ECLI:CZ:US:2003:4.US.714.02
sp. zn. IV. ÚS 714/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. S. K., zastoupeného JUDr. M. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. 26 K 43/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 11. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. 26 K 43/94, kterým mu, jako bývalému správci konkursní podstaty, byla snížena odměna na částku 500 000,- Kč. Současně navrhl, aby náklady jeho právního zastoupení, právního zastoupení "odpůrce" a vedlejšího účastníka, zcela zaplatil stát. Stěžovatel za odpůrce, zjevně účastníka řízení, proti němuž ústavní stížnost směřuje, označil Český stát - Ministerstvo spravedlnosti ČR.
Stěžovatel podrobně popsal dosavadní výkon funkce správce konkursní podstaty úpadce JK + JK, s.r.o. v likvidaci, a tvrdí, že napadeným usnesením byl výrazně zkrácen na odměně správce, čímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci zakotvené v čl. 28 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno postupem dle §46 odst. 2 o.s.ř. dne 25. 11. 2001. Dále uvedl, že stěžovatel podal dne 15. 11. 2001 odvolání do neexistujícího usnesení (požadavek věřitelského výboru o snížení odměny ze dne 31. 10. 2001). Vrchní soud v Praze, kterému bylo odvolání předloženo, vrátil spis zpět s tím, že odvolání nesměřuje proti rozhodnutí soudu.
Ústavní soud především posoudil, proti kterému orgánu veřejné moci ústavní stížnost směřuje, přičemž dospěl k závěru, že účastníkem řízení ve smyslu §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ("zákon") je v tomto případě Krajský soud v Plzni, jak vyplývá z petitu ústavní stížnosti. Poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je především podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona). V daném případě bylo napadené usnesení Krajského soudu v Plzni stěžovateli doručeno postupem dle §46 odst. 2 o.s.ř. dne 25. 11. 2001, přičemž ústavní stížnosti byla podána k poštovní přepravě dne 20. 11. 2002, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Ústavní stížnost by dále bylo možno posoudit jako nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona, pro nevyčerpání možného odvolání, tj. všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný opožděně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj