ECLI:CZ:US:2003:4.US.779.02
sp. zn. IV. ÚS 779/02
Usnesení
IV. ÚS 779/02
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. M. G., advokátkou, proti volbám do zastupitelstva Statutárního města Opavy, konaných ve dnech 1. a 2. listopadu 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti ze dne 19. 12. 2002 stěžovatel uvádí, že ve volbách do zastupitelstva města Opavy, konaných ve dnech 1. a 2. 11. 2002, byl kandidátem volební strany č. 6 Sdružení politického hnutí N. (dále jen "volební strana"), která však nezískala potřebných 5 % hlasů z celkových přijatých hlasů pro mandát v městském zastupitelstvu. Volební strana měla pochybnosti o řádném provedení voleb a podala ke Krajskému soudu v Ostravě návrh na vydání rozhodnutí o neplatnosti voleb a o neplatnosti hlasování, které však byly usneseními tohoto soudu ze dne 28.11. 2002, čj. 23 C 128/2002-12, a ze dne 29. 11. 2002, čj. 23 C 127/2002-8, zamítnuty.
Stěžovatel se s těmi rozhodnutími nespokojuje a má za to, že v průběhu voleb došlo k porušení Ústavy a jeho volebních práv a svobod zaručených v čl. 21 odst. 1, 3, 4 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 21 odst. 3 Listiny spatřuje v postupu okrskové volební komise č. 27, jak byl zjištěn Krajským soudem v Ostravě v řízení ve věci sp. zn. 23 C 128/2002, jakož i ze svědeckých prohlášení R. L. a T.P., porušení čl. 21 odst. 4 Listiny v tom, že mu nebyly připočítány preference z neplatně vyřazených volebních hlasů, kterých bylo, podle zjištění krajského soudu, ve volebních okrsku č. 27 celkem 78, přičemž i v dalších volebních okrscích docházelo k podobným chybám, což však krajský soud neprověřil, neboť neprovedl navrhované důkazy. Porušení čl. 22 Listiny stěžovatel vyvozuje z vyjádření některých členů volebních komisí, podle kterých docházelo při sčítání hlasů a při vyhodnocování volebních lístků a hlášení počtu preferenčních hlasů k častým záměnám jeho volební strany ve prospěch jiné volební strany, která měla v názvu rovněž slovo "n.". Neobjektivním provedením voleb tak stěžovatel byl vyřazen ze správy veřejných věcí a dotčen ve svém právu podle čl. 21 odst. 1 Listiny. Magistrátu města Opavy a Okrskové volební komisi č. 27 stěžovatel vytýká porušení čl. 18 Ústavy.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že postupem okrskové volební komise č. 27 ve volbách do zastupitelstva Města Opavy konaných dne 1. a 2. listopadu 2002 bylo vůči stěžovateli porušeno ústavně zaručené právo podílet se na správě veřejných věcí, všeobecné a rovné volební právo, vykonávané tajným hlasováním, a právo na svobodnou soutěž politických sil, dále že tyto volby byly konané v rozporu s Ústavou ČR, Listinou a zákonem č. 491/2001 Sb. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil vyhlášení výsledků voleb do zastupitelstva Města Opavy Magistrátem města Opavy, volby zrušil a přikázal Ministerstvu vnitra ČR vyhlásit opakované volby do zastupitelstva Města Opavy do 30 dnů od doručení nálezu.
Z usnesení Krajského soudu v Ostravě přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že krajský soud usnesením ze dne 28. 11. 2002, čj. 23 C 128/2002-12, zamítl návrh volební strany na vydání rozhodnutí o neplatnosti voleb do zastupitelstva Města Opavy, konaných ve dnech 1. a 2. listopadu 2002, a usnesením ze dne 29. 11. 2002, čj. 23 C 127/2002-8, zamítl návrh téhož subjektu na vydání rozhodnutí o neplatnosti hlasování ve volbách do zastupitelstva Města Opavy.
Ústavní soud přezkoumal ústavněprávní argumentaci stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení, že postup místních volebních orgánů byl v rozporu se zákonem a že v jeho důsledku byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Tento postup stěžovatel pojímá jako jiný zásah orgánu veřejné moci a brojí proti němu.
Pojem "zásah orgánu veřejné moci" je v judikatuře Ústavního soudu chápán jako pravomocné rozhodnutí či opatření, anebo jiný zásah orgánu veřejné moci, který Ústavní soud interpretuje vždy s přihlédnutím ke konkrétní situaci. Vždy však musí ústavní stížnost směřovat pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, což znamená, že stěžovatel byl nebo stále ještě je zásahem postižen. Pokud zásah spočívá v rozhodnutí orgánu veřejné moci, Ústavní soud je oprávněn je zrušit, pokud zásah spočívá v trvalém ohrožení po právu existujícího stavu a zásah sám není výrazem či výsledkem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení, Ústavní soud zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (§82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Jak Ústavní soud již dříve vyložil, ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Pravomoc Ústavního soudu se tak týká zejména pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 243).
V projednávaném případě byl stěžovatel, jak sám tvrdí v ústavní stížnosti, kandidátem volební strany. Vzhledem k ustanovení §5 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, (podle kterého členem zastupitelstva městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města může být zvolen každý volič, u kterého nejsou dány zákonné překážky a který je v den voleb v tomto městském obvodu nebo městské části přihlášen k trvalému pobytu), musel být zároveň osobou zapsanou do stálého seznamu voličů a jako takový měl nepochybně možnost obrátit se na soud ve smyslu ustanovení §200l odst. 1 o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2002, podle kterého každá osoba zapsaná do stálého seznamu voličů a jeho dodatku ve volebním okrsku, kde byl člen zastupitelstva v obci volen, jakož i každá volební strana, jejíž kandidátní listina byla zaregistrována pro volby do tohoto zastupitelstva, se může obrátit na soud s návrhem na vydání rozhodnutí o neplatnosti hlasování, o neplatnosti voleb a o neplatnosti volby kandidáta. Takový způsob ochrany práv stěžovatele by byl v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti a z ní vyplývající zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, ke kterým dochází zásadně až tehdy, není-li náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již možná.
Stěžovatel však nikterak neprokázal, že by se obrátil na soud s návrhem na vydání rozhodnutí ve volební věci, ani to v ústavní stížnosti netvrdí a namísto toho namítá jiný zásah orgánu veřejné moci. Vzhledem k výše uvedenému nelze považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu