ECLI:CZ:US:2003:4.US.688.02
sp. zn. IV. ÚS 688/02
Usnesení
IV. ÚS 688/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti K. S., I. S., M. L., a J. K., všichni zastoupeni JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2002, čj. 12 Co 303/2002-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým byl změněn výrok rozsudku soudu prvého stupně tak, že žalovaným (stěžovatelům) se z důvodů zvláštního zřetele hodných, předpokládaných v ust.§150 o.s.ř., nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Stěžovatelé namítají, že při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných je třeba vycházet ze všech okolností věci a nejen těch, které svědčí ve prospěch žalobce a rozhodnutí je třeba náležitě odůvodnit. V dané věci se tak nestalo, neboť soud vycházel pouze z jedné skutečnosti, navíc nikoli nesporné, totiž, že škoda, jejíhož zaplacení se žalobce domáhal z důvodu promlčení neúspěšně, byla způsobena trestnou činností stěžovatelů. Většina nákladů řízení přitom vznikla až po vznesení námitky promlčení v důsledku procesního postupu žalobce, který trval na tom, že nárok promlčen není a z toho vyplývající nutnosti dalšího dokazování. Stěžovatelé, přestože byli úspěšní, jsou nuceni platit náklady řízení, vzniklé tím, že žalobce si v tomto řízení i předchozím řízení adhézním trestním nepočínal dostatečně pečlivě, ačkoliv byl zastoupen advokáty. Namítají, že krajský soud konstatoval, že před soudem prvého stupně byl správně zjištěn skutkový stav, avšak z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí neplyne, že by soud dospěl ke zjištění, že v době zahájení řízení existoval uplatněný nárok. Žalovaní navíc tvrdili, že odcizené věci vrátili. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že není rozhodné, zda škoda byla způsobena trestným činem. Podá-li poškozený žalobu po uplynutí promlčecí doby, musí počítat i s následky vznesení námitky promlčení, spočívající v povinnosti uradit náklady řízení podle zásady úspěchu ve sporu. Dle názoru stěžovatelů je rozhodnutí soudů projevem libovůle, budí pochybnosti o nestrannosti soudu, je v rozporu s požadavky právní jistoty a zásadami spravedlnosti.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 14 C 350/96, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím soudu prvého stupně byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal po stěžovatelích náhrady škody, kterou mu způsobili trestnou činností, (za kterou byli v řízení, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 4T 202/93, odsouzeni), na zboží a zařízení prodejny, a to z důvodu promlčení práva a žalobce byl současně zavázán uhradit ve sporu úspěšným žalovaným náklady řízení. K odvolání žalobce, který rozhodnutí soudu o nákladech řízení postupem dle §142 odst.1 o.s.ř. považoval za nepřiměřeně tvrdé a nemravné, neboť to byli žalovaní, kdo se vůči němu dopustili trestné činnosti, odvolací soud napadeným rozhodnutím změnil rozsudek okresního soudu tak, že se žalovaným náhrada nákladů nepřiznává. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ze spisového materiálu jasně vyplývá, že žalovaní se vůči žalobci dopustili protiprávního jednání a v řízení před okresním soudem byli uznáni vinnými a odsouzeni. Výší a rozsahem škody se soud prvého stupně nezabýval vzhledem k námitce promlčení. Dle názoru odvolacího soudu se však v dané věci jednalo o takové okolnosti, které z důvodů nepřiměřené tvrdosti vylučovaly užití §142 odst.1 o.s.ř., a naopak vzhledem k výjimečnosti situace, kdy žalovaní se dopustili vůči žalobci protiprávního jednání, byly shledány důvody zvláštního zřetele hodné, připouštějící aplikaci ust. §150 o.s.ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatelů, aby Ústavní soud přehodnotil závěry odvolacího soudu, který v dané věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele a postupoval podle ust. §150 o.s.ř., jež soudu umožňuje výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti nepřiznat.
Ústavní soud nejdříve předesílá, že za situace, kdy mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, neboť jeho úkolem není zabývat se eventuelním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob, chráněných právními předpisy, nepřísluší mu tím spíše posuzovat zákonnost rozhodnutí, týkající se výroku o nákladech řízení. Jak již Ústavní soud judikoval (např. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98), spor týkající se přiznání nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Stejně tak posouzení podmínek aplikace §150 o.s.ř., v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení o.s.ř. upravujících otázku přiznání nákladů, je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Přestože odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je poměrně stručné, je z něj zřejmé, že soud při posuzování věci vycházel z obsahu spisu a okolností celého případu, kdy při svém rozhodování zohlednil i příčiny, které ke vzniku škody a následnému sporu vedly. Rovněž uvedl v čem spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné, a proč tedy nelze na žalobci požadovat, aby hradil žalovaným náklady na právní zastoupení advokátem.
Dle stávající judikatury Ústavního soudu (srov. např sp. zn. III. ÚS 31/97) platí, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Ústavnímu soudu v tomto směru nepřísluší do pravomoci obecného soudu jakkoliv zasahovat, či hodnotit správnost jeho právních závěrů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že krajský soud postupoval v intencích zákona, svůj právní závěr přijatelným způsobem zdůvodnil, a jeho postup proto nelze hodnotit jako libovolný či dokonce svévolný, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Obdobně Ústavní soud neshledal ani blíže nekonkretizované porušení práva chráněného čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, stěžovateli dovozované pouze z pro ně nepříznivého výsledku sporu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudu nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu