ECLI:CZ:US:2003:4.US.787.02
sp. zn. IV. ÚS 787/02
Usnesení
IV. ÚS 787/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. K. Š., proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 5. 2001, čj. 6 C 1320/98-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 23. 12. 2002 ústavní stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tím, že "podrobný popis sporných záležitostí sdělí, co nejdříve to bude možné".
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k vlastnímu věcnému přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, zkoumá, zda byly splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem. Jak zjistil dotazem vzneseným na Okresní soud v Břeclavi, resp. Krajský soud v Brně, do uvedeného rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž nebylo dosud rozhodnuto.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V tomto ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (Ústavního soudu) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Rozsudek obecného soudu, jehož zrušení se v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka domáhá, lze napadnout řádným opravným prostředkem, jímž je odvolání, přičemž této možnosti stěžovatelka také využila. Je nesporné, že v odvolacím řízení bude mít a má možnost uplatnit veškerá procesní práva, jež jsou jí poskytnuty občanským soudním řádem a teprve poté, co bude odvolací řízení skončeno, resp. doručeno jí příslušné rozhodnutí o odvolání, bude oprávněna v případě svého nesouhlasu s ním či s postupem jemu vydání předcházejícím brojit proti tomuto konečnému rozhodnutí ve věci ústavní stížností, nebude-li přicházet v úvahu podání některého z mimořádných opravných prostředků, vyjma návrhu na povolení obnovy řízení. Obecným soudů totiž přísluší a priori ochrana práv (včetně práv ústavně zaručených, čl. 4 Ústavy ČR), přičemž je tak důsledně reflektována maxima, dle níž ochrana práv a ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Proto i vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, které zákon poskytuje, jeví se pro meritorní rozhodování Ústavního soudu jako nezbytné.
Jak vyplývá z řečeného, stěžovatelka nedostála požadavku vyjádřenému v ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto byl její návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustný usnesením odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. S ohledem na takto vyložené důvody nebyla předtím vyzvána k odstranění formální vady návrhu spočívající v nedostatku kvalifikovaného právního zastoupení (§30 odst. 1 citovaného zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj