ECLI:CZ:US:2003:4.US.781.02
sp. zn. IV. ÚS 781/02
Usnesení
IV. ÚS 781/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. A. J., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 5 To 482/2002, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. září 2002, sp. zn. 2 T 51/99, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož rovněž i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Co do odůvodnění svého tvrzení o porušení ústavních kautel nejprve zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy. V tomto směru uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 11. 2000, čj. 2 T 51/99-283, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 5 to 793/2000, byl uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Podáním ze dne 28. 3. 2001 požádal o odložení výkonu uloženého trestu (§322 tr. řádu) s tím, že trpí závažnou nevyléčitelnou chorobou a výkon trestu by ohrozil jeho zdraví. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 16. 7. 2001, sp. zn. 2 T 51/99, o této žádosti rozhodl tak, že stěžovateli výkon trestu odložil na dobu 12-ti měsíců od právní moci rozhodnutí.
Posléze, usnesením ze dne 9. září 2002, sp. zn. 2 T 51/99, rozhodl Okresní soud v Karviné o výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ostravě ve znělce tohoto usnesení označeným rozhodnutím zamítl, a to mj. i v důsledku doplnění dokazování ve smyslu vyžádání vysvětlení od Vězeňské služby ČR, která nástup k výkonu trestu stěžovatele doporučila s tím, že odsouzený bude dále vyšetřen ve vězeňské nemocnici. Formální námitce opírající se o skutečnost, že obhájci stěžovatele nebylo doručeno citované usnesení o odkladu výkonu trestu, přiznal stížnostní soud opodstatnění, nicméně ji neuznal pro své rozhodování za relevantní.
Vlastní zásah do svých shora uvedených základních práv stěžovatel spatřuje stručně řečeno v tom, že usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 7. 2001, sp. zn. 2 T 51/99, jímž mu byl odložen výkon trestu na dobu 12 měsíců od právní moci rozhodnutí, nebylo doručeno jeho obhájci a tudíž nenabylo právní moci. Za této situace, dle přesvědčení stěžovatele, nebylo možné rozhodovat o výkonu trestu odnětí svobody, když nenabylo právní moci předchozí rozhodnutí o odkladu výkonu trestu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou tak nezákonná a bylo jimi porušeno právo na spravedlivý proces. Proto se stěžovatel domáhá, aby je Ústavní soud nálezem zrušil. Současně ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, žádá o odklad jejich vykonatelnosti.
Na základě výzvy Ústavního soudu podala předsedkyně senátu 5 To Krajského soudu v Ostravě k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, ve kterém konstatovala opodstatněnost uvedených námitek směřujících vůči usnesení Okresního soudu v Karviné o odkladu výkonu trestu stěžovatele. Ohledně jejich důsledků ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím uvedla, že v řízení podle §322 tr. řádu se zjišťuje zdravotní stav odsouzeného. Ten se přitom u každého lidského jedince může měnit a mění, což je axiom, který se nedokazuje, z čehož se dovozuje povinnost soudů rozhodovat podle aktuálního zdravotního stavu odsouzeného v době rozhodování. Řečené má ten důsledek, že nové rozhodnutí o téže problematice neguje vykonatelnost jakéhokoli rozhodnutí předchozího, pokud již nebylo realizováno či nezaniklo z jiných příčin, a toto předchozí rozhodnutí nadále zůstává jenom dokladem o průběhu části trestního řízení. Proto považuje za daného stavu za právně rozhodné pouze usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 5 To 482/2002, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. září 2002, sp. zn. 2 T 51/99. Ve svém vyjádření rovněž zevrubně rozvedla věcné důvody opodstatňující jejich vydání a závěrem navrhla odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z pohledu ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že v tomto smyslu není důvodná. Přitom se přirozeně, vázán petitem ústavní stížnosti vymezujícím předmět řízení, mohl zabývat pouze ústavností samotných napadených rozhodnutí. Z těchto důvodů nemohl přihlédnout ani k tvrzenému stávajícímu zdravotnímu stavu stěžovatele či k výhradám stran poskytované zdravotní péče ze strany Vězeňské služby ČR, jež je realizována, dle jeho tvrzení nedostatečně, po vydání těchto rozhodnutí.
Stěžovatel, jak je patrno z odůvodnění jeho návrhu, se v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak, jako by tento byl další odvolací instancí. Ústavní soud však není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, a tím současně zasáhly do ústavnosti právního státu samotné.
Jak vyplynulo z připojeného spisu, vedeného u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 2 T 51/99, jakož i příloh ústavní stížnosti, rekapitulace procesního vývoje předmětného řízení přednesená stěžovatelem odpovídá stavu věci. Ústavní soud konstatuje, že jeho námitkám nelze v rovině jednoduchého práva upřít opodstatnění, a to pokud se jedná o nedodržení zákonných požadavků stran doručování usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 7. 2001, sp. zn. 2 T 51/99 (§137 odst. 2 tr. řádu). Je zřejmé, že toto usnesení z pohledu formálního pro zmíněné pochybení nenabylo de iure řádně jak právní moci, tak ani vykonatelnosti (§140 tr. řádu). De facto ovšem bylo řádně (in favorem stěžovatele) vykonáno.
Ústavní soud vycházeje z této nesporné skutečnosti tedy přistoupil k posouzení otázky, zda v dané věci uvedeným porušením stanoveného postupu vymezeného trestním řádem došlo současně k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele při rozhodování o (nastoupení) výkonu trestu odnětí svobody a dospěl k závěru, že povaha porušení předmětné procesní normy ve vazbě na následně vydaná rozhodnutí, jež jsou předmětem ústavní stížnosti a samy o sobě nevykazují ústavních vad, není způsobilá založit protiústavnost těchto řádně odůvodněných usnesení obecných soudů (§134 odst. 2 tr. řádu) majících z naznačeného pohledu ve vztahu k jimi řešené otázce svůj samostatný právní osud. S ohledem na jurisdikci Ústavního soudu (čl. 83 Ústavy ČR) je třeba v této souvislosti rovněž zdůraznit obecně platný závěr, dle něhož má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili "nezákonnost" v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (nález ve věci, sp. zn. IV. ÚS 707/2000, ze dne 4. 11. 2002), k čemuž v projednávané věci evidentně nedošlo. Ústavní soud totiž přirozeně při ochraně ústavních práv přihlíží především k jejich věcné podstatě a smyslu. Na stěžovatelem namítané formální pochybení je třeba nahlížet pod zorným úhlem té skutečnosti, že usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 7. 2001, sp. zn. 2 T 51/99, bylo jeho žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody vyhověno, což přirozeně absenci (nedostatek) zákonem požadovaného doručení tohoto rozhodnutí jeho obhájci nesanuje, nicméně posouvá z hlediska ochrany ústavnosti zmíněné pochybení coby kritérium pro posouzení zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele v řízení o nařízení výkonu trestu odnětí svobody do zcela jiné úvahové roviny, když toto rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli a v jeho prospěch řádně realizováno.
Proti vlastním rozhodovacím důvodům napadených usnesení nemá stěžovatel výhrad a v ústavní stížnosti vůči nim nebrojí. Rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy, a tedy ke skutkovým závěrům ve věci přijatým, jež byly podkladem pro jejich rozhodnutí, by bylo možno ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu dovozovat toliko v situaci, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. jestliže by v soudním rozhodování byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (k tomuto srov. obdobně např. nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79, a další). Těmto závěrům však obsah připojeného spisu nenasvědčuje (Protokol o jednání Ústřední lékařské komise Zdravotnické služby Vězeňské služby ČR, č.l. 406-408 spisu o.s.).
Proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů se nezabýval, neboť přímo rozhodl v přiměřené době o vlastní ústavní stížnosti, a to způsobem, jenž je uveden ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu