ECLI:CZ:US:2003:4.US.785.02
sp. zn. IV. ÚS 785/02
Usnesení
IV.ÚS 785/02
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Města Ú., zastoupeného JUDr. H. P., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2002 čj. 20 Co 554/2001-176, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 8. 2001 čj. 10 C 220/96-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora označené rozsudky obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že je vlastníkem konkrétně označených pozemkových parcel nacházejících se v obci a katastrálním území L., a to s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy dle jeho názoru nadřadily zákon č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, nad tehdy platnou Ústavu z roku 1948, když dospěly k závěru, že stěžovatel nemohl po 1. 1. 1950 nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem pro faktický zánik obcí v důsledku zákona č. 279/1949 Sb., přestože tehdejší Ústava v §167 odst. 2 existenci obcí nadále předvídala a jejich způsobilost nabývat práva a povinnosti nijak neomezovala. Stěžovatel dále poukazuje na ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 279/1949 Sb., které dle jeho názoru dopadá pouze na majetek, který již byl ve vlastnictví obce, a nelze jej vykládat tak, by jím došlo k omezení obce v možnosti nabývaní vlastnického práva k nemovitostem. Toto ustanovení má spíše charakter vyvlastňovací klauzule, přestože §9 odst. 2 tehdy platné Ústavy umožňoval vyvlastnění pouze na základě zákona a za náhradu, nebylo-li zákonem stanoveno, že se náhrada dávat nemá. Zákon č. 279/1949 Sb. neobsahuje ustanovení týkající se náhrady za odebraný majetek, dle názoru obecných soudů však k odnětí majetku obcí na jeho základě došlo. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 10 C 220/96, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou domáhal určení, že je vlastníkem pozemků v žalobě blíže specifikovaných, které koupil trhovou smlouvou uzavřenou s panem B. princem ze S.-L. dne 8. a 22. 9. 1932, s dodatkem ze dne 2. a 11. 11. 1949, která však nebyla vložena do pozemkových knih. Zápisem ze dne 21. 2. 1952 bylo do pozemkové knihy k předmětným nemovitostem vloženo vlastnické právo čs. státu - MNV v Ú., v současné době je podle katastru nemovitostí vyznačen jako vlastník Česká republika s tím, že právo hospodaření k nim má s. p. Lesy ČR. Stěžovatel argumentoval tím, že předchozí zákony neobsahovaly ustanovení, které by limitovalo dobu, v níž by mělo dojít k zápisu převodu vlastnického práva k nemovitosti do pozemkové knihy a měl za to, že s ohledem na přechodné ustanovení středního občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (§562) nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě platné trhové smlouvy bez ohledu na skutečnost, že do doby účinnosti tohoto zákona nedošlo k intabulaci. Okresní soud v Trutnově však vyložil, že od 1. 1. 1950 vstoupil v účinnost zákon č. 279/1949 Sb., který formálně a definitivně zrušil všechny předpisy o obecním hospodaření, z obecního kmenového jmění vytvořil součást národního majetku, a i když obec jako právnická osoba výslovně zrušena nebyla, žádný majetek od 1. 1. 1950 vlastnit nemohla.
V odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. K námitce stěžovatele, že nedostatek intabulace byl zhojen tím, když k 1. 1. 1951 vstoupil v platnost občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který intabulační zásadu opustil, odvolací soud stejně jako soud prvého stupně poukázal na klíčový význam zákona č. 279/1949 Sb. a shodně se soudem prvého stupně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel nebyl vlastníkem předmětných pozemků ke dni 31. 12. 1949 (historický majetek obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí), nemohl toto vlastnické právo nabýt po 1. 1. 1950, neboť od tohoto data obce žádný majetek nabývat nemohly a ten, který vlastnily, ztratily.
Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost byla opřena o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) os.ř. a o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 20. 2. 2003 čj. 28 Cdo 233/2003-189. Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že dovolací soud se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu o tom, že v době, kdy stěžovatel mohl nabývat do vlastnictví, k nutné intabulaci nedošlo, a ke dni, kdy potřeba intabulace odpadla, nebyl stěžovatel způsobilý nabývat do vlastnictví obce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavně právní argumentace stěžovatele je opřena o námitku nespravedlivého procesu v důsledku upřednostnění obyčejného zákona před zákonem ústavním, v daném případě zákona č. 279/1949 Sb. před Ústavou z roku 1948 v tom smyslu, že tato Ústava nadále předvídala existenci obcí a nikterak neomezovala jejich způsobilost nabývat práva a povinnosti, zatímco obecné soudy interpretovaly zákon č. 279/1949 Sb. tak, že došlo k faktickému zániku obcí a jejich způsobilosti nabývat práva. Tvrzené pochybení však Ústavní soud v projednávané věc neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplynulo, že obecné soudy interpretovaly zákon č. 279/1949 Sb. ve vztahu nikoliv k samotné existenci obcí, jak tvrdil stěžovatel, ale jen ve vztahu k možnému nabytí vlastnického práva k nemovitostem získaným podle obecného občanského zákoníku, a to v důsledku odpadnutí principu intabulace, tj. poté, co ke dni 1. 1. 1951 vstoupil v platnost občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Obecné soudy shledaly, že pouhé odpadnutí obligatorní intabulace nemohlo vést ke vzniku vlastnického práva k nemovitostem nabytým podle dřívějších předpisů, neboť tomu bránila zákonná překážka, kterou byl právě zákon č. 279/1949 Sb. Tento právní závěr byl učiněn způsobem ústavně souladným a skutečnost, že s ním stěžovatel nesouhlasí, nemůže založit důvodnost jeho ústavní stížnosti. Důsledky zákona č. 279/1949 Sb., jak na ně stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž poukazuje, jsou fakticky mimo rámec projednávané věci, stejně jako výtka neústavnosti tohoto zákona, kterou nelze v současné době a v rámci projednávaného případu relevantně uplatňovat.
Po posouzení věci Ústavní soud konstatoval, že postup a rozhodnutí obecných soudů respektovaly kautely hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná a z odůvodnění je seznatelný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a že důvod pro jeho zásah nebyl dán. Ústavní soud, jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, nemůže neomezeně ingerovat do rozhodovací praxe obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe atrahovat přezkum legality jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy ČR (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, publ. in ÚS sv. 3, č. 34). K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, z důvodu zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu