ECLI:CZ:US:2003:4.US.707.02
sp. zn. IV. ÚS 707/02
Usnesení
IV. ÚS 707/02
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003. v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti 1) ing. J. W. a 2) V. W., zastoupených JUDr. A. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2002 čj. 30 Ca 108/2000-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně zamítajícímu jejich žalobu proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 24. 1. 2000 čj. U OÚSŘ 99/53643/Kli/Ha, kterým bylo stěžovatelům, ve spojení s rozhodnutím příslušného stavebního úřadu ze dne 22. 10. 1999, nařízeno, aby odstranili stavební úpravy v jejich bytě, v důsledku kterých se odpojili od centrálního domovního topného systému a bez stavebního povolení vybudovali samostatné etážové topení. Stěžovatelé uvádí, že v srpnu 1992 ohlásili příslušnému stavebnímu úřadu v souladu s ustanovením §57 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, stavební úpravy, k čemuž stavební úřad neměl námitek a v opatření ze dne 26. 8. 1992 provedení stavebních úprav časově limitoval, což stěžovatelé dodrželi. Rok poté stavební úřad svoje opatření ze srpna 1992 zrušil a rozhodnutím ze dne 3. 8. 1994 nařídil stavbu odstranit, neboť byla provedena bez stavebního povolení. V přezkumném mimoodvolacím řízení Ministerstvo pro místní rozvoj dne 20. 11. 1996 toto rozhodnutí zrušilo a věc vrátilo zpět k novému projednání a rozhodnutí. V dubnu 1999 zahájil stavební úřad řízení o odstranění nepovolené stavby a vyzval stěžovatele, aby předložili žádost o dodatečné povolení provedených stavebních úprav. Přestože stěžovatelé žádost se všemi přílohami včas doručili, stavební úřad opětovně rozhodl o odstranění stavby.
Stěžovatelé poukazují na to, že napadený rozsudek zcela ignoruje skutečnosti svědčící o vadách řízení před správním orgánem, které způsobily nezákonnost správního rozhodnutí, a tvrdí, že v důsledku tohoto pochybení došlo k porušení jejich práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Žalobou napadené správní rozhodnutí je opřeno o ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, které však dle názoru stěžovatelů na jejich případ nedopadá, neboť před realizací stavebních úprav postupovali v souladu s ohlášením, vůči němuž neměl stavební úřad žádných námitek. Nesprávná aplikace citovaného ustanovení stavebního zákona způsobuje nezákonnost a podle stěžovatelů i zásah do jejich ústavně zaručených práv. Pro případ, že by Ústavní soud shledal aplikaci ustanovení §88 odst. 1 stavebního zákona jako správnou, upozorňují na to, že z hlediska posuzování zákonnosti postupu stavebního úřadu nelze od sebe oddělovat fázi, v níž bylo vydáno a posléze zrušeno opatření stavebního úřadu, a fázi, v níž probíhalo v rozmezí let 1994 až 1997 řízení podle ustanovení §88 stavebního zákona ve znění účinném do 30. 6. 1998 a řízení podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 7. 1998 bez ohledu na ustanovení §141 odst. 2 stavebního zákona, z něhož vyplývá, že u staveb dokončených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řízení provede podle dosavadních předpisů.
Stěžovatelé rovněž předestírají Ústavnímu soudu úvahu, zda zákon nebyl porušen i tím, že řízení o dodatečném povolení stavby nebylo přerušeno podle ustanovení §137 stavebního zákona a účastníci stavebního řízení nebyli odkázáni na soud. V této souvislosti odkazují na právní názor Ministerstva pro místní rozvoj, které v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20. 11. 1996 uvedlo, že "pokud mezi účastníky vznikly pochybnosti o platnosti či obsahu dohody, v níž je vyjádřen souhlas vlastníka, jde o důvod k odkázání účastníků na soud a přerušení řízení podle ustanovení §137 odst. 2 stavebního zákona". Tím, že stavební úřad zrušil svoje opatření ze srpna 1993 a konstatoval, že dohoda z 19. 8. 1992 není dohodou s vlastníkem, si dle stěžovatelů osoboval roli, která přísluší soudu a nikoliv správnímu orgánu. Faktem je, že stěžovatelé podali žalobu proti stavebnímu bytovému družstvu, která byla zamítnuta. Šlo však o žalobu o nahrazení projevu vůle, nikoliv o žalobu "určovací" související s ustanovením §137 stavebního zákona, tedy o rozhodnutí soudu o tom, zda souhlas vlastníka byl udělen platně či nikoliv.
Co se týče porušení čl. 10 odst. 1 Listiny stěžovatelé vyvozují porušení své osobní cti a dobré pověsti z toho, že ač postupovali zcela v souladu se stavebním zákonem, orgány veřejné moci "daly za pravdu" vlastníkovi bytového domu a stěžovatel ad 1), který je stavebním odborníkem, se nyní jeví tak, že si nedokázal ve svém bytě zajistit stavební úpravy a provedl je bez stavebního povolení.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud nálezem shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.
K ústavní stížnosti stěžovatel ad 1) doložil dne 4. 6. 2003 otevřený dopis ze dne 2. 6. 2003, který adresoval "médiím, orgánům státu, politikům a právníkům, občanským iniciativám pro lidská práva" označený "Vrchol arogance ministra Pavla Němce", dále dne 5. 8. 2003 kopii tohoto otevřeného dopisu s podnětem k doplnění stavebního zákona ze dne 4. 7. 2003, adresovaný Ministerstvu pro místní rozvoj, a dne 18. 8. 2003 oba stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu další listiny jako informační materiály o shora popsaných skutečnostech s jejich opakovaným shrnutím.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za nutné především připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a jakožto orgán ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že soud nepostupoval v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
K argumentaci stěžovatelů čl. 36 odst. 1, 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícímu z tohoto článku je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem a s přihlédnutím ke všem specifikům řízení před správním soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení o nezákonnosti správního rozhodnutí v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv, která jsou obdobně garantována i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, však není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásada spravedlivého procesu neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak Ústavní soud zjistil, správní soud tato pravidla rozhodování neporušil. Žaloba stěžovatelů byla projednána při jednáních dne 14. 8. 2002 a dne 20. 8. 2002, kterých se účastnil právní zástupce stěžovatelů, rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 21. 8. 2002. Skutečnost, že se tak stalo až dva a půl roku po podání žaloby, nemůže být sama o sobě důvodem pro zrušení meritorního rozhodnutí. Ze shora uvedeného rovněž vyplývá, že i tvrzení o porušení práva na rovné postavení (stěžovatelé mají zřejmě na mysli rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny) není opodstatněné, když v soudním řízení k nerovnosti nedošlo a rovnost ve vztahu ke správnímu orgánu ve stavebním řízení nepřichází v úvahu ani pojmově.
K námitce stěžovatelů o nesprávné aplikaci ustanovení §88 odst. 1 písm b) stavebního zákona, Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jde o případy konkurence norem jednoduchého práva, kdy Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 37, a další), dále případy konkurence interpretační alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 9 a další) a konečně o případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (srov. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, č. 63 a další) V projednávaném případě Ústavní soud porušení žádné z těchto podmínek, za kterých by byl odůvodněn jeho zásah, neshledal. Námitku přechodným ustanovením §141 stavebního zákona neshledal relevantní, neboť toto přechodné ustanovení se vztahuje k řízením zahájeným před účinností stavebního zákona v době jeho přijetí, tj. před 1. 10. 1996, a nikoli v k zákonu č. 83/1998 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 1998 stavební zákon novelizován.
Ústavní soud připouští, že nespokojenost stěžovatelů s postupem stavebního úřadu v jejich věci, zejména s opatřeními a poté následnými rozhodnutími, má jisté racionální jádro. Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy ČR), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Nicméně stejně legitimní je i možnost nápravy nesprávných opatření orgánů veřejné moci, kterou je v daných souvislostech nutno chápat v celém jejím komplexu, nejen z hlediska možností daných právní úpravou, ale i limitů soudního přezkumu, jak byly stanoveny příslušnými ustanoveními v části páté, hlavě druhé občanského soudního řádu v tehdy platném znění. Konečně i meze ústavního přezkumu tak, jak byly shora naznačeny, nevedou k nápravě jakýchkoliv nesprávností či nedostatků, pokud nepůsobí nezákonnost v takovém rozsahu, že zakládá neústavnost a zasahuje do základních práv či fyzické osoby.
Po posouzení věci v rozsahu shora uvedeném Ústavní soud konstatoval, že jádro ústavní stížnosti spočívá na prakticky týchž námitkách, které stěžovatelé uplatnili v řízení před správními orgány a v žalobě, konkrétně dle jejich názoru nesprávný postup správních orgánů podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, že tyto námitky byly předmětem soudního přezkumu a že z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že správní soud se s nimi vypořádal ústavně souladným způsobem. Nazíraje na věc pod tímto zorným úhlem, zůstává neopodstatněným tvrzení stěžovatelů o porušení práva na lidskou důstojnost ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny, stejně jako i tvrzení o porušení práva na příznivé životní prostředí, které je ústavně zaručeno v čl. 35 odst. 1 Listiny. Posledně citované ustanovení zavazuje stát, aby takové právo zajistil, tedy aby vytvořil dostatečné zábrany před škodlivými zásahy a aby působil kontrolními a sankčními opatřeními k jeho naplnění. Tohoto práva se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí. Stejně tak v případě argumentace porušením práva na ochranu zdraví stěžovatelé opomíjí, že i čl. 31 Listiny je tzv. blanketní normou, která předpokládá konkretizaci "běžným" zákonem. Argumentaci v tomto směru ústavní stížnost postrádá.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu