ECLI:CZ:US:2003:4.US.698.01
sp. zn. IV. ÚS 698/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. PhDr. O.C., zastoupeného JUDr. J.N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2001, č.j. 7 Cmo 482/2000-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2001, č.j. 7 Cmo 482/2000-46, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 11. 1999, č.j. F 79111, C 31222-37, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2000, č.j. F 79111/99, C 31222-41, s odůvodněním, že bylo podáno někým, kdo k podání odvolání není oprávněn. Cit. usnesením Krajského obchodního soudu v Praze bylo podle ust. §200a odst. 2 o.s.ř. bez návrhu rozhodnuto prvým výrokem o zahájení řízení ve věci obchodního rejstříku, druhým výrokem bylo v obchodním rejstříku zapsáno, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, č.j. 97 K 95/98 byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti K., s.r.o. a ustaven konkursní správce. Účinky konkursu nastaly dne 19. 10. 1999, konkursním správcem byl ustanoven stěžovatel.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a že zastavením řízení v důsledku napadeného usnesení bylo omezeno jeho právo na přístup k soudu. Stěžovatel uvedl, že nebyl zapsán v seznamu správců, přesto však byl výrokem II. výše zmíněného usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, č.j. 97 K 95/98, ustanoven konkursním správcem, aniž by s ním bylo před tím jakkoliv jednáno. Proti tomuto výroku podal dne 4. 11. 1999 odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 1 Ko 396/99 tak, že řízení o samostatném odvolání proti ustanovení správcem konkursní podstaty se zastavuje. Usnesení odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, o výsledku dovolacího řízení v odůvodnění ústavní stížnosti však nic neuvedl. Funkce správce konkursní podstaty byl stěžovatel zproštěn usnesením Krajského obchodního soudu ze dne 15. 11. 1999, čj. K 95/98-75. V odůvodnění tohoto usnesení je mj. poukázáno na ust. §8 odst. 5 zák.č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož zproštěním funkce nezaniká správcova odpovědnost podle odst. 2 cit. ustanovení za dobu výkonu funkce. Také proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 1 Ko 104/2000 tak, že napadené usnesení potvrdil. Stěžovatel nesouhlasí s právními důsledky, k nimž výše uvedený postup obecných soudů vedl, tedy s tím, že byla založena jeho odpovědnost za výkon funkce správce konkursní podstaty v období od 19. 10. 1999 do 15. 11. 1999. Je přesvědčen, že do obchodního rejstříku jako správce konkursní podstaty vůbec neměl být zapsán, neboť usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. 10. 1999, č.j. 97 K 95/98 napadl odvoláním a tudíž nenabylo v napadené části právní moci.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že účastníkem řízení ve věcech obchodního rejstříku je především společnost, jíž se zápis týká. Soudní praxe připouští, že v konkrétních případech lze posuzovat okruh účastníků rejstříkového řízení také se zřetelem k tomu, zda určitá osoba se vůbec může domoci svých práv jinak, než účastí v řízení před rejstříkovým soudem. V této věci bylo nepochybně zjištěno, že odvolatel svá práva a právem chráněné zájmy uplatňuje v řízení o prohlášení konkursu u Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 97 K 95/98, které je ze zákona podkladem k provedení předmětného zápisu. Rejstříkový soud, při rozhodování o zápisu skutečností vyplývajících z prohlášení konkursu, postupoval zcela v souladu s ust. §13 odst. 3 zák.č. 328/1991 Sb., a plnil tím svoji zákonnou povinnost. Předmětem zápisu bylo usnesení konkursního soudu, jak bylo vyhlášeno a vyvěšeno, bez toho, že by rejstříkový soud přezkoumával jeho obsah. Z uvedených důvodů považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, pokud je vůbec podle ust. §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přípustná.
Ústavní soud sdílí názor Vrchního soudu v Praze, že stěžovatel svá práva a chráněné zájmy uplatňuje v jiném řízení, které bylo podkladem k provedení zápisu. V tomto "základním" řízení se věc dostala do fáze dovolacího řízení. Ústavní soud, ve snaze vyřešit věc s konečnou platností, vyčkával výsledku dovolacího řízení, je však nucen konstatovat, že doposud zřejmě nebylo ukončeno. S přihlédnutím k tomuto stavu, jakož i s ohledem na skutečnost, že v mezidobí byl přijat plénem Ústavního soudu ČR názor publikovaný jako sdělení č. 32/2003 Sb., dle něhož v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti, je třeba na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení.
Ústavní soud navíc pohlíží na vyčerpání všech prostředků k ochraně práv nikoli izolovaně, tedy ve vztahu k jednotlivým dílčím rozhodnutím, ale zásadně tak, zda existují či neexistují efektivní a dostupné prostředky k dosažení cíle, o který stěžovatel usiluje. Z tohoto širšího pohledu nezbývá než konstatovat, že v tomto smyslu k vyčerpání prostředků k ochraně práv nedošlo. Také otázka případné odpovědnosti za zhruba jednoměsíční (sporné) ustanovení do funkce správce konkursní podstaty, by nepochybně musela být předmětem samostatného řízení, ať by výrok Ústavního soudu v této věci byl jakýkoliv.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj