ECLI:CZ:US:2003:4.US.747.01
sp. zn. IV. ÚS 747/01
Usnesení
IV. ÚS 747/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti B.P., zastoupené JUDr. P.S., proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 13 To 327/2001, ze dne 28. 8. 2001, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), §2 odst. 5, 6, §254 odst. 1 a §256 tr.ř. a dále §249a odst. 2 tr.z. zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, rozsudkem Okresního soudu v Benešově, čj. 1T 113/2000-159, ze dne 26. 10. 2000, byla uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr.z. a trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr.z. a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odložením jeho výkonu na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. K jejímu odvolání Krajský soud v Praze usnesením, sp. zn. 13 To 523/2000, ze dne 14. 12. 2000, napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu I. stupně. Po doplnění dokazování Okresní soud v Benešově v dané věci rozhodl rozsudkem, čj. 1T 113/2000-236, ze dne 27. 6. 2001, kdy stěžovatelku uznal vinnou stejnými trestnými činy jako v předchozím rozsudku a uložil jí stejný podmíněný trest. Její odvolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Praze, sp. zn. 13 To 327/2001, ze dne 28. 8. 2001, zamítnuto. Stěžovatelka se uvedených trestných činů měla dopustit tím, že při výslechu do protokolu o trestním oznámení, které učinila na svého syna J.P., po řádném poučení uvedla vědomě nepravdivé skutečnosti, spočívající v tvrzení, že nikdy nepodepsala kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene týkající se převodu budovy čp. 396 se stavební parcelou č. 1662 v k.ú. obce B. s tím, že na žádost J.P. mu podepsala dva prázdné papíry, které měly být užity pro účely ručení na půjčku, přičemž J.P. tyto podpisy zneužil na uvedených smlouvách, na jejichž podkladě došlo k převodu uvedených nemovitostí na něj, a dále, že se nezúčastnila dne 5. 10. 1998 se synem J.P. a jeho manželkou jednání o ověřování podpisů na uvedených smlouvách na O.ú. a podpisy v knize ověřování podpisů označila za falešné, kdy na základě těchto skutečností obvinila svého syna J.P. z trestného činu podvodu podle §250 tr.z. a matrikářku O.ú., H.K. z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 tr.z. Koncem měsíce září 1999 pak dala pokyn k výměně zámků F. u vstupních dveří do rodinného domku čp. 396 v B., který je na základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene zaregistrován Katastrálním úřadem v B. s právními účinky vkladu vlastnického práva jejího syna J. do katastru nemovitostí, a takto mu měla neoprávněně bránit v užívání domu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že odsuzující rozhodnutí obou obecných soudů neodrážejí pravdivý děj a legalizují podvodné jednání jejího syna. Vyslovuje přesvědčení, že je stíhána v rozporu s postupem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny), když dokazování zůstalo neúplné, přestože navrhovala provedení mnoha dalších důkazů. Došlo k absolutizaci důkazu ve formě znaleckých důkazů z oboru grafologie a k nepřihlédnutí k existenci dalších důkazů. Stěžovatelka setrvává na stanovisku, že kupní smlouvy na prodej svého domu nepodepsala a nebyla přítomna ani při ověřování podpisů na matrice dne 5. 10. 1998. Nemohla se dopustit ani trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a tr.z., neboť jejímu synovi i přes jeho údajné vlastnictví nesvědčí právo užívání tohoto objektu vzhledem k rozsahu a charakteru zřízeného věcného břemene pro stěžovatelku. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatelka vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil.
V dodatku k ústavní stížnosti pak stěžovatelka navrhuje, aby si Ústavní soud vyžádal ověřovací knihu O.ú. a dále spis Katastrálního úřadu v B., čj. V11,3-3370/98, zachycující řízení o povolení vkladu vlastnického práva J.P., a provedl jimi důkaz, neboť oba obsahují psané projevy, které významně podporují stanovisko stěžovatelky. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že výsledky dokazování provedené obecnými soudy v dané věci nejsou takové, aby nevyvolávaly důvodné pochybnosti o vině stěžovatelky. Obecné soudy rovněž zcela pominuly ve vztahu ke stěžovatelce zásadu "in dubio pro reo" a též vůbec nevzaly v úvahu, že stěžovatelka neměla v úmyslu trestním oznámením přivodit svému synovi trestní stíhání, ale šlo jí pouze o nápravu protiprávního jednání jejího syna.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 1 T 113/2000, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Praze k obsahu ústavní stížnosti.
Ve svém vyjádření Krajský soud v Praze podotýká, že v daném případě je ústavní stížnost koncipována jako další opravný prostředek domáhající se změny meritorního rozhodnutí, v němž stěžovatelka uplatňuje stejné námitky jako v řízení před oběma stupni obecných soudů. Těmi se však krajský soud před svým rozhodnutím zabýval a v jeho odůvodnění též vyložil, proč se s nimi neztotožnil. Proto považuje podanou ústavní stížnost za neopodstatněnou a navrhuje, aby byla odmítnuta, příp. zamítnuta.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatelka uplatňovala již v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a zejména v obou odvoláních (č.l. 173, 254-259). Oba obecné soudy se těmito jejími námitkami zabývaly, zejména pak odvolací soud v rámci přezkumu odvoláním napadeného rozsudku, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. K zásahu do rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, pokud zjistí, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva či svobody.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opakovaně tvrdí, že kupní smlouvu na prodej svého domu nepodepsala a nebyla ani přítomna při ověřování podpisu na matrice. Nesouhlasí proto s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy opírajícím se podle jejího názoru toliko o závěry znalců grafologů, bez přihlédnutí k ostatním existujícím důkazům, kdy soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 tr.ř. Provedené důkazy tak nesvědčí pro jednoznačný závěr o vině stěžovatelky, což stěžovatelka dokládá určitými pochybnostmi, které ve věci ostatně připustil i odvolací soud, pokud jde o okolnosti samotného vypracování kupních smluv. Stěžovatelka zároveň spatřuje v daném postupu odvolacího soudu porušení §254 odst. 1 a §256 tr.ř. a navrhuje, aby Ústavní soud doplnil dokazování o dva důkazy na základě vyžádaných písemných materiálů.
K základní námitce týkající se nesouhlasu stěžovatelky s provedeným hodnocením důkazů obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §2 odst. 6 a §125 tr.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů - jak se v dané věci i stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v takovém případě, kdy by se sám s hodnocením důkazů, provedeným obecnými soudy, neztotožňoval (rozhodnutí ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95). Stěžovatelka v dodatku k ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud sám provedl dva důkazy, a to ověřovací knihou O.ú. a spisem Katastrálního úřadu v B. Oba tyto důkazní podklady však měly obecné soudy při svém rozhodování k dispozici, a jak plyne z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v nich zjištěné nesrovnalosti bral tento soud v úvahu, nicméně zároveň zvažoval, nakolik tyto byly pro posouzení věci podstatné (č.l. 293). K samotnému návrhu, aby Ústavní soud provedl navrhované důkazy, Ústavní soud uvádí, že ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, je nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Pro oblast dokazování z toho plyne vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelčina tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoliv však dokazování ve věci samé, jež má vést k rozhodnutí v samotném meritu věci.
K výtce stěžovatelky, že obecné soudy vůbec nevzaly v úvahu, že podáním trestního oznámení neměla v úmyslu přivodit svému synovi trestní stíhání, ale šlo jí pouze o nápravu protiprávního jednání jejího syna, Ústavní soud připomíná, že základním účelem trestního řízení, k němuž dala svým trestním oznámením podnět, je zjištění skutku, který naplňuje znaky trestného činu, a odsouzení skutečného pachatele. Ústavní soud rovněž nemohl přijmout tvrzení stěžovatelky, že rozsah jí zřízeného věcného břemena k danému domu naprosto vytěsnil vlastnická práva jejího syna, a že proto se nemohla dopustit trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr.z.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v obsáhlém odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy ve vztahu k ní zcela pominuly zásadu "in dubio pro reo" Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se skutkovým stavem věci zabývaly opakovaně, když první odsuzující rozsudek okresního soudu odvolací soud pro nedostatečné objasnění některých okolností souvisejících s přípravou a vypracováním kupní smlouvy zrušil. Po doplnění dokazování soudem I. instance, a to dokonce nad rámec pokynů odvolacího soudu, uvedených v jeho prvém zrušujícím usnesení, pak odvolací soud v rozhodnutí o podaném odvolání v tomto ohledu výslovně konstatoval, že byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (č.l. 291), přitom již tento soud, pokud jde o důkazy znaleckými posudky z oboru grafologie, poukázal na to, že závěry znalců nebyly nijak absolutizovány, soud I. stupně je pouze hodnotil v kontextu s ostatními provedenými důkazy, přitom však nemohl pomíjet fakt, že na rozdíl od výpovědi stěžovatelky, jejích dcer či poškozeného, je třeba tyto posudky považovat za důkazy zcela objektivní. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají okolnosti konkrétního případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení §40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Jejich postup v posuzované věci při hodnocení důkazů nelze hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování je třeba je pokládat za výraz nezávislého soudního rozhodování. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu