ECLI:CZ:US:2003:4.US.794.02
sp. zn. IV. ÚS 794/02
Usnesení
IV. ÚS 794/02
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. září 2003 jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. V., zastoupeného Mgr. B. P., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2002, sp.zn. 9 To 294/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4.6.2002, sp.zn. 2 T 46/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 27.12.2002 a doplněným podáním, jež bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 16.6.2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané čl. 96 odst.1Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu, zejména ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp.zn. 2 T 46/2002, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního osudu pro Prahu 4 ze dne 4.6.2002, sp.zn. 2 T 46/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři měsíce s podmíněným odložením výkonu trestu na 30 měsíců. Rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které Městský soud v Praze dne 25.9.2002 usnesením sp.zn. 9 To 294/2002 zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání i ústavní stížnost. Nejvyšší soud ČR dne 27.2.2003, usnesením sp.zn. 7 Tdo 209/2003, dovolání odmítl.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Stěžovatel především v ústavní stížnosti namítal, že mu bylo odepřeno právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 3 Listiny. K porušení tohoto práva mělo dojít tím, že trestní řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4, ačkoliv dříve bylo jiné trestní stíhání proti stěžovateli vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1. Stěžovatel podal námitku místní nepříslušnosti Obvodního osudu pro Prahu 4, tento soud o námitce rozhodl neformálně sám a pokračoval v řízení. Námitku vznesl stěžovatel i v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, Městský soud v Praze, jako soud odvolací, nápravu neprovedl a odvolání zamítl. Tím byla podle stěžovatele také porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť o místní příslušnosti rozhodl státní zástupce jako jedna ze stran procesu. Podle stěžovatele proto nemohl být spravedlivý ani proces vedený u Obvodního osudu pro Prahu 4, a proto bylo též porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dále mělo být postupem soudu porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť soud neprovedl jím navrhované důkazy, takže neměl možnost se náležitě hájit.
Ústavní soud však žádné z namítaných zásahů do stěžovatelových základních práv neshledal.
Ústavní soud připouští, že výtkám stěžovatele je třeba v některých bodech (zejména pokud jde o to, že Obvodní soud pro Prahu 4 o námitce své nepříslušnosti řádně nerozhodl a že ani odvolací soud se v odůvodnění rozsudku s touto námitkou řádně nevypořádal) přiznat jistou míru oprávnění. Ústavní soud při posuzování těchto stěžovatelových výtek souhlasí s tím, že postup obecných soudů v tomto směru vykazuje vady řízení v rovině protizákonné. Tato skutečnost však postrádá vzhledem k nezpochybnitelnosti stěžovatelova odsouzení svoji právní funkci, neboť i kdyby Ústavní soud vytkl nejen protizákonnost, ale i protiústavnost těchto vad řízení, nic by to nezměnilo - z důvodů dále vyložených - na jinak spravedlivém výsledku trestního řízení proti stěžovateli vedenému.
Základní otázkou je, zda ve věci jednal příslušný soud. Ze spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19.2.1998, sp.zn. P 644/95, bylo stěžovateli stanoveno přispívat na své nezletilé děti výživné k rukám matky, bytem v Praze 4. Mělo být tedy plněno v Praze 4 a proto je podle §18 odst. 1 trestního řádu příslušný Obvodní soud pro Prahu 4, protože v jeho obvodě byl trestný čin spáchán. Ve věci tedy rozhodoval místně příslušný soud.
K námitce, že odvolací soud opomněl stěžovatelem navržené důkazy, Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy). Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl.
Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel přípisem ze dne 28.5.2002 (č.l. 72), který byl odvolacímu soudu doručen 29.5.2002, navrhl výslech svědků Humanitní odbor MČ Praha 4 a Mgr. R. Z. Svědci měli osvědčit zájem nezletilého syna stěžovatele na ukládání výživného na účet stavebního spoření a skutečnost, že platby na tento účet jsou prováděny. Dále stěžovatel navrhl provést důkazy spisy Obvodního osudu pro Prahu 4 sp.zn. P 644/95 a sp.zn. 21 C 420/94. Těmito důkazy chtěl stěžovatel prokázat, že kapesné, které synovi dává, má být započteno do výživného a že matka si chce prostředky na výživu syna ponechat pro vlastní potřebu. Provedení uvedených důkazů navrhoval stěžovatel i v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Navrhované důkazy nebyly provedeny a z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu také nevyplývá, z jakého důvodu navržené důkazy neprovedl. Odvolací soud pochybil, když se v odůvodnění svého usnesení, jímž bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto, nevypořádal s tím, proč důkazy obžalovaným navržené neprovedl, a to i když jinak je ze spisu patrno, že by jejich provedení pro něj nic příznivého nemohlo přinést.
Nicméně Ústavní soud po celkovém posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí je toho názoru, že uvedené porušení nedosahuje takové intenzity, která by současně představovala zásah do ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 90 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a věc posouvala do roviny ústavněprávní.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu