ECLI:CZ:US:2003:4.US.653.02
sp. zn. IV. ÚS 653/02
Usnesení
IV. ÚS 653/02
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2003 o ústavní stížnosti ing. K. M., zastoupeného JUDr. M. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2002, čj. 29 Odo 694/2001-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2001, čj. 3 Cmo 605/2000-175, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V ústavní stížnosti uvádí, že je akcionářem obchodní společnosti G., a.s., a žalobou u Krajského obchodního soudu v Brně se domáhal svolání mimořádné valné hromady této společnosti. Krajský obchodní soud v Brně usnesením ze dne 28. 9. 1998, čj. 35/9 Cm 289/97-33, žalobě vyhověl. K odvolání žalované obchodní společnosti Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 2. 2000, čj. 3 Cmo 60/99-86, rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský obchodní soud v Brně novým rozhodnutím ze dne 28. 4. 2000, čj. 35/9 Cm 289/97-127, žalobě vyhověl. K novému odvolání žalované obchodní společnosti Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 6. 2001, čj. 3 Cmo 605/2000-175, rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná obchodní společnost podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. dovolání, kterému Nejvyšší soud ČR vyhověl a ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR shledal zásadní právní význam v řešení otázky, zda je možno posuzovat vhodnost způsobu svolání valné hromady určeného ve stanovách pro konkrétní případ. Při řešení této otázky dovolací soud dospěl k závěru, že není možné, aby obecné soudy jako předběžnou otázku v rámci rozhodování o svolání valné hromady posuzovaly, zda jiná valná hromada byla svolána řádně. S odkazem na svoji ustálenou judikaturu (srov. rozsudek NS ČR ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97) Nejvyšší soud ČR připomněl, že platnost usnesení valné hromady, a tedy i podmínky jeho platnosti, lze posuzovat pouze k žalobě na neplatnost takového usnesení anebo v rejstříkovém řízení.
Stěžovatel s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí a tvrdí, že porušuje jeho právo ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se v jiném řízení bránil žalobou na neplatnost usnesení dvou mimořádných valných hromad žalované obchodní společnosti, avšak Krajský soud v Brně ji dosud neprojednal a nerozhodl, ač od jejího podání uplynula doba více než 40 měsíců. Z těchto zkušeností stěžovatel vyvozuje, že závěr Nejvyššího soudu ČR vyslovený v napadeném usnesení ve svém důsledku zasahuje do jeho základních práv, neboť Vrchní soud v Olomouci i Krajský soud v Brně budou při rozhodování ve věci zavázány právním názorem dovolacího soudu a stěžovateli nebude moci být poskytnuta účinná soudní ochrana. Z těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 35/9 Cm 289/97, ve kterém ověřil skutečnosti tvrzené stěžovatelem a poté rozhodl, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a v něm vysloveným závazným právním názorem. Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti Ústavní soud konstatoval, že není splněna procesní podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, neboť věc dosud není pravomocně skončena. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, posuzované ve vztahu k ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti) a k ustanovení §75 odst.1 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení), jde o ústavní stížnost nepřípustnou.
Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pro další řízení před obecnými soudy závazný, Ústavní soud není oprávněn, s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou a zákonem o Ústavním soudu, zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. Rozhodování o důvodnosti dovolání zcela spadá do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu ČR a Ústavní soud zásadně (mimo případy, kdy zásah do ústavně zaručených práv nelze odčinit jinak) posuzuje teprve pravomocně skončená řízení, resp. rozhodnutí, a to pouze z ústavního hlediska.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její nepřípustnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj