ECLI:CZ:US:2003:4.US.677.02
sp. zn. IV. ÚS 677/02
Usnesení
IV. ÚS 677/02
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti obchodní společnosti E., a.s., zastoupené JUDr. V. R., advokátem, proti zásahu Energetického regulačního úřadu v Jihlavě způsobenému vydáním cenového rozhodnutí ze dne 29. 8. 2002, č. 13/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížností stěžovatelka tvrdí, že shora citované rozhodnutí, kterým E. (dále jen "Úřad") zrušil udělenou výjimku ze způsobu regulace cen tepelné energie pro domácnosti, bylo vydáno v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a porušuje její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto se domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zakázal Úřadu pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených práv a přikázal mu obnovit stav před porušením, tj. zrušit svoje rozhodnutí ze dne 29. 8. 2002, č. 13/2002, publikované v E. věstníku v částce 6/2002. V ústavní stížnosti uvádí, že cenovým výměrem MF č. 01/2001 ze dne 5. 12. 2000 byl vydán seznam zboží s regulovanými cenami, který byl změněn cenovým rozhodnutím Úřadu č. 3/2001 ze dne 28. 2. 2001, na jehož základě bylo možné, aby Úřad udělil konkrétnímu dodavateli tepelné energie výjimku z regulace cen při splnění určitých podmínek. Cenovým rozhodnutím Úřadu ze dne 2. 10. 2001 byla stěžovatelce taková výjimka udělena a na jejím základě byla oprávněna účtovat odběratelům za období roku 2001 ceny vyšší než ceny regulované. Na základě kontroly Státní energetická inspekce ČR iniciované Úřadem bylo zjištěno, že při účtování cen odběratelům za rok 2001 stěžovatelka porušila zákon o cenách tím, že nedodržela závazný postup při kalkulaci ceny. Přestože řízení podle zákona o státní kontrole dosud neskončilo (stěžovatelka podala námitky a hodlá podat odvolání), Úřad vzal výsledky šetření v potaz a udělenou výjimku zrušil. Stěžovatelka má za to, že postup Úřadu je v rozporu s principem, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, neboť Úřad jednak nemůže vydávat rozhodnutí související s kontrolou cen, resp. s nedodržením zákona o cenách, jednak nemá zákonné zmocnění ke zrušení udělené výjimky. Kromě toho rozhodnutí o zrušení výjimky vycházelo z dosud neukončeného kontrolního řízení. Stěžovatelka rovněž upozornila na to, že výměr MF č. 01/2001, o který se udělení výjimky opíralo, byl zrušen výměrem č. 01/2002, takže zrušení výjimky nemohlo mít k 1. 9. 2002 žádný právní význam. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené rozhodnutí ji nezavazuje, neboť je nicotným správním aktem, nicméně má zájem na jeho zrušení, neboť vnáší nejistotu do odběratelských vztahů, protože odběratelé žádají po stěžovatelce vrácení neoprávněně účtované ceny za dodávky tepla.
Stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. usneseních sp. zn. IV.ÚS 50/02 a sp. zn. III.ÚS 479/99) uvedl, že cenové rozhodnutí je zpravidla právním předpisem, a nikoliv správním rozhodnutím, v daném případě s poukazem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 24/99 má však za to, že po obsahové stránce jde zcela nepochybně o individuální právní akt správního orgánu, neboť splňuje obecné znaky správního aktu. Protože však tento akt nebyl vydán v žádném řízení, což samo o sobě je porušením práva na soudní ochranu proti rozhodnutím orgánům veřejné správy, lze mu přiznat povahu jiného zásahu orgánu veřejné moci, ke kterému došlo dnem 1. září 2002, kdy toto rozhodnutí nabylo účinnosti. Stěžovatelka tvrdí, že nemá kromě ústavní stížnosti k dispozici žádné jiné prostředky, jimiž by mohla vydání napadeného rozhodnutí zvrátit. Ve svém důsledku to znamená, že v případě odmítnutí ústavní stížnosti by Úřad byl při vydávání podobných rozhodnutí zcela nekontrolovatelný, což je stav, který je rozporu s čl. 13 Úmluvy, a s ohledem na judikaturu i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva. Z těchto důvodů žádá, jak shora uvedeno.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 1. 2003 Úřad shrnul důvody, které ho vedly k vydání cenového rozhodnutí č. 13/2002, a doplnil, že proti tomuto cenovému rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Na základě jednání rozkladové komise předsedy Úřadu bylo konstatováno, že udělení výjimky, ani rozhodnutí o zrušení výjimky nelze považovat za správní rozhodnutí, která by byla vydávána podle správního řádu. Úřad poté dospěl k závěru, že neměl zmocnění ke zrušení výjimky ze způsobu regulace cen a že z tohoto důvodu nelze cenové rozhodnutí č. 13/2002 považovat za platný akt. Neplatnost tohoto cenového rozhodnutí proto publikoval v E. věstníku, částce 8/2002 ze dne 2. 12. 2002, a rovněž ji oznámil stěžovatelce dopisem ze dne 8. 11. 2002, zn. J-1602/02/401, s tím, že udělená výjimka platí dále. Z těchto důvodů Úřad navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Z příloh připojených k ústavní stížnosti a k vyjádření Úřadu Ústavní soud zjistil, že oznámením v E. věstníku, částce 8, ze dne 2. 12. 2002, pod poř. č. 6, Úřad oznámil, že zrušení výjimky udělené stěžovatelce cenovým rozhodnutí č. 9/2001, ke kterému došlo cenovým rozhodnutím č. 13/2002, nelze považovat za platný a účinný akt, neboť zmocnění Úřadu ke zrušení výjimky ze způsobu regulace cen tepelné energie pro domácnost není zakotveno v žádném právním předpisu.
Ústavní soud přezkoumal postup Úřadu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pojem "zásah orgánu veřejné moci" je v judikatuře Ústavního soudu chápán jako pravomocné rozhodnutí či opatření, anebo jiný zásah orgánu veřejné moci, který Ústavní soud interpretuje vždy s přihlédnutím ke konkrétní situaci. Vždy však musí ústavní stížnost směřovat pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, což znamená, že stěžovatel byl nebo stále ještě je zásahem postižen. Pokud zásah spočívá v rozhodnutí orgánu veřejné moci, Ústavní soud je oprávněn je zrušit, pokud zásah spočívá v trvalém ohrožení po právu existujícího stavu a zásah sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení, Ústavní soud zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (§82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
V projednávaném případě Úřad jako orgán veřejné moci sám zhojil účinky svého postupu vedoucího k vydání cenového rozhodnutí č. 13/2002, když deklaroval, že jej nepovažuje za platný a účinný akt a že výjimka stěžovatelce dříve udělená stále platí. S přihlédnutím k individuálním okolnostem případu Ústavní soud konstatuje, že tímto postupem Úřadu ústavní stížnost pozbyla svůj věcný podklad. Ústavní soud pak v daných souvislostech nepovažuje za nutné zkoumat charakter zásahu orgánu veřejné moci, jinými slovy to, zda cenové rozhodnutí č. 13/2002 bylo individuálním správním aktem, jak tvrdí stěžovatelka, či zda šlo o právní předpis, jak uvádí Úřad. Je tomu tak proto, že následky zásahu orgánu veřejné moci byly následně napraveny samotným Úřadem a ať už by Ústavní soud dospěl k tomu či onomu závěru, neměl by o čem rozhodovat.
Vzhledem k těmto důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu