ECLI:CZ:US:2003:4.US.793.02
sp. zn. IV. ÚS 793/02
Usnesení
IV. ÚS 793/02
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. T., advokáta, proti postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci obžalovaného R. Š., nar. 27. 1. 1971, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 27. 12. 2002 návrh na zahájení řízení, doplněný dalším podáním 30. 12. 2002, v němž stěžovatel uvedl, že obviněný R. Š. byl po svém zatčení dne 13. 12. 2002 vzat do vazby. Ačkoliv má (měl) zvoleného obhájce, tento byl o jeho vzetí do vazby vyrozuměn až dne 27. 12. 2002, aniž by mu současně předtím bylo umožněno účastnit se dne 14. 12. 2002 předmětného řízení o vzetí do vazby. Přitom obviněný údajně při svém zatčení marně policejní orgány žádal, aby vyrozuměly o této skutečnosti zvoleného obhájce nebo mu bylo alespoň toto umožněno učinit prostřednictvím vlastního mobilního telefonu. Dotčení na konkrétním ústavně zaručeném základním právu stěžovatel potom netvrdil a formulaci návrhového petitu v ústavní stížnosti rovněž nepředestřel. Pouze připojil listinné přílohy, mezi nimi mj. i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2002, sp. zn. 4 T 74/2001, jímž byl obžalovaný R. Š. vzat do vazby.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k vlastnímu věcnému přezkumu opodstatněnosti ústavní stížnosti, zkoumá, zda byly splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem.
Ústavní stížnost je totiž oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Je-li tedy ústavní stížnost v daném případě podána advokátem, a to vystupujícím svým vlastním jménem (nikoliv zastupujícím shora jmenovaného obžalovaného v řízení před Ústavním soudem), namítajícím porušení práv jeho mandanta, jedná se o návrh učiněný osobou zjevně neoprávněnou k jeho podání.
Nicméně pro úplnost se sluší dodat, že i kdyby byl podán výše jmenovaným obžalovaným, zastoupeným stěžovatelem, když plná moc nebyla doložena a návrh podal - jak již řečeno - stěžovatel svým jménem, nezbylo by, než jej odmítnout, a to z následujícího důvodu.
Ústavní stížnost je totiž nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). V tomto ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (Ústavního soudu) do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, řízení před orgány veřejné moci v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného - v této souvislosti nutno dodat z pohledu ústavních stížností kritéria citovaného ustanovení splňujícího - rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo. "Jiný zásah orgánu veřejné moci", pod který je namístě podřadit námitky stěžovatele ohledně tvrzeného porušení procesních práv ve vztahu ke jmenovanému obviněnému, proto nelze spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je případně zatěžuje jako celek. Proto i protiústavní procesní vady lze, pokud by i byly shledány, v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými (srov. např. sp. zn. III. ÚS 62/95).
V případě obžalovaného R. Š. bylo vydáno shora citované usnesení o vzetí do vazby, proti němuž je přípustná stížnost, která byla dle tvrzení stěžovatele podána a teprve meritorní rozhodnutí o ní založí jeden z esenciálních předpokladů pro podání ústavní stížnosti, jež je co do případného věcného projednání ze strany Ústavního soudu ve smyslu ust. §75 odst. 1 citovaného zákona přípustná.
Jak vyplývá z řečeného, stěžovatel nedostál požadavku vyjádřenému v ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto byl jeho návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným usnesením odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2003
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj