ECLI:CZ:US:2003:4.US.740.02
sp. zn. IV. ÚS 740/02
Usnesení
IV. ÚS 740/02
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti JUDr. V. P., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, čj. 4 C 288/98-89, ze dne 10. 4. 2002 a usnesení Městského soudu v Praze, čj. 12 Co 218/2002-131, ze dne 16.8. 2002 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění své stížnosti pak stěžovatel uvádí, že obvodní soud vydal své usnesení, jímž rozhodl o koncentraci řízení, aniž byly splněny zákonné předpoklady, stanovené v ustanovení §118c o. s. ř. Podle jeho přesvědčení nedocházelo k průtahům řízení z důvodu jeho nečinnosti, neboť dle svých možností na výzvy soudu včas a řádně reagoval. Poukazuje na skutečnost, že aplikace zmíněného ustanovení předpokládá minimálně dvojí výzvu soudu k prokázání rozhodných skutečností, což se však v daném případě nestalo. Odvolací soud se pak podle jeho názoru nevypořádal odpovídajícím způsobem se všemi jeho námitkami, zejména nezohlednil skutečnost, že veškeré jeho omluvy neúčasti u jednání byly důvodné a soudu byly doručeny včas. Nezabýval se ani průtahy, které vznikly na straně žalobkyně a na straně soudu, který rozhodoval o jeho návrhu na delegaci věci jinému soudu.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 4 C 288/98, Ústavní soud zjistil, že rozvedená manželka stěžovatele podala dne 4. 8. 1998 žalobu, jíž se domáhá zrušení práva společného nájmu k bytu. Ve věci bylo opakovaně nařizováno jednání, pokud stěžovatel předvolání převzal, vždy se omluvil a požádal o odročení jednání. V průběhu řízení stěžovatel trval na zasílání soudních obsílek na adresu jeho trvalého bydliště, za kterou označil adresu bytu, ve kterém bydlí i žalobkyně a který je předmětem soudního sporu. Aby odstranil problémy s doručováním zásilek, které způsobovala podle jeho tvrzení žalobkyně, projednal věc s příslušnou doručovací poštou. I nadále však některé zásilky stěžovatel nepřebíral a bylo nutné, aby je soud opakovaně stěžovateli zasílal. Stížností napadeným usnesením obvodního soudu bylo stěžovateli na návrh žalobkyně, po té co se pro nemoc nedostavil k jednání 10. 4. 2002 s tím, že potvrzení o pracovní neschopnosti doloží soudu dodatečně, uloženo uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení s poučením, že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze mu však usnesením ze dne 16.8.2002 nevyhověl s tím, že pouze změnil lhůtu z 15 na 30 dnů. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že k průtahům řízení dochází z důvodů nečinnosti stěžovatele, který se opakovaně nedostavuje k jednání a opakovaně si nevyzvedává soudní obsílky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů, pokud se týká aplikace ustanovení §118c o. s. ř., ve kterém je stanoveno, že dochází-li v projednávané věci k průtahům proto, že účastník je nečinný, nebo přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo neoznačil potřebné důkazy, může soud, je-li to účelné a nejde-li o věci uvedené v ustanovení §120 odst. 2, na návrh jiného účastníka usnesením rozhodnout, že ve věci lze uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději ve lhůtě, kterou určí, a že k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo. Porušení svého práva spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že pro vydané rozhodnutí soudu neexistovaly zákonné předpoklady.
V dané věci považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, ani na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy postupují ve shodě s hlavou pátou Listiny. Z principu této nezávislosti plyne i skutečnost, že je věcí obecného soudu, aby podle dosavadního stavu řízení v projednávané věci volil takový procesní postup, kterým naplní svoji povinnost postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Jednou z možností takového postupu je úprava uvedená v ustanovení §118c o. s. ř., která umožňuje soudu za podmínek zde stanovených rozhodnout o koncentraci řízení. Postupuje tak v případech, kdy to považuje pro další průběh řízení za účelné, a to nejen s ohledem na zájmy účastníků, ale i zásadu ekonomie řízení. V daném případě, kdy návrh byl žalobkyní podán 4. 8. 1998 a dosud se neuskutečnilo ani jedno z nařízených jednání, nespatřuje Ústavní soud ve skutečnosti, že bylo rozhodnuto o koncentraci řízení, za porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť podle výše zmíněného ustanovení může soud postupovat v případech, kdy dochází v projednávané věci k průtahům buď proto, že účastník je nečinný, nebo že přes výzvy soudu nevylíčí všechny rozhodné skutečnosti, případně neoznačí potřebné důkazy. Pro rozhodnutí o koncentraci řízení pak postačuje pouze jeden z těchto důvodů. Z tohoto pohledu nemá smysl zabývat se gramatickým výkladem zmíněného ustanovení, pokud se týká počtu výzev soudu se žádostí o vyjádření. Oba soudy shodně zaujaly stanovisko, že stěžovatel je nečinný. Pokud v odvolání namítal, že průtahy zavinila žalobkyně, případně soud, neměly tyto skutečnosti pro rozhodnutí soudu význam, neboť žalobkyně v návrhu a v dalších vyjádřeních k věci svoji důkazní povinnost splnila. Stěžovatel však kromě stížností na žalobkyni, které však pro rozhodnutí soudu nejsou podstatné, svoji důkazní povinnost nesplnil, ač k ní byl vyzván současně s předvoláním k jednání na 10. 4. 2002, nepředložil ani dohodu o převzetí bytu, která byla soudem vyžádána současně s vyrozuměním o nařízení prvního jednání ve věci. V daném případě nejde navíc o rozhodnutí ve věci samé, ale pouze o rozhodnutí procesní povahy, které upravuje vedení řízení a je zcela jistě v zájmu obou účastníků, aby věc, která byla zahájena podáním žalobkyně v roce 1998, byla soudem co nejdříve projednána a rozhodnuta.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu