ECLI:CZ:US:2003:4.US.720.02
sp. zn. IV. ÚS 720/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. P., advokáta, zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 1 KZt 844/2002, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2003, čj. 13 To 132/2003-62 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 7 To 170/2003, takto:
I.
Ústavní stížnosti, vedené pod spisovými značkami IV. ÚS 720/02 a IV. ÚS 291/03, se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 720/02.
II.
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 11. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 1 KZt 844/2002, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jeho stížnost proti usnesení právního čekatele Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 1 Zt 1273/2001. Posledně uvedeným usnesením byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů obhájci (stěžovateli) v trestní věci v částce celkem 27.062,20 Kč, současně byl však zamítnut jeho návrh na zaplacení daně z přidané hodnoty ve výši 1.353,50 Kč, s odůvodněním, že nemá oporu v žádném ustanovení advokátního tarifu.
Dne 23. 5. 2003 podal stěžovatel obdobný návrh, kterým se domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2003, čj. 13 To 132/2003-62 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 7 To 170/2003, jimiž mu byla pravomocně přiznána odměna, náhrada za promeškaný čas, cestovné a náhrada hotových výdajů za státem ustanovenou obhajobu v trestní věci odsouzeného J. H. ve výši 5.869,- Kč. Nebyla mu však přiznána částka 383,50 Kč, která představuje daň z přidané hodnoty, jejímž je plátcem.
V obou svých ústavních stížnostech stěžovatel shodně tvrdí, že postupem orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 9 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 1 Listiny a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Podstatu zásahu spatřuje v nesprávném názoru těchto orgánů, že odměna advokáta v sobě již obsahuje daň z přidané hodnoty, protože se nejedná o cenu podle zvláštních předpisů. Uvedl vlastní právní názor na věc a konstatoval, že v současné době existuje možnost dvojího řešení této otázky, což vyžaduje, aby byla dána přednost výkladu ústavně konformnímu. Ten by měl přihlédnout k tomu, že od roku 1996, kdy byla stanovena naposledy odměna advokáta, cenová úroveň vzrostla, a v případě povinné obhajoby se reálná odměna a náhrada hotových výloh za více než 6 let podstatně snížila. V důsledku povinnosti platit daň z přidané hodnoty je příjem stěžovatele dále zmenšen. Tím vzniká nerovnost mezi osobami ve stejném postavení, tj. mezi advokáty, podle toho, zda jsou či nejsou plátci daně z přidané hodnoty. Stěžovateli je známo stanovisko Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS st. 1/96. Přesto však považuje předmět ústavní stížnosti za závažný ústavněprávní problém. Je toho názoru, že ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť otázka účtování daně z přidané hodnoty se týká většího počtu advokátů.
Krajské stání zastupitelství v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že námitky obsažené v ústavní stížnosti považuje za nedůvodné. Svůj výklad, podle něhož odměna advokáta v sobě již obsahuje daň z přidané hodnoty a příjemce odměny je povinen ji platit, pokud je plátcem daně z přidané hodnoty, považuje za správný a odpovídající platné právní úpravě. Poukázalo na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 1993, sp. zn. Rt 30/1994 a uvedlo, že toto rozhodnutí nebylo pozdější judikaturou dotčeno. Závěrem navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svých vyjádřeních k ústavním stížnostem uvedl, že ústavní stížnosti jsou koncipovány jako další opravný prostředek domáhající se změny meritorního rozhodnutí, v němž stěžovatel uplatňuje stejné námitky, jako v řízení před oběma stupni obecných soudů. Těmi se však krajský soud před svým rozhodnutím zabýval a v jeho odůvodnění též vyložil, proč se s nimi nemohl, s ohledem na platné znění advokátního tarifu i ustálenou soudní praxi, ztotožnit. K argumentům stěžovatele v ústavních stížnostech uvedl, že se jedná o problém v poslední době dost diskutovaný a platnou právní úpravou neřešený, který se týká nejen stěžovatele, ale všech ostatních advokátů - plátců daně z přidané hodnoty. Považuje proto za vhodné, aby tento problém byl legislativně vyřešen, k čemuž by mohlo přispět i stanovisko Ústavního soudu.
Ústavní soud si dále vyžádal stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR k projednávané věci (§48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ministerstvo odkázalo především na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 1993, sp. zn. Tov 21/93, publikované v č. 8 Sbírky soudních rozhodnutí z roku 1994, jímž bylo rozhodnuto, že ustanovenému obhájci (kromě odměny upravené advokátním tarifem a náhrady hotových výdajů) nárok na daň z přidané hodnoty nenáleží. Soudy takto rozhodují i v současné době. Zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, neupravuje odměny za vykonanou práci. Je konstruován tak, že nutně vytváří rozdíl mezi podnikateli, kteří jsou plátci daně a kteří jimi nejsou. Nelze však říci, že narušuje zásadu stejného odměňování za práci stejné hodnoty. Závěrem ministerstvo navrhlo, aby Ústavní soud návrh stěžovatele zamítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Pokud stěžovatel namítal porušení základního práva zakotveného v čl. 9 Listiny, dle něhož nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám, toto jeho tvrzení v odůvodnění ústavní stížnosti není nijak podrobněji specifikováno. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že strohé a zcela nezdůvodněné tvrzení, že např. dotčeným rozhodnutím obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci bylo porušeno to či ono ústavně zaručené základní právo, označené jen jeho článkem v Listině, pro přijetí ústavní stížnosti nestačí. Je však evidentní, že zákaz nucených prací nebo služeb se nevztahuje na jednání uložené zákonem pro ochranu práv druhých (čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny). Především však ustanovení čl. 9 odst. 1 Listiny, dle přesvědčení Ústavního soudu, míří zcela jinam, než konstatuje stěžovatel. Nucenou prací či službou nepochybně není míněna situace, kdy dojde de facto ke sporu o cenu poskytnuté služby či vykonané práce. Pojem "nucené nebo povinné práce", tak jako ho chápe Ústavní soud a jak byl i vyložen v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (např. Van den Muselle v. Belgie, 1983, A 70), se týká především prací či služeb, které by určitá osoba vykonávala nejen proti své vůli, ale kumulativně by i musela být splněna podmínka, že závazek takovou práci či službu vykonat by byl zjevně nespravedlivý, resp. by pro povinného představoval zbytečnou tvrdost.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele o porušení principu rovnosti v odměňování, vyplývajícího z čl. 1 Listiny, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti sám výslovně uvedl, že tato tvrzená nerovnost je důsledkem nejednotnosti či nejednoznačnosti právní úpravy týkající se daně z přidané hodnoty. Podstatou ústavní stížnosti v této části je tedy dle názoru Ústavního soudu nesouhlas stěžovatele s výkladem a aplikací tzv. obyčejného práva. V tomto směru nutno uvést, že je to Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ust. §21 zák.č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje rozhodováním o dovoláních. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu ČR, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu