ECLI:CZ:US:2003:4.US.711.02
sp. zn. IV. ÚS 711/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J., zastoupeného JUDr. I. J., advokátkou, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. září 2002, sp. zn. 30 Ca 480/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. listopadu 2002 obdržel Ústavní soud ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení správního soudu, jímž bylo řízení v jeho věci zastaveno. Důvodem k zastavení bylo, že stěžovatel přes výzvu správního soudu tomuto nedoložil plnou moc svého právního zástupce, nezbytnou pro řízení ve věcech správního soudnictví dle ustanovení §250a o.s.ř., v tehdy platném znění.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ustanovení §250a o.s.ř., v tehdy platném znění, spadá do části V., která byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. června 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99. Sám Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 282/01 dle stěžovatele konstatoval, že o.s.ř. již hlavu V. neobsahuje, a neobsahuje tedy ani přílohu A, jejíž zrušení stěžovatel v uvedené věci požadoval. Na základě této skutečnosti stěžovatel konstatoval, že v případě zrušení právního předpisu pro rozpor s Ústavou při odložené účinnosti, mohou orgány veřejné moci k tomuto právnímu předpisu přihlížet, nemohou o něj však opírat svá rozhodnutí. Ústavní soud posunul účinnost zrušení právního předpisu k 31. prosinci 2002, sám však uvedl, že povinné právní zastoupení před správními soudy není v Evropě obvyklé. Následně i zákonodárce takový názor deklaroval zákonem č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen "s.ř.s."), když nestanovil podmínku povinného právního zastoupení v první instanci správního soudnictví.
Stěžovatel odkázal na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který deklaruje právo na spravedlivý proces, bez jakýchkoliv omezení ve formě povinného zastoupení. Dále odkázal na trestněprávní ustanovení týkající se nutné obhajoby a vyslovil názor, že povinné právní zastoupení pro jednání před správním soudem jej staví na roveň vazebně stíhaného, s tím, že postavení trestně stíhaného je výhodnější, neboť stát sám mu zajistí obhájce, nezvolí-li si jej sám. Stěžovatel proto dovozuje, že postavení žalobce ve správním soudnictví je nejhorší možné.
V postupu účastníka tak, dle svého názoru, shledal opakovanou snahu o nalezení důvodů, proč by předmětná žaloba neměla být projednána. Krajský soud neměl hledat důvody pro zastavení řízení, ale měl řízení přerušit a vyčkat nové právní úpravy správního soudnictví.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedy senátu 30 Ca. Ten uvedl, že stěžovatele vyzval k doložení zastoupení advokátem ve smyslu ustanovení §250a o.s.ř., v tehdy platném znění, když jej současně poučil, že nedoložení zastoupení bude důvodem k zastavení řízení. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval dopisem, v němž poukazoval na protiústavnost požadavku povinného zastoupení, aniž by vadu odstranil. Z toho důvodu účastník řízení napadeným rozhodnutím zastavil. Námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou shodné s těmi, které stěžovatel uvedl již v uvedeném dopisu adresovaném krajskému soudu. Dle názoru účastníka nedošlo k zásahu do práv stěžovatele, neboť správní soud vycházel z právní úpravy platné v době, kdy rozhodoval a svůj názor v napadeném rozhodnutí jasně formuloval. S námitkami stěžovatele se důkladně zabýval, zhodnotil je a svůj závěr odůvodnil. V dalším proto odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Krajského soudu v Brně vedený pod sp. zn. 30 Ca 480/2000. Po seznámení se s obsahem spisu Krajského soudu v Brně i dalších podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je z předložených podkladů zjevné, stěžovatel u jednání před správním soudem nebyl právně zastoupen od počátku řízení. V prvním případě bylo však řízení zastaveno z toho důvodu, že správní soud neshledal napadené rozhodnutí Rektora Masarykovy university, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Děkana Právnické fakulty Masarykovy University o nepřijetí stěžovatele ke studiu na vysoké škole, za rozhodnutí přezkoumatelné soudem. Tento závěr krajského soudu však odmítl I. senát Ústavního soudu a nálezem ze dne 26. března 2002, sp. zn. I. ÚS 282/01, rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2001, sp. zn. 30 Ca 480/2000, o zastavení řízení, zrušil. Věc byla vrácena správnímu soudu a ten se opět zabýval splněním procesních podmínek. Konstatoval, že nebyla předložena plná moc právního zástupce a proto se obrátil na advokátku, která stěžovatele zastupovala při jednání před Ústavním soudem. Ta soudu sdělila, že plná moc jí byla udělena výhradně k jednání u Ústavního soudu. Poté se krajský soud obrátil na stěžovatele s výzvou o doložení, že je právně zastupován. Stěžovatel uvedl, že dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), je každý oprávněn obrátit se na soud, tvrdí-li, že byl rozhodnutím orgánu veřejné správy zkrácen, a povinné zastoupení advokátem považoval za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož Listina je právní norma vyšší právní síly než zákon č. 99/1963 Sb., o.s.ř., v tehdy platném znění, vyzval správní soud k pokračování řízení.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že zrušením části právního předpisu při současném odložení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, přestává část předpisu platit ihned, resp. že není možné o ni rozhodnutí opřít. Důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení části páté o.s.ř. jsou jednoznačně uvedeny v nálezu ze dne 24. června 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99. Ústavní soud tento postup zvolil z toho důvodu, že tehdejší úprava správního soudnictví vykazovala závažné ústavněprávní deficity. Některé aktivity veřejné správy, stejně jako její případná nečinnost, nebyly pod kontrolou soudní moci vůbec a ne každý, kdo mohl být ve svých právech dotčen správním rozhodnutím, měl právo obrátit se na soud, případně mu nepříslušelo postavení strany v plnohodnotném fair procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ač by tomu tak v řadě věcí býti mělo. Vydané soudní rozhodnutí bylo konečné a nereformovatelné, v důsledku čehož existovala nejednotná judikatura, jakož i nerovné postavení správního úřadu, a docházelo ke stavu rozpornému s požadavky právního státu. Z uvedených důvodů plénum Ústavního soudu zrušilo celou část pátou o.s.ř., v tehdy platném znění, neboť zmíněné deficity ústavnosti nebylo možno řešit dílčími derogacemi. Ústavní soud tak učinil s vědomím, že řada ustanovení a institutů v ní upravených neústavními nejsou a budou (v té či oné podobě) přítomny i v úpravě nové. Poté, co vzal na vědomí stav prací na reformě správního soudnictví, rozhodl se odložit vykonatelnost zrušujícího výroku do 31. prosince 2002. Je tedy zjevné, že důvody pro zrušení páté části občanského soudního řádu byly komplexní. K problematice povinného zastupování, což je jádrem podané ústavní stížnosti, pak bylo v citovaném nálezu uvedeno:
"..., pokud jde o výhrady IV. senátu k ústavnosti ustanovení §250a o.s.ř., je třeba uvést, že povinné zastoupení, ať již advokátem nebo jinými specialisty (daňovými poradci, auditory, patentovými zástupci apod.), není před správními soudy základních stupňů v Evropě obvyklé. Přes tuto výjimečnost a faktickou přísnost české právní úpravy však nelze platné koncepci vytknout rozpor s ústavním pořádkem. Proti možné námitce omezení přístupu k soudu lze argumentovat snahou zajistit rovnost účastníků v řízení před správním soudem, tedy, aby žalobce nebyl znevýhodněn proti žalovanému správnímu orgánu, který zpravidla zastupuje kvalifikovaný státní úředník. Povinné právní zastoupení má obecně sloužit k realizaci zásady rovnosti zbraní, jako znaku spravedlivého procesu. Bude věcí zákonodárce, aby při nové kodifikaci zvážil nezbytnost nutného právního zastoupení obecně, jakož i to, zda právní pomoc, resp. právo na tuto pomoc, stanovené v čl. 37 odst. 2 Listiny může být zabezpečováno pouze osobami s vysokoškolským právnickým vzděláním..."
Ústavní soud proto nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že příslušná právní úprava povinného právního zastoupení ve správním soudnictví v době rozhodování správního soudu již neplatila, resp., že sice platila, avšak byla již Ústavním soudem označena za neústavní.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 5. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu