýval odvolací soud, přičemž tento v postupu soudu prvého stupně neshledal vady řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ke stejným závěrům dospěl i Nejvyšší soud ČR, který se těmito námitkami (shodnými s argumentací ústavní stížnosti), zabýval při posuzování dovolání stěžovatele z hlediska jeho přípustnosti dle ust. §237 o.s.ř., tj. odnětí možnosti jednat před soudem, a který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ze spisu není patrno, že by byly činěny návrhy dle §40 odst. 3 o.s.ř., nebo, že by obsah protokolu odporoval úpravě obsažené v §21 Jednacího řádu pro okresní krajské a vrchní soudy.
Za těchto okolností, kdy je zřejmé, že odvolací soud se s námitkami stěžovatele ohledně způsobu vedení řízení u městského soudu vypořádal, stěžovatel přes svá tvrzení o nemožnosti uplatnit v řízení u prvostupňového soudu všechny své námitky a důkazy ani v podaném odvolání soudu jiné důkazy na podporu svých tvrzení o obavě ze zneužití autorského díla nenabídl a setrval pouze na své argumentaci vyjadřující nesouhlas s tvrzením žalovaného, nelze v projednávané věci dovodit neústavní postup obecných soudů. Ze skutečnosti, že nebylo vyhověno opravným prostředkům stěžovatele, není možné dovozovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze vykládat tak, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu jím garantováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu