ECLI:CZ:US:2003:4.US.625.01
sp. zn. IV. ÚS 625/01
Usnesení
IV. ÚS 625/01
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti N.U., zastoupeného JUDr. J.N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2001 sp. zn. 10 To 84/01 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001 sp. zn. 3 T 21/2000 v trestní věci, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 25. října 2001 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2001 sp. zn. 10 To 84/01 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001 sp. zn. 3 T 21/2000 v trestní věci. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na nedotknutelnost osobní svobody dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v základním právu na nedotknutelnost listovního tajemství a tajemství přepravovaných zpráv dle čl. 13 Listiny, dále v základním právu na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v základním v právu vyjadřovat ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, a konečně v základním právu na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, 4 Listiny.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropných látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., za což byl dle §187 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let s výkonem ve věznici s ostrahou (§39a odst. 2 písm. d) tr. zák.). Rozsudkem ze dne 12. července 2001 sp. zn. 10 To 84/01 Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele zamítl.
V ústavní stížnosti je vytýkáno oběma rozsudkům obecných soudů, jakož i řízení, jež jejich přijetí předcházelo, zejména neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, především neprovedení důkazu výslechem svědka k pravdivosti tvrzení obsažených ve stěžovatele usvědčující výpovědí spoluobviněného L.F., dále je namítáno přibrání tlumočníka za účelem překladu telefonních rozhovorů z jazyka albánského do jazyka českého dle §55 odst. 2 tr. řádu per analogiam s utajením jeho totožnosti, skutečnost, že o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem vůči osobě tlumočníka pro podjatost nebylo orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto, je vytýkána identifikace osob na základě výpisů se záznamů telekomunikačního provozu, jež byly poskytnuty orgánům přípravného řízení společnostmi E., T. a R. na vyžádání Policie České republiky a nikoli na základě rozhodnutí soudu, akceptace usvědčující výpovědi spoluobviněného F. neopírající se o důkazy další, a konečně je oběma obecným soudům vytýkáno porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásady vyhledávací v trestním procesu a s tím související extrémní rozpor přijatých právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními.
K výzvě Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne 10. prosince 2001 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Vrchní soud v Praze, dne 11. ledna 2002 Krajský soud v Plzni.
Předseda senátu 10 To Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Nadto účastník řízení uvádí, že odposlechy telefonních hovorů byly pořízeny postupem dle §88 tr. řádu, rovněž dle jeho přesvědčení nedošlo k porušení práva stěžovatele jednat ve svém mateřském jazyce (§14 odst. 1 tr. řádu). K námitce stěžovatele ohledně pochybení v přípravném řízení při přibrání tlumočníka za účelem vyhotovení překladů záznamů telefonních odposlechů, které nebyly vedeny v českém jazyce, se ve vyjádření odkazuje na postup soudu I. stupně, který k této námitce přibral v řízení před soudem tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, jenž pak provedl překlady daných hovorů. Odvolacímu soudu přitom neuniklo, že k určité části hovoru tlumočník konstatoval potřebu takové techniky přehrávání, jež by umožňovala jeho detailnější rozfázování, avšak dospěl k závěru, dle něhož tato nesrovnalost nemohla mít s ohledem na celkový rozsah a obsah ostatních důkazů, na nichž byly postaveny závěry o vině, vliv na správnost a zákonnost předmětného rozhodnutí. K dalším námitkám stěžovatele účastník řízení konstatuje, že spadají do sféry volného hodnocení důkazů a reakce na ně je obsažena v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí vrchního soudu.
Předseda senátu 3 T Krajského soudu v Plzni ohledně námitek neúplnosti a nejasnosti skutkových zjištění odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, ohledně námitek, týkajících se překladu záznamů telefonních odposlechů, shodně s vyjádřením soudu II. stupně, poukazuje na přibrání dalšího tlumočníka k hlavnímu líčení, přičemž nalézací soud vycházel při hodnocení důkazů nikoli z listinných důkazů, nýbrž z těch, které provedl při hlavním líčení.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 1666/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvená v Ústavě, Listině nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Krajský soud v Plzni i Vrchní soud v Praze při posuzování předmětné věci respektovaly kautely plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž soud odvolací přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu. Napadenými rozhodnutími tudíž nebyl porušen ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny), jakož i další v ústavní stížnosti označená základní práva a svobody.
Pokud stěžovatel namítá porušení základního práva na spravedlivý proces, spočívající v tzv. opomenutém důkazu ohledně zamítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem svědka P.L., nelze než ze strany Ústavního soudu konstatovat, že ve veřejném zasedání, konaném u Vrchního soudu v Praze dne 12. června 2001, poté co byl soudem přečten návrh na doplnění dokazování spolu s přílohou (dopisem P.L.) a byl k jeho obsahu slyšen spoluobviněný F., soud vyhlásil usnesení, dle něhož návrh na doplnění dokazování výslechem svědka P.L. se pro nadbytečnost zamítá (spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 21/2000, č. l. 1762).
Ústavní soud sdílí důvodnost námitky stěžovatele, týkající se přibrání tlumočníka za účelem překladu telefonních rozhovorů z jazyka albánského do jazyka českého dle §55 odst. 2 tr. řádu per analogiam s utajením jeho totožnosti. Nicméně dané pochybení orgánů činných v přípravném řízení nijak neomezilo možnost stěžovatele vyjadřovat se k provedenému důkazu (čl. 38 odst. 2 Listiny) a uplatnit veškeré námitky k obsahu a správnosti překladu v řízení před soudy, čehož stěžovatel v plném rozsahu a v souladu s kautelami ústavními i zákonnými využil.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 11. září 2003