ECLI:CZ:US:2003:4.US.699.02
sp. zn. IV. ÚS 699/02
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 29. května 2003 sp. zn. IV. ÚS 699/02 ve věci ústavní stížnosti C. - Sdružení p. z. p. proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 31. 7. 2002 sp. zn. 6 A 118/2000, jímž bylo zastaveno řízení ve věci návrhu na zrušení rozhodnutí správního orgánu.
Výrok
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2002 sp. zn. 6 A 118/2000 se zrušuje.
Odůvodnění:
Dne 13. 11. 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") ústavní stížnost, kterou C. - Sdružení p. z. p. (dále jen "sdružení") napadlo rozhodnutí správního soudu, jímž bylo zastaveno řízení ve věci jeho návrhu na zrušení rozhodnutí správního orgánu. Správní soud ve věci rozhodl na základě urgence advokáta sdružení po více než jednom roce, když nekonal žádné úkony ve věci. Zastavení řízení odůvodnil tím, že nestačí, aby plnou moc advokátovi k podání správní žaloby udělil předseda sdružení, neboť je potřeba, aby se na podání žaloby usnesla členská schůze. Vzhledem k tomu, že v zápisu z členské schůze není nic takového uvedeno, jde o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Takový postup soudu považuje sdružení za šikanózní, postrádající oporu v zákoně a odepírající přístup ke spravedlnosti.
Sdružení především argumentovalo ustanovením §21 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle kterého jedná za právnickou osobu její statutární orgán. Tím byl předseda sdružení, jenž zmocnil právního zástupce k podání správní žaloby. Ve svém rozhodnutí správní soud neuvedl, že by zmocnění advokáta členskou schůzí vyžadoval některý konkrétní zákon, a ke svým závěrům dospěl výhradně na základě stanov sdružení, z nichž vyvodil, že členská schůze rozhoduje i "v ostatních důležitých záležitostech sdružení". Ustanovení právního zástupce pak za takovou důležitou záležitost soud považoval. Při svém rozhodování vycházel správní soud ze zápisů z členských schůzí, nedotázal se však sdružení, zda o zmocnění advokáta jednalo. Vycházel pouze z toho, že tato věc nebyla zanesena v zápisu z členské schůze ze dne 10. 11. 2000, ačkoliv tato věc projednána byla. Podle přesvědčení sdružení neexistuje žádný právní předpis, který by určoval, jakou formu mají mít projednané výstupy ze zasedání orgánů sdružení. Zápis zachycuje pouze některé nejdůležitější závěry, ale obsahem projednávání jsou i další záležitosti. Pokud tedy soud chtěl ověřit vydání souhlasu členské schůze s udělením plné moci právnímu zástupci k podání žaloby, mohl k tomu žalobce (sdružení) vyzvat postupem podle §104 odst. 2 občanského soudního řádu. Správní soud však takové informace nepožadoval a veškeré závěry vyvodil pouze ze stanov a ze zápisu z členské schůze. Dle názoru sdružení tak soud uměle a bez opory v zákoně vykonstruoval procesní překážku, a tím, že žalobci neposkytl reálnou možnost jejího odstranění, dopustil se odepření spravedlnosti. Porušil tak základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K ústavní stížnosti se po urgencích Ústavního soudu vyjádřil účastník - Vrchní soud v Praze - prostřednictvím předsedy senátu 6 A. Ten uvedl, že sdružení v ústavní stížnosti směšuje oprávnění statutárního orgánu k zastupování občanského sdružení v řízení před soudem a usnesení členské schůze občanského sdružení, že souhlasí s podáním správní žaloby. Soud nezpochybnil oprávnění statutárního zástupce sdružení k udělení plné moci a ve svém usnesení nikde neuvedl, že by k tomu bylo zapotřebí rozhodnutí členské schůze. Soud pouze dovodil ze stanov sdružení, že na podání správní žaloby se měla shodnout členská schůze, neboť s podáním správní žaloby vznikají sdružení náklady, ať na soudní poplatek či na náklady povinného právního zastupování, které pro sdružení s nepatrnou členskou základnou nejsou zanedbatelnou záležitostí. Proto dovodil, že taková věc měla být členskou schůzí projednána a zaznamenána, zvláště když zápisy z členských schůzí obsahují záznamy zcela nepodstatných záležitostí. Pokud z předloženého zápisu souhlas s podáním správní žaloby nevyplynul, vyšel účastník z toho, že souhlas dán nebyl. Závěrem uvedl, že není jeho povinností upozorňovat účastníka řízení na to, co chce z požadovaných písemností zjišťovat, protože by tak dával návod k případné dodatečné úpravě písemností.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 118/2000. Po seznámení se s obsahem spisu i dalších podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud při svém rozhodování vycházel z podkladů správního soudu, zejména ze stanov sdružení. Podle nich členská schůze schvaluje zprávu o hospodaření za uplynulý rok [čl. 6 odst. 1 písm.. f) stanov]. Jinak rozhoduje o hospodaření nikoliv členská schůze, ale její výbor [členská schůze si vymínila rozhodování pouze o jednotlivém výdaji mimo schválený rozpočet nad 100 000 Kč celkových nákladů - čl. 6 odst. 1 písm.. p) stanov]. Výbor také řídí činnost sdružení a ze svého středu volí předsedu (čl. 6 odst. 4 stanov), který vykonává činnost statutárního zástupce (čl. 6 odst. 9 stanov). Je tedy zjevné, že (s výjimkou výdajů přesahujících 100 000 Kč) je předseda sdružení zmocněn k zastupování sdružení a tedy i k rozhodování o zastoupení sdružení v rámci rozpočtu stanoveného na příslušné období. Toto pravidlo je zřejmě třeba vztáhnout i na rozhodnutí, zda podat či nepodat správní žalobu.
Bez ohledu na výše uvedený možný odlišný výklad stanov je však nucen Ústavní soud v obecné rovině konstatovat, že postup soudu hodnotí jako nepřiměřeně tvrdý a formalistický. Ústavnímu soudu se jeví jako nadbytečné a správnímu soudu nepříslušející, aby posuzoval, zda k podání správní žaloby a ke sjednání povinného právního zastoupení došlo v souladu s interními předpisy žalujícího subjektu, a hodnotil v této souvislosti např. hmotné důsledky právního zastoupení na jeho hospodaření. Povinné právní zastoupení před správními soudy (dnes již v důsledku nové právní úpravy provedené zákonem č. 150/2002 Sb. před soudy prvního stupně neexistující) představuje nepochybně do jisté míry omezení základních práv plynoucích z čl. 36 Listiny. Podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Svým formalistickým postupem v předmětné věci však Vrchní soud v Praze dle přesvědčení Ústavního soudu z těchto mezí vybočil, a odepřel tak žalujícímu sdružení právo na soudní ochranu.