ECLI:CZ:US:2003:Pl.US-st.18.03.1
sp. zn. Pl. ÚS-st. 18/03
Stanovisko pléna
Plénum Ústavního soudu ve složení JUDr. Vojtěch Cepl, JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. František Duchoň, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Vladimír Jurka, JUDr. Vladimír Klokočka, JUDr. Jiří Malenovský, JUDr. Jiří Mucha, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Pavel Varvařovský, JUDr. Eliška Wagnerová a JUDr. Eva Zarembová přijalo na zasedání dne 13. května 2003 podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 4. června 1998, sp. zn. III. ÚS 142/98, toto stanovisko:
Proti rozhodnutí orgánu státní správy vydanému podle ustanovení §5 občanského zákoníku nebylo před 1. lednem 2003 možno brojit správní žalobou podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném a účinném.
Odůvodnění:
V nálezu ze dne 4. června 1998, sp. zn. III. ÚS 142/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 11, str. 131 a násl.), zaujal třetí senát Ústavního soudu právní názor, že správními rozhodnutími předběžné povahy je nutno chápat (vycházeje ze smyslu a účelu správního soudnictví) taková rozhodnutí, jež mají předběžnou povahu ve správním řízení. Rozhodování podle ustanovení §5 občanského zákoníku je však příkladem svěření pravomoci správnímu orgánu rozhodovat ve věcech soukromoprávních, z čehož III. senát dovodil, že řízení nemělo být správním soudem zastaveno. Pokud jde o další argumenty, lze odkázat na celé odůvodnění citovaného rozhodnutí III. senátu Ústavního soudu.
Čtvrtý senát Ústavního soudu, v souvislosti s posuzováním ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 798/02, se s tímto závěrem neztotožnil a předložil věc, dle ustanovení §23 zákona, plénu tohoto soudu k zaujetí stanoviska.
Čtvrtý senát ve svém návrhu uvedl, že sice nepopírá argumenty třetího senátu zcela, nesouhlasí však s tím, že by soudem příslušným k řízení ve věci vydaného opatření podle ustanovení §5 občanského zákoníku (tedy opatření, kdy správní orgán poskytuje předběžnou ochranu pokojnému stavu) měl být správní soud v řízení o správní žalobě. Pokud by totiž takové řízení mělo proběhnout, mohlo by jeho výsledkem být pouze potvrzení nebo zrušení opatření, jehož funkce je nepochybně dočasná a bezprostřední. Jestliže tedy poslední věta ustanovení §5 občanského zákoníku stanoví, že rozhodnutím správního orgánu není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu, měl zákon nepochybně na mysli normální civilní řízení. Teprve v takovém řízení soud, který posoudí občanskoprávní aspekty věci, rozhodne s konečnou platností. Případné vyhovění ústavní stížnosti by tedy pouze prozatímní stav prodlužovalo a bylo by zbytečným mezikrokem. Navíc by šlo o posuzování legality rozhodnutí, které není rozhodnutím o hmotném právu, ale pouze (zpravidla bez jakéhokoliv složitějšího důkazního řízení) poskytuje ochranu pokojnému stavu.
Pokud tedy Ústavní soud nahlíží na vyčerpání procesních prostředků nikoliv izolovaně, ale důsledně se řídí zásadou subsidiarity svých rozhodnutí, měl by přijmout názor, že rozhodnutí vydané podle ustanovení §5 občanského zákoníku nebylo možno při úpravě platné a účinné před 1. lednem 2003 napadnout správní žalobou, ale normální žalobou (vlastnickou) podle části třetí občanského soudního řádu.
Plénum Ústavního soudu, po zvážení argumentů obsažených v citovaném nálezu třetího senátu a argumentech předložených čtvrtým senátem, přisvědčilo odchylnému právnímu názoru čtvrtého senátu a tento svůj názor vyjádřilo v právní větě uvedené ve výroku tohoto stanoviska.
Při projednání věci vyjádřilo plénum navíc i pochybnost o přijatelnosti koncepce ustanovení §5 občanského zákoníku, která svěřuje správnímu orgánu rozhodování v soukromoprávních věcech (byť jsou označena jako předběžná). Dále pak vzalo plénum na vědomí i změnu právního stavu, ke které došlo k 1. lednu 2003 v oblasti správního soudnictví, a z ní vyplývající možnosti, aby k posouzení postupu, kterým by měla být soudy „přezkoumávána“ rozhodnutí učiněná podle ustanovení §5 občanského zákoníku, vyjádřil Nejvyšší správní soud, kterému nepochybně tato role náleží především.
V Brně dne 13. května 2003