ECLI:CZ:US:2004:1.US.126.03
sp. zn. I. ÚS 126/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Ř., zastoupeného JUDr. D. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2002, č.j. 56 Co 321/2002-409, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho návrh na snížení výživného, která má platit ve prospěch nezletilé N. Ř. z měsíční částky 1.700,- Kč na částku 700 Kč a tvrdil, že jeho vydáním bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svých práv, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušeno mělo být i jeho právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti, s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Z napadeného rozhodnutí [56 Co 321/2002-409] vyplývá, že krajský soud na základě odvolání matky nezletilé doplnil dokazování a změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že zamítl návrh otce na snížení výživného. Soud dotazy u dvou dřívějších českých zaměstnavatelů stěžovatele zjistil jeho pravděpodobné výdělkové možnosti, zjistil rovněž výdělkové možnosti matky, pobírané dávky a konstatoval zvýšení potřeb nezletilé. V souladu se zákonem o rodině [§96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině"] soud musel zkoumat, zda se stěžovatel nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu. Zde dospěl soud k závěru, že stěžovatel mohl pokračovat v původním zaměstnání. Při stanovování dosavadní výše výživného, tedy v roce 1999, by stěžovatel dosahoval příjmu 17.568,- Kč, a nikoli 5.964,- Kč, které ve skutečnosti tehdy vydělával. Ve srovnání s dřívějším stavem soud nyní konstatoval změnu výdělkových možností stěžovatele, v důsledku dosažení limitu prašné expozice (na cca 10.000,- Kč). Avšak skutečnost, že stěžovatel se nechává zaměstnávat v cizině, v rámci nejistých pracovních příležitostí, bez náležité pracovní smlouvy soud zhodnotil jako vzdání se výhodnějšího zaměstnání, k němuž nebyl vážný důvod. Navíc soud připojil úvahu o tom, že i kdyby nebylo této skutečnosti, mohl otec plnit vyživovací povinnost ve výši 1 700,- Kč a tuto úvahu opřel mj. o závěr, že stěžovatel nemá jinou vyživovací povinnost. Ze všech těchto důvodů dospěl soud k závěru, že důvody pro změnu vyživovací povinnosti nenastaly.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti spatřoval zásah do svých práv v tom, že krajský soud neprošetřil jeho výdělkové možnosti ve Španělsku a nevyhověl návrhu na účastnický výslech stěžovatele v termínu jeho pravidelné půlroční dovolené. Stěžovatel nikdy nebyl vyslechnut jako účastník řízení a obsílky byly doručovány na adresu přechodného či trvalého bydliště, ačkoli bylo zřejmé, že pracuje u různých zaměstnavatelů ve Španělsku. Soud byl navíc upozorněn, že příjem stěžovatele činí asi 10.000 Kč měsíčně. Odůvodnění napadeného rozsudku se navíc vůbec nezabývá změněnými výdělkovými možnostmi matky nezletilé a chybně tvrdí, že stěžovatel nemá další vyživovací povinnost. Stěžovatel přitom ještě platí výživné na svého syna ve výši 1000 Kč měsíčně. Stěžovatel rovněž poukázal na délku celého řízení.
Prostřednictvím předsedkyně senátu se k věci na výzvu vyjádřil Krajský soud v Ostravě [§42 odst. 4 a §30 odst. 4 zákona]. Soud upozornil, že důkazy o výdělkových možnostech v cizině nebyly provedeny, protože z vyjádření stěžovatele a z povahy jeho výdělečné činnosti v cizině s vysokou pravděpodobností vyplynula faktická nemožnost opatření věrohodných zpráv od zaměstnavatelů stěžovatele o jeho výdělkových možnostech. Na výzvu se k věci prostřednictvím předsedy senátu vyjádřil též Okresní soud v Karviné [§42 odst. 4 a §30 odst. 4 zákona], který mj. konstatoval, že stěžovatel byl k povaze svého zaměstnání v cizině vyslechnut po poučení dle ust. §131 o.s.ř. jako účastník řízení. Stěžovatel v řízení před tímto soudem neuváděl žádné přesné adresy španělských zaměstnavatelů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále s čl. 3 Ústavy ČR], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem "jednoduchého" práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.
Stěžovateli se nepodařilo přesvědčit soud, že výživné stanovené ve prospěch jeho nezletilé dcery je vyšší, než odpovídá jeho výdělkovým možnostem. Krajský soud v odůvodnění rozsudku zřetelně formuloval důvody, o něž opírá svůj závěr, že stěžovatelem tvrzené nižší výdělky dokládají nanejvýš skutečnost, že se vzdal výhodnější výdělečné možnosti. Zdůvodnil rovněž, proč je opět nutno vycházet z tzv. výdělečné potenciality stěžovatele. V souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte soud při poměřování zájmů nezletilého dítěte se zájmy stěžovatele upřednostnil zájmy dítěte. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel neposkytl soudu takové údaje o svých změněných výdělkových možnostech, ze kterých by jednoznačně plynulo, že jeho výdělkové možnosti výrazněji klesly. K takto formulovaným závěrům, řešícím konkurenci vyživovací povinnosti (jedna ze složek rodičovské odpovědnosti) a práva stěžovatele na přiměřené hmotné zajištění, nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady.
Stěžovatel dále tvrdí, že byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Soudy vycházely z jeho výpovědi učiněné do protokolu. Stěžovatel, který byl v řízení řádně zastoupen a vyjadřoval se v písemných podáních, se v České republice nachází velmi zřídka. Ostatně i z ústavní stížnosti vyplývá, že svou přítomnost u soudu chtěl řešit v rámci své dovolené, kterou tráví v ČR dvakrát do roka. Z těchto postojů soud dovodil, že stěžovatel je srozuměn s tím, že věc je dále projednávána za účasti jeho právní zástupkyně, jejímž prostřednictvím jsou hájena jeho práva. Ústavní soud si povšiml určitého rozporu v tom, že stěžovatel na straně jedné v řízení před obecnými soudy uváděl, že jeho zaměstnání jsou nahodilá a příležitostná, avšak na straně druhé dával najevo, že může z ciziny přijíždět k soudu jen velmi zřídka. Stěžovatel nenamítal, že by o konání jednání nevěděl, nebo že neměl potřebný čas na přípravu. Jeho právní zástupkyně pouze upozornila soud, že stěžovatel jezdí do ČR dvakrát do roka. Pokud tomu Ústavní soud dobře porozuměl, chtěla tím dosáhnout nařízení jednání na dobu, kdy bude stěžovatel trávit v ČR dovolenou. Takto však čl. 38 odst. 2 Listiny interpretovat nelze. Toto ustanovení zaručuje vytvoření reálné možnosti zúčastnit se projednání věci, avšak neznamená to, že soud se musí automaticky podřizovat podobně omezeným termínovým možnostem, jak vyplývaly z vyjádření právní zástupkyně stěžovatele.
Poněkud jiná situace nastala, pokud soud konstatoval, že stěžovatel má pouze jedinou vyživovací povinnost. Toto tvrzení neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel má kromě dcery N., vyživovací povinnost také k synovi R. Ze souhrnu všech argumentů obsažených v odůvodnění nicméně vyplývá, že chybě konstatovaná neexistence další vyživovací povinnosti, nebyla stěžejním důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele a nevedla k zásahu do práv stěžovatele, který by dosahoval ústavněprávní intenzity.
Ve smyslu shora uvedeného nelze akceptovat stěžovatelem namítané porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ve věci vedené pod sp.zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, nález č. 34, Praha, 1995, str. 257]. Taková situace však nenastala. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby zasáhl do soudního rozhodování a zrušil napadené rozhodnutí. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu