ECLI:CZ:US:2003:4.US.777.02
sp. zn. IV. ÚS 777/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného Mgr. H. P., advokátkou, proti rozhodnutí ministra financí ČR ze dne 22. 10. 2002, čj. ZK/57 907/2002 a rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 15. 5. 2002, čj. 264/27 899/2002 a ze dne 8. 8. 2002, čj. 264/61 855/2002, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §7 odst. 2 písm. d) zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2002, upřesněným sdělením ze dne 18. 7. 2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí ministra financí ČR ze dne 22. 10. 2002, čj. ZK/57 907/2002, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 15. 5. 2002, čj. 264/27 899/2002. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zastaveno řízení ve věci žádosti stěžovatele o prominutí daně z převodu nemovitostí, která byla vyměřena Finančním úřadem v Jindřichově Hradci platebním výměrem č. 48294/99/086960 ze dne 8. 9. 1999. Řízení bylo zastaveno podle §27 odst. 1 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), s odůvodněním, že ručitel za daň z převodu nemovitostí není daňovým subjektem, ale pouze třetí osobou ve smyslu §7 odst. 2 písm. d) daňového řádu, a tudíž nemá stejná procesní práva a povinnosti jako daňový subjekt. Jako ručitel nemá právo žádat o prominutí daně podle §55a daňového řádu, neboť daň nebyla vyměřena jemu, ale daňovému poplatníkovi, tj. prodávajícímu. Povinnost ručení se vztahuje k placení a vymáhání dávek, nikoliv k jejímu vyměření.
Stěžovatel uvedl, že o prominutí daně zažádali společně s manželkou z toho důvodu, že jako kupující od kupní smlouvy uzavřené dne 9. 6. 1998 odstoupili dne 15. 2. 1999, neboť neměli dostatek finančních prostředků na doplacení kupní ceny. Jeho žádosti ze dne 7. 2. 2001 nebylo napadenými rozhodnutími vyhověno. V tom stěžovatel spatřuje porušení ústavní zásady zakotvené zejména v čl. 1, čl. 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění své stížnosti, postrádajícím podrobnější ústavněprávní argumentaci, argumentuje obdobně jako v odvolání proti napadenému rozhodnutí ministerstva financí a polemizuje s právním posouzením jeho žádosti ve věci rozhodujícími finančními orgány, zejména pokud jde o výklad pojmu daňový subjekt. Poukázal též na rozdíly v právní úpravě ručení a postavení ručitelů podle občanského zákoníku a daňových předpisů. Napadená rozhodnutí považuje za rozporná s dobrými mravy, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 249/97.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení slova "ručitel" v ustanovení §7 odst. 2 písm. d) zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, aniž by svůj návrh doplnil podrobnější argumentací ústavněprávní.
Ministerstvo financí a ministr financí, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že stěžovatel podával žádost o prominutí daně podle §25 odst. 3 daňového řádu a současně i podle §55a daňového řádu. Ministerstvo financí rozhodovalo pouze o žádosti o prominutí daně podané podle §55a daňového řádu. Ta část podání, ve které stěžovatel požádal o prominutí daně podle §25 odst. 3 zák.č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla v souladu s ust. §22 odst. 1 daňového řádu dle příslušnosti postoupena k vyřízení Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích. Stěžovatel byl o této skutečnosti informován v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále se podrobně vyjádřili k jednotlivým námitkám stěžovatele uvedeným v odůvodnění jeho stížnosti, týkajícím se zejména aplikace jednotlivých ustanovení daňového řádu a uvedli, že z ust. §55a daňového řádu nelze dovodit právní nárok na prominutí daně. Pokud tedy neexistuje právní nárok, neexistuje ani subjektivní právo, které by mohlo být u stěžovatele porušeno, jak se vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 478/2000. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený, je třeba jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zastavením řízení o prominutí daně dle §55a daňového řádu, a to za situace, kdy stěžovatel nebyl daňovým subjektem a kdy ani daňový subjekt nemá ve smyslu §55a daňového řádu na prominutí daně právní nárok. Jinak řečeno, ustanovení §55a daňového řádu nezakládá jakékoliv veřejné subjektivní právo svědčící daňovému subjektu, natož osobě na řízení nezúčastněné. Pokud ovšem napadené rozhodnutí ministra je vyloučeno z přezkoumání správním soudem, a to z toho důvodu, že neexistuje-li veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být stěžovatel krácen, tím spíše nepřichází v úvahu ústavní stížnost s tvrzením o zásahu do veřejných ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud tedy správní orgán nevyhoví podnětu třetí osoby k prominutí daně podle §55a daňového řádu, neporuší tím zákon, natož aby tím zasáhl do sféry ústavních práv stěžovatele. Navíc věc stěžovatele není skončena, jak vyplývá z vyjádření ministerstva financí o postoupení věci příslušnému územnímu finančnímu orgánu.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem stěžovatele na zrušení třetí věty v ust. §715 občanského zákoníku. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle které dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený "osud" stížnosti samé (viz usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení ÚS jako usn. č. 22 ).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu