ECLI:CZ:US:2003:4.US.766.02
sp. zn. IV. ÚS 766/02
Usnesení
IV. ÚS 766/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti H.G., zastoupeného JUDr. L. Z., advokátem, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, čj. 1 VZn 372/2002, ze dne 21. 10. 2002, a usnesení Policie ČR Správy Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality České Budějovice, č. ČTS: KVJC-129/20-2000, ze dne 18. 9. 2002, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie ČR, Správy Jihočeského kraje, odbor hospodářské kriminality České Budějovice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí.
Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, podal dne 22. 3. 2000 trestní oznámení na svého společníka ve firmě H., s.r.o., pana J. F. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z. a poskytl v dané věci opakovaně vysvětlení. Dne 18. 9. 2002 však policejní orgán Policie ČR, Správa Jihočeského kraje, odbor hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování České Budějovice usnesením, ČTS: KVJC-129/20-2000, ze dne 18. 9. 2002, uvedenou trestní věc podle §159a odst. 4 tr. ř. odložil s odůvodněním, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí bylo podle stěžovatelova názoru v příkrém rozporu se stanoviskem Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, které uvedlo, že trestní stíhání není možno zahájit pro nepřítomnost podezřelého, ač takový postup výsledky dosavadního prověřování odůvodňují. Stěžovatelem podanou stížnost proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci však Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením, čj. 1 VZn 372/2002, ze dne 21. 10. 2002, zamítlo. Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze je odůvodněno především tím, že za daných okolností, tj. především nedosažitelností podezřelého, nelze v ČR trestnou činnost náležitě objasnit, a je proto zcela zákonné a v souladu se zásadou účelnosti, aby se tak stalo právě v Rakouské republice, kam byla věc odevzdána. Stěžovatel (jako poškozený v trestním řízení) však shledává, že vyšetřovací orgány nepostupovaly tak, aby věc byla dostatečně objasněna, nýbrž ryze teleologicky, když místo náležitého objasnění věci, ke kterému jsou podle stěžovatelova názoru dostatečné podklady, předaly trestní oznámení do Rakouské republiky, a to podle nevhodné mezinárodní úmluvy, a tímto zcela znehodnocují dosavadní výsledky šetření a zbytečně tak šetření ve věci prodlužují. Orgány činné v trestním řízení tak v jeho případě porušily jeho práva jako poškozeného především svým postupem v rozporu se zásadou legality, oficiality a rychlosti trestního řízení. Stěžovatel má sice zákonnou možnost domáhat se náhrady škody občanskoprávní cestou, ale orgány činné v trestním řízení mají mnohem větší možnosti, co se týče prolomení bankovního tajemství, doručování i použití operativních prostředků. Navrhuje proto, aby Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Policie ČR Správy Jihočeského kraje, odboru hospodářské kriminality České Budějovice, č. KVJC-129/20-2000, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Ve svém vyjádření Vrchní státní zastupitelství v Praze zastává názor, že postup policejního orgánu a jeho postup byly v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení ústavou zaručených práv stěžovatele. Policejní orgán na základě trestního oznámení stěžovatele zahájil jeho prověřování a provedl úkony trestního řízení potřebné k objasnění a prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a ke zjištění podkladů umožňujících zahájení trestního stíhání proti určité osobě. Náležitému objasnění věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. však brání skutečnost, že se nepodařilo opatřit z Rakouska pro trestní řízení důležité účetní doklady o činnosti společnosti H., s.r.o., potřebné k ověření uváděných obchodních operací. Kromě toho trestní řízení podstatně komplikuje skutečnost, že podezřelý J. F. je občanem Rakouské republiky a zdržuje se ve svém domovském státu. Případy tohoto druhu umožňuje řešit institut odevzdání trestní věci do ciziny, který je upravený v ustanovení §383b tr. ř. a příslušnými mezinárodními smlouvami. Z podstaty tohoto právního institutu vyplývá, že není žádoucí, aby trestní řízení probíhalo současně v obou státech a je na místě v případě, že dojde k odevzdání trestní věci do ciziny, trestní řízení alespoň dočasně uzavřít. Tento postup byl v dané věci správný a odůvodněný, a pokud by se změnily podmínky, nic nebrání v trestním řízení pokračovat. V dosavadním průběhu trestního řízení byla práva stěžovatele respektována, včetně práva podat opravný prostředek proti rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci. Odevzdáním trestní věci k trestnímu řízení do Rakouské republiky nebylo zkráceno právo stěžovatele domáhat se náhrady způsobené škody v občanskoprávním řízení. Z uvedených důvodů nepovažuje Vrchní státní zastupitelství v Praze námitky uplatněné v ústavní stížnosti za opodstatněné, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřila i Policie ČR, Správa Jihočeského kraje, odboru hospodářské kriminality České Budějovice. Ve svém vyjádření uvádí, že po prověření trestního oznámení postupem v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu bylo trestní oznámení stěžovatele dne 8. 9. 2002 odloženo podle ustanovení §159a odst. 4 tr. ř. vzhledem k tomu, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání. Důvodem k tomuto postupu byly zjištěné skutečnosti zejména v tom směru, že společnost H. ukončila na území České republiky obchodní činnost, jednatel J.F. se zdržuje v Rakousku, kde má i účetnictví a doklady společnosti a ani přes provedená opatření cestou Interpolu, zaměřená na získání účetních a dalších dokladů společnosti H., nebylo dosaženo kladného výsledku. Z těchto důvodů byla trestní věc dne 26. 7. 2002 Krajským státním zastupitelstvím České Budějovice - pobočka Tábor, předána Státnímu zastupitelství v Rakouské republice. Tento postup byl zcela zákonný a v souladu se zásadou účelnosti.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti, přičemž není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad zákonností rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud současně připomíná, že ústavní stížnost je podle čl. 87 odst. 1 písm. d.) Ústavy fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak je patrno z napadených rozhodnutí, na jejichž základě došlo k odložení věci, v níž stěžovatel jako poškozený podal trestní oznámení, nemohlo výrokem těchto rozhodnutí dojít k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť ač byl stranou předmětného trestního řízení, nebylo jimi autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a rozhodováno o jeho právech a povinnostech. Ačkoliv tedy Ústavní soud nezpochybňuje skutečnost, že poškozený je samostatnou stranou trestního řízení s poměrně širokými procesními právy (viz k tomu nález vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 6/2000, Sb. n. a u., sv. 21, s. 195 an), nelze tuto skutečnost přehlédnout, tím spíše, že stěžovatel spatřuje dotčení jeho základních práv především v tom, že postup orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování trestného činu, jímž byl poškozen, byl v rozporu se zásadou legality, oficiality a rychlosti trestního řízení.
Jak již Ústavní soud judikoval (viz usnesení, sp. zn. II. ÚS 361/96, Sb. n. a u., sv. 7, str. 345), z čl. 39 a 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Ústavně zaručené subjektivní právo domáhat se trestního stíhání fyzické osoby neexistuje a náš trestní řád ho nezná, navíc v posuzovaném případě byl uplatněn institut odevzdání trestní věci do ciziny ve smyslu §383b tr. ř. k dalšímu trestnímu řízení.
V samotné skutečnosti, že policejní orgán věc odložil podle ustanovení §159a odst. 4 tr. ř., a to v souvislosti s jejím odevzdáním do ciziny, a státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu, jak již v obdobném smyslu judikoval Ústavní soud v usnesení, sp. zn. I. ÚS 84/99, Sb. n. a u., sv. 14, s. 291. Policejní orgán Policie ČR Správy Jihočeského kraje, odboru hospodářské kriminality České Budějovice, který svým rozhodnutím, ČTS: KVJC-129/20-2000, ze dne 18. 9. 2002, věc odložil, své rozhodnutí odůvodnil tím, že se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání, zejména v tom směru, že společnost H. ukončila na území České republiky obchodní činnost, jednatel J. F. se zdržuje v Rakousku, kde má i účetnictví a doklady společnosti, a ani přes provedená opatření cestou Interpolu, zaměřená na získání účetních a dalších dokladů společnosti H., nebylo dosaženo kladného výsledku. Z těchto důvodů byla proto trestní věc odevzdána Státnímu zastupitelství v Rakouské republice. Vrchní státní zastupitelství v Praze se ve svém rozhodnutí, čj. 1 VZn 372/2002, ze dne 21. 10. 2002, o zamítnutí stížnosti stěžovatelovými námitkami řádně zabývalo, nicméně výhradám stěžovatele nepřisvědčilo a konstatovalo, že předání a převzetí věci mezi státními zastupitelstvími České republiky a Rakouska, a v té souvislosti postup podle §159a odst. 4 tr. ř., jsou plně odůvodněny. Postup policejního orgánu a Vrchního státního zastupitelství v tomto směru nikterak nevybočil z mezí jejich rozhodovací pravomoci. Ústavní soud proto u napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo pro stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených základních práv z titulu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu