ECLI:CZ:US:2003:4.US.743.02
sp. zn. IV. ÚS 743/02
Usnesení
IV. ÚS 743/02
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti navrhovatele P. I., zastoupeného Mgr. D. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.9.2002, sp.zn. 6 Tdo 487/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.1.2002, čj. 3 To 735/201-181, a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.2001, čj. 6 T 70/2000-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 5.12.2002, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisového materiálu, především ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp.zn. 6 T 70/2000-156, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního osudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.2001, sp.zn. 6 T 70/2000, byl ústavní stěžovatel uznán vinným, že dne 1.5.2000 v době kolem 6.30 hod. v obci B. řídil po místní komunikaci dodávkový automobil, maje v krvi nejméně 1,51g/kg alkoholu. Na vozidlo mu naskočil při rozjezdu poškozený V. M. tak, že se nohama opíral o přední nárazník a rukama se držel stěrače, na což stěžovatel nereagoval okamžitým zastavením vozidla, ale pokračoval v jízdě cca 88 metrů a teprve pak vozidlo zabrzdil. Při brzdění byl poškozený odhozen před vozidlo, a utrpěl tak zranění, kterému později podlehl. Soud prvního stupně jednání stěžovatele právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona. Uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Zároveň rozhodl o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16.1.2002 rozsudkem, sp.zn. 3 To 735/2001, odsuzující rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody; v ostatním ponechal napadený rozsudek nedotčen.
Proti rozsudku Krajského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že soudy nesprávně právně kvalifikovaly jeho jednání. Nejvyšší soud ČR dne 12.9.2002 usnesením, sp.zn. 6 Tdo 487/2002, dovolání, jako zjevně neopodstatněné, odmítl. V odůvodnění uvedl, že nalézací soud správně provedl skutková zjištění a právní kvalifikace zjištěného jednání těmto skutkovým zjištěním odpovídá.
Obě rozhodnutí obecných soudů i usnesení Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel včas ústavní stížností ve lhůtě stanovené §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V ní namítal, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť soudy zvolily nesprávnou právní kvalifikaci, a tím i výměr trestu.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v průběhu celého řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a tedy ústavně konformním způsobem. Nalézací soud provedl řádná skutková zjištění a vyvodil z nich odpovídající právní závěry, které také přesvědčivě odůvodnil. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání, jak je provedly obecné soudy, nemůže sama o sobě zakládat porušení základního práva na spravedlivý proces, pokud právní kvalifikace odpovídá skutkovým zjištěním a posuzování podobných skutků dosavadní judikaturou, jak se i v souzeném případě stalo.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16.1.2002, čj. 3 To 735/201-181 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.6.2001, čj. 6 T 70/2000-156, ani usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.9.2002, sp.zn. 6 Tdo 487/2002, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána a nezbylo mu, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu