ECLI:CZ:US:2003:4.US.660.01
sp. zn. IV. ÚS 660/01
Usnesení
IV. ÚS 660/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.N.U., zastoupeného JUDr. M.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2001 sp. zn. 10 To 83/01 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2001 sp. zn. 8 T 131/2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel V.N.U. domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19.7.2001 sp. zn. 10 To 83/01 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.3.2001 sp. zn. 8 T 131/2000, a to s odůvodněním, že jejich vydáním i postupem obecných soudů, který jim předcházel, byly porušeny principy řádného a spravedlivého procesu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále bylo porušeno jeho právo na obhajobu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 8 T 131/2000, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1998 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se dle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že v měsíci září 1997 společně s občanem A.C.R. (odsouzeným samostatně) a dalšími neustanovenými osobami, zorganizoval dodávku 4.500 ks plechovek pravé kolumbijské kávy z KR do České republiky, přičemž dne 12. 10. 1997 bylo v této zásilce, kterou převzal A.C.R., nalezeno Policií ČR celkem 60 kg čistého hydrochloridu kokainu, jehož cena by na tzv. drogovém trhu v České republice přesáhla částku 350 miliónů korun českých.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytýkal, že napadený rozsudek nesplňuje požadavky kladené na obsah rozsudku, chybí úvahy, kterými se soud řídil při hodnocení důkazů, není zřejmé, jak se soud vypořádal s obhajobou. Dále stěžovatel v odvolání polemizoval se způsobem provedení jednotlivých důkazů a jejich hodnocením, vznesl námitky proti uspořádání spisu, vytkl neprovedení jím navržených důkazů a v podstatě zopakoval svoji obhajobu uplatněnou v přípravném řízení i v řízení před soudem prvního stupně.
Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal i státní zástupce, a to výlučně do výroku o trestu.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 10 To 83/01, obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Své rozhodnutí ve vztahu k odvolání stěžovatele odůvodnil tak, že napadený rozsudek vzešel z řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a ve kterém nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Krajský soud v řízení vykonal všechny dostupné důkazy pro zjištění skutečného stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy zhodnotil logickým a přesvědčivě zdůvodněným způsobem, který je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudu prvního stupně nelze vytknout, že by se dopustil nějaké nesprávnosti, např. že by některý důkaz nebo významnou okolnost pominul, že by některé důkazy hodnotil v rozporu s jejich obsahem nebo že by z důkazů vyvodil skutečnosti, které z nich logicky nevyplývají. Pokud se stěžovatel domáhal doplnění dokazování, a to i v rámci veřejného zasedání o odvolání, odvolací soud konstatoval, že se navrhované důkazy týkaly dodávek, které byly nebo měly být realizovány zákonným způsobem a předmětná zásilka vykazuje jiný způsob dodávky, aby tak bylo zakryto pašování drogy. Navíc v souhrnu provedených důkazů by další dokazování nemělo vliv na jinak řádně zjištěný skutkový stav. Odvolací soud nezjistil pochybení ani při ukládání trestu, proto i odvolání státního zástupce zamítl.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozhodnutím soudů obou stupňů, přičemž porušení práva na spravedlivý proces spatřuje obecně v tom, že soudy nerespektovaly zásadu rovnosti stran, neprovedly důkazy jím navrhované, nebyly vyhodnoceny některé provedené důkazy, hodnocení některých dalších důkazů bylo provedeno v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními a nebylo v plném rozsahu respektováno právo stěžovatele na obhajobu.
Stěžovatel na podporu obecných námitek uvádí, a to za užití stejné argumentace, kterou uplatňoval již v soudním řízení, tyto konkrétní připomínky k postupu obecných soudů :
Ve spise nejsou založeny přepisy všech telefonních hovorů, které vedl s odposlouchávanými stanicemi, a přepis těchto telefonních hovorů nebyl krajským soudem konstatován.
Nebyly uvedeny důvody tzv. namátkové kontroly zásilky kávy v D., nebyly odebrány otisky prstů z plechovek s kávou a objasněny rozdíly ve skutečném obsahu kartonů s kávou a obsahem deklarovaným.
Výslechy svědků B. a Z. byly provedeny v nočních hodinách z 12. 10. na 13. 10. 1997, ač pro tyto osoby byl den 12. 10. 1997 "nejpernějším" dnem v jejich životě, výpověď svědkyně B. byla při hlavním líčení čtena, ač nebyly splněny všechny podmínky pro tento postup.
Nebylo důvodu vést řízení proti stěžovateli jako proti uprchlému.
Spis je uspořádán velmi nepřehledně a jsou v něm založeny i materiály týkající se trestního stíhání stěžovatele pro trestnou činnost, pro kterou bylo sděleno obvinění v roce 1994 a pro kterou bylo trestní stíhání nepřípustné pro výhradu ze strany K.
Informace poskytnuté kolumbijskými úřady byly získány neprocesním způsobem.
Obžaloba je v rozporu se sdělením obvinění, když obsahuje i druhý odstavec §187 tr. zák.
Stěžovateli nebyla dána možnost se nepřerušovaně vyjádřit v úvodu hlavního líčení k celé obžalobě (§207 odst. 1 tr. ř.).
Odvolací soud se nevypořádal s návrhy na doplnění dokazování.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že v celém řízení nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost je pouhým opakováním argumentů, kterými se již zabýval soud I. stupně i soud odvolací, a stanoviska k těmto argumentům jsou tedy obsažena v odůvodnění obou napadených soudních rozhodnutí. Vrchní soud v Praze považuje podanou ústavní stížnost za nedůvodnou.
VSZ se vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.
Po přezkoumání napadených soudních rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje znovu námitky, jimiž se podrobně zabýval v odůvodnění odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, opakuje, že se nedopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným, vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a konstatuje nedostatečný rozsah provedeného dokazování.
Ústavní soud se nejprve zabýval konkrétními námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti jednotlivě a dospěl k těmto závěrům:
Požadavkem, týkajícím se zařazení všech záznamů o odposlechu telekomunikačního provozu, se velmi podrobně zabýval již Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozsudku a s tímto zdůvodněním je třeba se ztotožnit. V době vedení trestního řízení proti stěžovateli bylo možno provádět odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu též podle jiných zákonných norem než podle trestního řádu, mimo jiné též podle zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2001, jako tomu bylo v daném případě. Byť i tyto odposlechy byly prováděny na základě rozhodnutí příslušného soudce, nejednalo se o postup podle ustanovení §88 tr. ř., nýbrž podle příslušných ustanovení zákona o Policii České republiky, a tudíž výsledky tohoto odposlechu bylo možno použít pouze k účelu, který jim tento zákon vymezoval, tedy jako prostředek operativní techniky, a proto nebyly procesně použitelné v trestním řízení.
Nelze přisvědčit ani námitce týkající se nedoložení důvodů namátkové kontroly dodávky kávy v D., neboť to, že nebyla objasněna "operativní cesta" policie ke zjištění poznatků, není v rozporu s žádným ústavně zaručeným právem stěžovatele. Zveřejňovat konkrétní způsob operativního zjišťování podezření z trestné činnosti, a to zvláště trestné činnosti související s drogami, nepřichází v úvahu. Výsledky operativního šetření nejsou důkazem v případném trestním řízení, proto nelze požadovat, aby byl pachatel seznamován s tím, jakým způsobem policisté zjistili, že má být předána zásilka drogy. Pokud jde o námitky týkající se konkrétního způsobu provádění dalších důkazů, třeba konstatovat, že orgány činné v trestním řízení provádějí v průběhu vyšetřování takové důkazy, v takovém rozsahu a takovým konkrétním způsobem, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu. Napadat tento důkazní proces v průběhu vyšetřování by bylo možno pouze za situace, pokud by některý z důkazů byl proveden v rozporu s příslušným ustanovením trestního řádu upravujícím postup při získávání toho kterého druhu důkazu. Takové námitky však stěžovatel nevznesl, brojí pouze proti tomu, že některé důkazy, např. neodebrání otisků prstů z plechovek, nebyly provedeny vůbec. Obviněný má právo po skončení vyšetřování po prostudování spisu navrhnout doplnění vyšetřování a vyšetřovatel (od 1. 1. 2002 policejní orgán) toto doplnění provede nebo, nepovažuje-li je za nutné, odmítne je, o čemž učiní záznam do spisu a vyrozumí obviněného nebo obhájce (§166 odst. 1 tr.ř.). Stěžovatel tohoto práva využil, po prostudování spisu navrhl provedení dalších důkazů (č.l. 2273-2274 trestního spisu). Vyšetřovatel doplnění vyšetřování odmítl jako nadbytečné, záznam o tomto úkonu s odůvodněním stěžovateli předal, s čímž stěžovatel vyslovil nesouhlas (č.l. 2275-2276 trestního spisu). Dozorový státní zástupce proto přezkoumal postup vyšetřovatele, tento shledal správným a o výsledku přezkoumání vyrozuměl stěžovatele i jeho obhájce (č.l. 2294 trestního spisu). K porušení procesních předpisů vztahujících se k návrhům obviněného na doplnění vyšetřování nedošlo.
Stěžovatel dále namítá, že provádění výslechu svědků B. a Z. nebylo v souladu s trestním řádem, což odůvodňuje pouze tím, že den 12. 10. 1997, tedy den před započetím výslechu, měl být pro tyto svědky nejpernější v životě. Skutečnost, že tito svědci bezprostředně poté, kdy došlo dne 12. 10. 1997 k odhalení zásilky drogy, byli vyslýcháni k okolnostem vztahujícím k této trestné činnosti, sama o sobě není v rozporu s trestním řádem. Podstatné je, že svědek P.Z. byl osobně slyšen u hlavního líčení a vypovídal shodně jako v přípravném řízení. Pokud jde o svědkyni E.B., tato se k hlavnímu líčení nedostavila a její výpověď před vyšetřovatelem byla při hlavním líčení přečtena. Čtena však byla nikoliv výpověď E.B. ze dne 12. 10. 1997 (č.l. 452-456 trestního spisu), ve vztahu k níž stěžovatel vznáší námitky, nýbrž pouze výpověď ze dne 30. 11. 1997 (č.l. 443-448). Navíc neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že pro čtení výpovědi svědkyně E.B. nebyly splněny podmínky stanovené trestním řádem. Protokol o výpovědi jmenované svědkyně byl u hlavního líčení přečten podle §211 odst. 1 tr. ř., kteréžto ustanovení stanoví dvě podmínky - soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce a obžalovaný s tím souhlasí. Obě tyto podmínky splněny byly, pokud soud takovýto postup navrhl, nepochybně nepovažoval účast svědkyně a její výpověď u hlavního líčení za nutnou a státní zástupce i obžalovaný se čtením výpovědi vyslovili souhlas (č.l. 2424 trestního spisu).
Další námitka stěžovatele směřuje proti neoprávněnosti vedení řízení proti němu jako proti uprchlému, když tvrdí, že na adrese, na kterou byl obeslán, se nikdy nezdržoval, adresa dokonce ani neexistuje. V této souvislosti nutno konstatovat, že proti stěžovateli bylo již od roku 1994 vedeno trestní stíhání pro řadu trestných činů (§121 odst. 1, §118 odst. 1, 2 písm. a), §127 odst. 1, §255 odst. 1, §256a odst. 1,2 tr. zák.), ke sdělení obvinění pro tyto trestné činy byl opakovaně vyslechnut a přesto, že trestní řízení nebylo skončeno, v roce 1995 vycestoval z České republiky a zpět se již nevrátil. Poté, kdy byly získány poznatky o důvodném podezření z trestného činu, kterým byl stěžovatel uznán vinným napadenými rozhodnutími, se tento zdržoval v KR. Skutečnost, že adresa uvedená na sdělení obvinění ze dne 27. 10. 1997, nebyla adresou bydliště stěžovatele, resp. vůbec neexistovala, nelze považovat za pochybení vyšetřovatele, neboť to byla jediná adresa stěžovatele v Kolumbijské republice, kterou se podařilo zjistit. Právě proto, že přesný pobyt stěžovatele nebyl zjištěn a stěžovatel sám svoji adresu nesdělil, ač si byl vědom toho, že proti němu je vedeno neskončené trestní řízení, bylo nezbytné - za situace, kdy přicházela v úvahu žádost o extradici a vydání zatýkacího rozkazu - vést řízení proti uprchlému, neboť bylo nutné doručit sdělení obvinění pro extradiční trestný čin obhájci, který mu byl v souladu s ustanovením §304 tr. ř. soudem ustanoven. Nutno konstatovat, že v době do vydání stěžovatele z Kolumbijské republiky byly prováděny, a to za možné účasti obhájce stěžovatele, jen vyšetřovací úkony, které nesnesly odkladu a pokud byli vyslýcháni svědci, byli tito slyšeni v řízení před soudem, takže stěžovatel měl možnost těmto svědkům klást otázky, event. protokoly o výpovědi některých svědků byly čteny se souhlasem stěžovatele.
Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší zabývat se způsobem uspořádání vyšetřovacího spisu. Po skončeném vyšetřování byl vyšetřovatel povinen uspořádat spis podle interního pokynu (konkrétně dle "Směrnice pro spisový pořádek"), který stanovil pořadí, v jakém se zpravidla vyšetřovací spis seřadí. I za situace, kdy by spis nebyl seřazen zcela přesně dle tohoto pokynu, nemohl by tento postup vyšetřovatele zasáhnout do žádného z ústavních práv stěžovatele. V dané trestní věci není pochybením vyšetřovatele ani založení důkazního materiálu vztahujícího se k trestnímu stíhání z roku 1994 do vyšetřovacího spisu ČVS: ÚVV-16/10-97. Původní trestní věc stěžovatele, vedená pod ČVS: KVV-127/20-94, byla usnesením vyšetřovatele ze dne 11. 2. 1998 - v souladu s ustanovením §20 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31.12.2001 - spojena k trestní věci, vedené pod ČVS: ÚVV-16/10-97, takže veškerý důkazní materiál opatřený k trestným činům, pro které bylo stěžovateli sděleno obvinění v roce 1994, bylo nezbytné do nového vyšetřovacího spisu založit. Pod ČVS: ÚVV-16/10-97 bylo rovněž rozhodnuto o zastavení trestního stíhání stěžovatele vedeného od roku 1994, a to pro nepřípustnost, neboť stěžovatel byl vydán kolumbijskými justičními orgány k trestnímu stíhání v České republice s výhradou, že nemůže být stíhán pro jiný trestný čin než pro ten, pro který byl vydán, tj. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů.
K námitce, že informace získané kolumbijskými úřady byly získány neprocesním způsobem, nutno konstatovat, že tyto informace byly poskytnuty na základě žádosti KSZ o právní pomoc ze dne 10. 4. 2000 (č.l. 1313-1314 trestního spisu) adresované KSP. Je-li zajišťování důkazních prostředků prováděno dožádáním v cizině, musí být zabezpečeno jen zákonem stanoveným postupem, tj. prostřednictvím žádosti o právní pomoc, podané příslušným orgánem České republiky příslušnému orgánu státu dožádaného. Je-li tomu tak, a v daném případě se tak stalo, je již tento postup sám a následné provedení důkazu cizozemským orgánem podle jeho vlastního právního řádu zárukou, že úkon byl proveden zákonným způsobem a není žádného důvodu a priori zákonnost jeho provedení zpochybňovat. Nebylo proto nutno v přípravném řízení trestním dokazovat cizí procesní právní úpravu a zkoumat, zda podle této bylo postupováno, neboť shora popsaný způsob opatřování důkazů a důkazních prostředků zaručuje, že dožádané úkony byly provedeny v souladu s právem Kolumbijské republiky. Výjimkou je postup při výslechu svědka cizozemským orgánem v cizině, kdy je třeba respektovat právo obviněného na obhajobu, tj. povinnost umožnit obhajobě účast u takového úkonu. V daném případě však uplatnění této výjimky nepřicházelo v úvahu, neboť žádný protokol o výslechu svědka provedeného kolumbijskými orgány nebyl v řízení před soudem proti stěžovateli jako důkaz o jeho vině použit.
Neobstojí ani námitka stěžovatele, že v rozporu se sdělením obvinění obsahuje obžaloba i odst. 2 písm. a) §187 tr. zák., neboť na tuto změnu právní kvalifikace byl upozorněn při prostudování spisu (č.l. 2272 trestního spisu).
Neodpovídá rovněž skutečnosti tvrzení stěžovatele, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se nepřerušovaně v úvodu hlavního líčení k celé obžalobě ve smyslu ustanovení §207 odst. 1 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 19. 3. 2001 vyplývá, že stěžovatel vypovídal nejprve sám k věci velmi podrobně (č.l. 2345-2357) a poté výslovně prohlásil, že "tuto část výslechu, kdy sám chtěl uvést všechny rozhodné skutečnosti, považuje za ukončenou". Teprve poté stěžovatel odpovídal na dotazy (č.l. 2357-2364). Při výpovědi stěžovatele u hlavního líčení bylo postupováno dle ustanovení trestního řádu upravujících výslech obžalovaného - soud mu dal možnost, aby se souvisle a podrobně vyjádřil k obžalobě, aby vylíčil skutečnosti, které byly předmětem jeho obvinění, uvedl okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí (§92 odst. 2 tr. ř.), a teprve poté kladením otázek byla jeho výpověď doplňována (§92 odst. 3 tr. ř.). V souvislosti s námitkou týkající se práva na obhajobu třeba uvést, že i v průběhu hlavního líčení byla stěžovateli opakovaně umožněna rozmluva s obhájcem (§33 odst. 1 tr. ř.).
Pokud stěžovatel na závěr hlavního líčení navrhl provedení dalších důkazů (č.l. 2452 trestního spisu), soud prvního stupně se tímto návrhem zabýval a doplnění dokazování jako nadbytečné zamítl (č.l. 2453 trestního spisu). Rovněž odvolací soud o návrzích stěžovatele na doplnění dokazování usnesením rozhodl, důkazní návrhy jako nadbytečné zamítl (č.l. 2533 trestního spisu) a v odůvodnění usnesení, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, rozvedl, z jakých důvodů nepovažoval další dokazování za nutné (str. 7-8 usnesení).
Obecně Ústavní soud konstatuje, že všechny námitky stěžovatele v podstatě směřují proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud již několikráte vyložil - a to se týká všech konkrétních námitek stěžovatele, jimiž se jednotlivě shora zabýval - že není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, pokud v jejich činnosti a rozhodnutích nejsou porušeny ústavní procesní principy a zásady spravedlivého procesu vůbec a zejména ty, které vyplývají z hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud není třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se porušením běžných práv fyzických osob v trestním řízení chráněných trestním zákonem, trestním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy České republiky. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 písm. c) a d) Úmluvy), jejichž porušení stěžovatel namítá.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel především v nesprávném hodnocení důkazů, v neprovedení některých důkazů a v porušení některých procesních ustanovení, tak jak dovozuje v konkrétních námitkách. Porušení zásad spravedlivého procesu však z obsahu spisu neplyne. Trestní stíhání bylo vedeno dle příslušných ustanovení trestního řádu, nebylo zjištěno porušení žádného procesního ustanovení v přípravném řízení ani v řízení před soudem, které by bylo současně porušením základního práva nebo svobody stěžovatele. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud může posuzovat správnost hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v soudním řízení byly porušeny ústavní procesní principy, což však v daném případě zjištěno nebylo. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud soud při svém rozhodování uvede, o které důkazy skutkové zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení dále hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by Ústavní soud zasáhnout. V daném případě však tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku v souladu s ustanovením §125 tr. ř. přesvědčivým způsobem vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel skutková zjištění a závěr o vině stěžovatele a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je v posuzovaném případě výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů.
Porušení práva na obhajobu a zásady rovnosti účastníků řízení dovozuje stěžovatel z toho, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Především je třeba konstatovat, že zásada rovnosti účastníků řízení neznamená, že by byl soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků. Ve vztahu k rozsahu důkazů provedených před soudem prvního stupně, připomíná Ústavní soud svou ustálenou judikaturu, že obecný soud musí sám rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Vyplývá to z ústavního principu nezávislosti soudců při výkonu jejich funkcí a z jejich vázanosti pouze zákonem. Podstata tohoto principu spočívá mimo jiné v tom, že soudcům není možné přikazovat, jaké důkazy mají v zájmu zjištění skutečného stavu věci provést a jakým způsobem je mají hodnotit. Pokud soud prvního stupně doplnění dokazování navržené stěžovatelem považoval za nadbytečné, s čímž se ztotožnil i soud odvolací a tento závěr byl dostatečným způsobem odůvodněn, nelze nevyhovění důkazním návrhům stěžovatele opakovaně předkládaným ve všech stadiích trestního řízení považovat za porušení práva na obhajobu.
Ústavní soud konečně pro úplnost k námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a také se nezabývaly okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, dodává, že úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. ozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A -140, §46).
Závěrem Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí. Jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími a řízením jim předcházejícím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy, jejichž ochrany se stěžovatel dovolává, ani porušení jiných ústavních zákonů či mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy však prokázáno nebylo.
Z důvodů shora uvedených byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu