ECLI:CZ:US:2003:4.US.68.03
sp. zn. IV. ÚS 68/03
Usnesení
IV. ÚS 68/03
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. N., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 6 To 390/2001 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 5. 2001, čj. 1 T 566/2000-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou a formálně bezvadnou ústavní stížností napadl řádně zastoupený stěžovatel rozhodnutí obecných soudů, tak jak jsou vpředu citována. Soudům vytýká, že porušily jeho právo na spravedlivý proces, tedy na soudní ochranu dle čl. 36 odt. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, nevypořádaly se dostatečně se všemi provedenými důkazy a konečně též porušily jeho právo na obhajobu tím, že nedoplnily dokazování ve smyslu stěžovatelových návrhů, které v průběhu trestního řízení proti němu vedeného předkládal. Ve stížnosti dále argumentoval jím citovanými nálezy Ústavního soudu. Navrhl zrušení všech vpředu uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud vyžádal si příslušný spis Okresního soudu v Uherském Hradišti.
Z tohoto spisu bylo Ústavním soudem zjištěno, že ve stěžovatelově trestní věci po přípravném řízení, v němž byl stěžovatel - tehdy obviněný - obhajován zvoleným advokátem, byla provedena celá řada důkazů, přičemž toto řízení započaté sdělením obvinění z 19. 5. 2000 nevykazovalo žádné takové závady, jimiž by mohla být založena úvaha o jeho protiústavnosti. Stěžovatel dne 25. 8. 2000 společně se svým obhájcem prostudoval spis a poučen o právu navrhnout doplnění vyšetřování prohlásil on i jeho obhájce, že návrhy na doplnění vyšetřování nemají. V průběhu řízení přípravného i řízení před soudem se však opakovaně stěžovatel dovolával uplatnění zásady in dubio pro reo tvrdě, že v jeho trestní věci stojí proti sobě dvě rovnocenné skupiny důkazů, jež jsou si protikladné, takže v takové situaci nemůže být uznáno na jeho vinu. Z vyžádaného spisu Ústavní soud ověřil, že soud prvého stupně v trestní věci stěžovatele za jeho osobní přítomnosti a za přítomnosti jeho obhájce v hlavních líčeních dne 1. 3. 2001a 22. 5. 2001 provedl celou řadu důkazů, aniž by při dokazování porušil kterákoli práva obžalovaného. V odsuzujícím rozsudku se pak soud prvého stupně velmi podrobně a zcela v souladu s jeho povinnostmi dle trestního řádu vypořádal s hodnocením provedených důkazů, přičemž jeho úvahám nelze z hlediska ústavnosti ničeho vytknout. V následném odvolacím řízení opakoval stěžovatel svoji obhajobu, kterou však Krajský soud v Brně neshledal relevantní a v otázce viny se ztotožnil s výrokem i důvody rozsudku soudu prvého stupně. V podstatě stejnou obhajobu uplatnil stěžovatel ve svém dovolání a posléze i v ústavní stížnosti.
Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že bezvýjimečné a bezvýhradné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících je naprosto nepřekročitelnou podmínkou pro to, aby řízení před soudem mohlo být považováno za souladné s Ústavou zaručenými základními právy, mimo jiné i s právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Je též jisto, že obecně platí stěžovatelova úvaha, že nerespektování zásady in dubio pro reo, popř. nedostatečné vypořádání se s důkazy či odmítnutí některých důkazů, aniž by pro to existovalo pádné odůvodnění (bylo by to tedy odmítnutí svévolné), jsou rovněž takové závady řízení, že musí být považovány za vady způsobující protiústavnost procesu i rozhodnutí, které z něho vzešlo.
V dané věci však tyto obecně správné vývody aplikovat nelze, neboť v řízení, jež bylo proti stěžovateli vedeno, evidentně k porušení jím vytýkaných principů nedošlo.
Ústavní soud mmohokráte a opakovaně zdůraznil ve své judikatuře, že nejsa vrcholem obecných soudů, není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a že již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pakliže tyto soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud není povolán k tomu, aby přehodnocoval hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. III. ÚS 23/93).
V dané věci nevybočily úvahy soudu prvého stupně, tak jak jsou obsaženy v odůvodnění jeho rozsudku, z toho, co skutkově bylo soudem zjištěno. Právní závěry soudu nebyly v žádném, natožpak v extrémním, nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nejsou svévolné a jsou pečlivě vysvětleny.
Právo na spravedlivý proces zajisté v sobě zahrnuje i právo navrhovat důkazy, které svědčí ve prospěch jejich předkladatele. To však v žádném případně neznamená, že je vždy a za všech okolností povinností obecných soudů každý navržený důkaz akceptovat (provést). Právo na spravedlivý proces pak v sobě samozřejmě nemůže obsahovat právo na to, že bude rozhodnuto jen tak, jak se stěžovatel domnívá, že rozhodnuto býti má.
V dané věci navíc nelze vytknout ani soudu prvého stupně (tomu především nikoli) ani soudům dalším, že by postupovaly ryze formalisticky, a právě tím porušily zásadu v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Již proto nepřípadně stěžovatel argumentuje nálezem ústavního soudu IV. ÚS 485/01.
Lze tedy uzavřít, že v řízení před Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by mohlo vést k závěrům, že proti stěžovateli bylo postupováno protiústavně a že byla napadenými rozhodnutími porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva. Podanou ústavní stížnost považuje tedy Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou, takže mu nezbylo, než ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
22. září 20023
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu