ECLI:CZ:US:2003:4.US.789.02
sp. zn. IV. ÚS 789/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti F. D. a J. D., zastoupených JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, čj. 38 Co 192/2001-159 a rozsudku Okresního soudu Hodonín ze dne 14. 3. 2001, čj. 5 C 1642/92-140, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a V. J., zastoupeného JUDr. A. P., advokátkou, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2002, čj. 38 Co 192/2001-159 a rozsudek Okresního soudu Hodonín ze dne 14. 3. 2001, čj. 5 C 1642/92-140, jimiž bylo mj. pravomocně určeno, že vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem v k.ú. a obci H. přechází na vedlejšího účastníka (žalobce) V. J. dnem právní moci rozsudku. Navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku soudu prvého stupně a vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Rozsudek je dle jejich přesvědčení obdobou "znárodnění" bez finanční náhrady, přičemž mezinárodní smlouvy i Listina chrání skutečné vlastníky, nikoliv domnělého vlastníka. Dále tvrdí, že bylo zasaženo do jejich práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") tím, že odvolací soud nesprávně aplikoval příslušné hmotněprávní normy, tj. ust. §8 zák.č. 229/1991 Sb., a prováděcí předpisy k občanskému zákoníku. Jsou toho názoru, že v jejich případě dochází k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnictví a nové křivdě. Do nemovitostí investovali značné množství finančních prostředků, zhodnotili je a udržovali.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru ústavní stížnost je nedůvodná a odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku. Navrhl, by Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
V. J., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že závěry obecných soudů považuje za správné. Za nepřípadné považuje tvrzení stěžovatelů o páchané křivdě, když sám byl vězněn 15 let v uranových dolech a po návratu se neměl kam vrátit. Navrhl, aby ústavní stížnost byla pro jeho vysoký věk projednána přednostně.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Hodonín, sp. zn. 5 C 1642/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s výsledkem restitučního sporu, hodnocením zjištěného skutkového stavu a vyvozenými právními závěry, jak byly učiněny obecnými soudy, a snaha dosáhnout toho, aby Ústavní soud přezkoumal dosavadní řízení v dané restituční věci a na základě vlastního hodnocení shromážděných důkazů dospěl k závěrům pro stěžovatele příznivějším. V tomto směru nezbývá než poukázat na konstantní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že samotný nesouhlas stěžovatelů se způsobem hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy nemůže představovat porušení jejich základního práva na soudní ochranu zakotveného čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Věc stěžovatelů byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v postupu obecných soudů a jejich právních závěrech, neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy (viz např. Sb. ÚS sv. 1, č.5, sv. 2 č. 49, sv. 4 č. 80, sv. 7 č. 3, sv. 8 č. 76). Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelů o porušení jejich práva zakotveného v čl. 11 odst. 4 Listiny, dle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Rozhodování obecných soudů podle §8 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze považovat za vyvlastnění ve smyslu cit. ustanovení Listiny a Ústavní soud toto ustanovení zákona o půdě nepovažuje za neústavní. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu