ECLI:CZ:US:2003:4.US.704.02
sp. zn. IV. ÚS 704/02
Usnesení
IV. ÚS 704/02
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. M.N., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozhodnutím Komise pro cenné papíry ze dne 22. 10 2002, čj. 45/N/393/2001/2, a ze dne 26. 3. 2002, čj. 45/N/449/2001/2 a rozhodnutím R., a.s., ze dne 16. 11. 2001, čj. SR 683/7/2001, a ze dne 22. 11. 2001, čj. SR 703/7/2001, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení čl. II. odst. 1 zákona č. 362/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 591/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a části ustanovení §72 odst. 1 písm. c), i) a §78a odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel jako majitel akcií akciových společností Výstaviště České Budějovice a P., tvrdí, že orgány veřejné moci porušily v záhlaví označenými rozhodnutími jeho práva ústavně zaručená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádá, aby napadená rozhodnutí Ústavní soud nálezem zrušil. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutí R., a.s., jsou nicotnými akty, vydanými bez opory v zákoně, neboť byla vydána po lhůtě stanovené v čl. II odst. 1 zákona č. 362/2000 Sb. a že Komise pro cenné papíry, ke které se odvolal, k nicotnosti nepřihlédla a odvolání zamítla pro nepřípustnost s odůvodněním, že stěžovatel není osobou oprávněnou k podání odvolání, neboť účastníkem správního řízení o vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu není akcionář, ale emitent akcií. Stěžovatel s tímto právním názorem nesouhlasí a dále rozvádí i důvody, proč nemělo dle jeho názoru dojít v daných případech k vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu.
S poukazem na porušení shora uvedených článků Listiny stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil i část ustanovení čl. II. odst. 1 zákona č. 362/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 591/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která zní "Pokud nesplňují podmínky pro přijetí k obchodování na veřejném trhu podle §72, rozhodne ve stejné lhůtě o vyloučení těchto cenných papírů z obchodování na veřejném trhu", části ustanovení §78a odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., která zní "nebo o jeho vyloučení z obchodování", části ustanovení §72 odst. 1 písm. c) zákona č. 591/1992 Sb., která zní "a je-li akcií, jeho kurz nebo předpokládaný kurz násobený počtem vydávaných akcií dosahuje 1 000 000 EUR s tím, že nelze-li předpokládaný kurz odhadem určit, musí dosahovat uvedených částek vlastní kapitál emitenta akcií; to však neplatí o akciích, pokud jejich emitent již vydal akcie stejného druhu a tyto akcie byly přijaty k obchodování na veřejném trhu, kde se o přijetí akcií k obchodování žádá", a části ustanovení §72 odst. 1 písm. i) zákona č. 591/1992 Sb., která zní "je-li akcií, je rozptýleno mezi veřejnost alespoň 25% jmenovité hodnoty všech jeho kusů, které mají být přijaty k obchodování na veřejném trhu, nebo alespoň takové nižší množství jeho kusů, které s ohledem na svůj značný objem a rozptyl mezi veřejností zaručuje bezproblémové obchodování na veřejném trhu".
Stěžovatel se domáhá přijetí ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž přesah vlastních zájmů spatřuje jednak ve velkém počtu blíže neurčených akcionářů, kterých se napadená rozhodnutí rovněž dotýkají, jednak ve skutečnosti, že o jeho právech rozhodovala společnost R., a.s., která má soukromoprávní povahu a která navíc rozhodla po lhůtě stanovené zákonem, že proti nicotným právním aktům neposkytuje právní řád ČR dostatečnou ochranu, dále že Komise pro cenné papíry upřela stěžovateli postavení účastníka řízení, i když je majitelem akcií dotčených napadeným rozhodnutím, a konečně že o dosažení nápravy bylo možno usilovat jen v rámci správního soudnictví dle části páté o.s.ř., která vykazuje závažné právní deficity a byla dnem 31. 12. 2002 nálezem Ústavního soudu zrušena.
Z upozornění stěžovatele a z obsahu svého spisu, sp. zn. IV.ÚS 370/02, Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností ze dne 5. 6. 2002 stěžovatel napadl jiných 36 prvostupňových rozhodnutí R., a.s., a jim odpovídající počet druhostupňových rozhodnutí Komise pro cenné papíry, řešících věcně stejnou problematiku, jaká je předmětem projednávané ústavní stížnosti, tj. vyloučení akcií konkrétních akciových společností z obchodování na veřejném trhu organizovaném R., a.s., podle čl. II bodu 1 zákona č. 362/2000 Sb., a otázku účastenství akcionáře v tomto správním řízení. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel napadl rozhodnutí Komise pro cenné papíry žalobami k Vrchnímu soudu v Praze a současně podal ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. IV.ÚS 370/02, ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost, neboť napadená rozhodnutí nesplňovala podmínku ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. nešla o rozhodnutí "konečná". Dotazem u Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze zastavil řízení ve věci vedené pod sp. zn. 7 A 73/2002, ostatní nevyřízené věci v souvislosti s novou koncepcí správního soudnictví podle přechodných ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, převzal k vyřízení Nejvyšší správní soud, který o nich dosud nerozhodl (č.l. 22).
Předtím než Ústavní soud přikročí k meritornímu pojednávání ústavní stížnosti vždy zkoumá, zda jsou splněny její formální náležitosti a podmínky přípustnosti. Při posuzování aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi vyložil, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, což značí, že je třeba jej vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu. Jak vyplývá z předchozí judikatury Ústavního soudu, naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje nejen v obecném dosahu rozhodnutí, ale i ve zvláště kvalifikovaném přesahu vlastních zájmů stěžovatele, za který považuje, shrnutě řečeno, případy, kdy je ohrožena efektivita obrany základních práv a svobod.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost v rámci shora naznačeném a poté rozhodl, že podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nebyly v projednávaném případě naplněny. Stěžovatel sice napadá v rámci jednoroční lhůty rozhodnutí "konečná", avšak podstatný přesah vlastních zájmů, ve smyslu shora vyložené, neprokázal. Předmětem druhostupňového správního rozhodnutí je posouzení aktivní legitimace stěžovatele k podání odvolání. Rozhodnutí o tom, že stěžovatel jako akcionář není aktivně legitimován k podání odvolání proti rozhodnutí o vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu, byla předložena, byť ve spojení s jinými věcmi, správnímu soudu k přezkumu. Výsledek tohoto přezkumu je v konečném důsledku rozhodující pro posouzení aktivní legitimace stěžovatele k podání ústavní stížnosti. Pokud projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím orgánů veřejné moci, pak za situace, kdy o žalobách jím podaných v jiných, avšak věcně totožných, případech nebylo dosud rozhodnuto, nelze v daných vzájemných souvislostech bez dalšího akceptovat tvrzení o ohrožení efektivity obrany základních práv a svobod. Stěžovatel za využití základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny předestřel soudu k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí druhostupňového správního orgánu, opírající se o právní názor totožný jako v posuzované věci. S ohledem na dosud probíhající soudní přezkum, který je v ústavně právní rovině třeba chápat nikoliv pouze formálně (ve vztahu ke konkrétním, projednávanou ústavní stížností nenapadených správních rozhodnutí), ale zejména materiálně (ve vztahu k postavení stěžovatele jako účastníka správního řízení) Ústavní soud nepovažoval v projednávaném případě podmínky pro aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu za naplněné.
Z výše uvedených důvodů tedy Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout z důvodu její nepřípustnosti. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno věcně rozhodnout o návrhu na zrušení shora citovaných ustanovení zákona č. 362/2000 Sb. a zákona č. 591/1992 Sb., neboť stěžovatel za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn. Z tohoto důvodu Ústavní soud jeho návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu