ECLI:CZ:US:2003:4.US.627.02
sp. zn. IV. ÚS 627/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. K. K., advokátem, směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2002, sp. zn. 5 A 166/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. září 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba do rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 8. září 2000, č.j. OSZ-51-34/SD-Mu-2000. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR ze dne 11. července 2000, č.j. OSZ-60856/VD-Sp-2000, o přiznání příspěvku za službu ve výši 5.963,- Kč. Současně s tím žaloba směřovala i do všech podkladů, na základě kterých bylo napadené správní rozhodnutí přijato.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mimo jiné navrhoval správnímu soudu, aby přerušil řízení a dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR věc předložil Ústavnímu soudu, neboť aplikovaná zákonná ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem. Tímto jeho návrhem se vrchní soud, ve svém jinak podrobném rozhodnutí, nezabýval. Dále uvedl, že pochybení Vrchního soudu v Praze spočívalo i v tom, že v písemném vyhotovení rozsudku chyběla obligatorní část - poučení. Současně však konstatoval, že v této vadě neshledal zásah do svých základních práv.
Závěrem stěžovatel uvedl, že postupem Vrchního soudu v Praze, který se nezabýval jeho návrhem na přerušení jednání a postoupení jeho věci Ústavnímu soudu, bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za situace, kdy čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR umožňuje zpochybnit ústavnost užitého zákona v průběhu rozhodovací činnosti obecných soudů, byl-li podán podnět jednou ze stran sporu, je soud, dle názoru stěžovatele, povinen zabývat se takovým návrhem, tedy jej buď odmítnout nebo řízení přerušit.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy za účastníka - Vrchní soud v Praze, vyjádřila předsedkyně senátu 5 A. Ta odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele uvedla, že návrh na předložení věci Ústavnímu soudu není samostatným procesním návrhem o němž by měl soud rozhodovat, a implicitně tím, že soud ve věci rozhodl podle předpisu, který na věc dopadá, dal najevo, že neshledal jeho neústavnost. Tato námitka stěžovatele je tedy nepřípadná, a to jak z procesního tak i z věcného hlediska.
K zásahu do základních práv stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny nemohlo dojít dle názoru soudu proto, že toto ustanovení nedopadá na postup soudu v daném případě, ale toliko na postup pořadem práva. Soud postupoval dle části páté hlavy druhé o.s.ř. (v tehdy platném znění) a v úvahu mohl připadat pouze zásah do práva zaručeného v čl. 36 odst. 2 Listiny. Ani toto právo nebylo stěžovateli upřeno, neboť soud mu poskytl soudní ochranu napadeným rozhodnutím správního orgánu se zevrubně zabýval a ve věci meritorně rozhodl. Toto právo nelze vykládat tak, že nestranným a zákonným je pouze rozhodnutí, které vyzní ve prospěch stěžovatele. Účastník dále uvedl, že při rozhodování o postupu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR není soud vázán návrhem žádné ze stran, a nadto stěžovateli příslušelo právo zaručené v ustanovení §74 zákona, tedy právo podat návrh na přezkoumání ústavnosti aplikovaného zákona.
Na závěr se předsedkyně senátu vyjádřila k poučení stěžovatele v napadeném rozsudku. Přestože při vyhlášení byl stěžovatel poučen o neexistenci opravných prostředků proti napadenému rozsudku, a správně využil možnosti kontroly prostřednictvím ústavní stížnosti, poučení v písemném vyhotovení skutečně absentuje. Předsedkyně senátu proto využila vyjádření se k ústavní stížnosti a touto cestou se za chybu stěžovateli omluvila.
K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník - Ministerstvo vnitra ČR, prostřednictvím ředitelky právního odboru. Ta uvedla, že souhlasí se závěry správního soudu, který se při řízení podaným námitkám stěžovatele věnoval v dostatečné míře.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Vrchního soudu v Praze vedený pod sp. zn. 5 A 166/2000 a po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá pouze skutečnost, že správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval jeho námitkou, aby řízení bylo přerušeno podle čl. 95 odst. Ústavy ČR a věc byla postoupena Ústavnímu soudu.
Ústavní soud souhlasí se závěry, které ve svém vyjádření předložil účastník. Z dikce ustanovení §čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR i ustanovení §109 odst. 1, lit. c) o.s.ř., vyplývá, že přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu je věcí úvahy soudu, který se znalostí konkrétní věci a aplikace právních norem posoudí, zda nastal důvod k takovému postupu. Tím rozhodně nebylo stěžovateli upřeno právo na případné posouzení ústavnosti právního předpisu aplikovaného ve správním řízení, neboť měl i nadále možnost postupovat dle čl. 74 zákona a navrhovat takový postup společně s ústavní stížností ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 lit. d) zákona. Takový návrh však podán nebyl.
Ústavní soud se ve své obecně dostupné judikatuře opakovaně vyjádřil k podmínkám a okolnostem, za nichž je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti soudů, resp. jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení, které před těmito soudy proběhlo.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem správního soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že správní soud v jeho věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu