ECLI:CZ:US:2004:1.US.128.01
sp. zn. I. ÚS 128/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Světlá nad Sázavou, zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2000, čj. 23 Co 361/2000 - 173, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2003, čj. 20 Cdo 565/2001 - 196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 26. 2. 2001, napadl stěžovatel shora označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2000. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel proti uvedenému rozsudku dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Na základě této skutečnosti Ústavní soud usnesením ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 128/01, řízení o této ústavní stížnosti přerušil.
Další ústavní stížností, podanou na poště dne 25. 9. 2003 a vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 510/03, napadl stěžovatel jednak shora označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2003, čj. 20 Cdo 565/2001 - 196, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud pokračoval v řízení, které bylo přerušeno usnesením uvedeným v předchozím odstavci.
Ústavní soud usnesením ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 510/03, výrokem ad. I. odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2000, čj. 23 Co 361/2000 - 173, z důvodu překážky litispendence, protože týž rozsudek byl stěžovatelem napaden již první ústavní stížností (sp. zn. I. ÚS 128/01). Výrokem ad. II. spojil ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 128/01 a ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 510/03 v rozsahu, napadajícím rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2003, čj. 20 Cdo 565/2001 - 196, ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 128/01, protože se jedná o věci, které spolu skutkově souvisí.
V obou podaných ústavních stížnostech stěžovatel obsáhle rozebírá obě napadená rozhodnutí a polemizuje s argumenty tam uvedenými. Podle stěžovatele byla náhrada za vyvlastněné nemovitosti žalobcům řádně vyplacena, a proto nejsou dány podmínky pro jejich restituci. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy chybně posoudily průběh vyvlastňovacího řízení. Případné nedostatky ve vyvlastňovacím řízení nejsou restitučním důvodem. Stavba, která je předmětem sporu, zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter, a proto nemůže být podle restitučních předpisů vydána. Pokud jde o vydávaný pozemek, nejednalo se o nabytí věci státem bez právního důvodu, neboť vyvlastňovací řízení se vztahovala též na tento pozemek. Obecné soudy, podle tvrzení stěžovatele, zcela překvapivě nerespektovaly předchozí rozhodnutí soudů v obdobných věcech, nedostatečně posoudily skutkové okolnosti, vyvodily z nich nesprávné právní závěry a nedostatečně přihlédly k vyjádření žalovaného a provedeným důkazům. Porušily tedy čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 5 C 1062/98 (dále též "okresní soud"), Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 6. 3. 2000, čj. 5 C 1062/98 - 144, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. 3. 2000, čj. 5 C 1062/98 - 154, uložil okresní soud žalovanému stěžovateli povinnost uzavřít se žalobci M. W., L. K. a V. A. dohodu o vydání ve výroku specifikovaného domu a pozemku (stavební parcely) tak, že jim tyto nemovitosti vydá do jejich podílového spoluvlastnictví, každému v rozsahu jedné ideální třetiny. Okresní soud tak rozhodl po závěru, že ohledně domu je naplněna restituční skutková podstata podle §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodnutí komise pro výstavbu při Městském národním výboru ve Světlé nad Sázavou (dále též jen "komise") ze dne 18. 5. 1964 nebylo rozhodnutím o výši náhrady za vyvlastnění. Podle okresního soudu zmíněná komise, jako odvolací orgán, ač její rozhodnutí znělo tak, že se odvolání (žalobců) nevyhovuje, v důsledku změny cenového předpisu fakticky zrušila rozhodnutí o výši náhrady. Náhrada za vyvlastnění tedy nebyla nikdy pravomocně stanovena a částky, které žalobci od státu převzali (každý obdržel po Kčs 11 000,--), nemohou být proto za takovou náhradu pokládány. Okresní soud rovněž dospěl k závěru, že žalobci nárokovaný dům není (ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) stavbou, která by zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter (a kterou by proto nebylo možno vydat). Ve vztahu ke stavební parcele odůvodnil svůj vyhovující výrok odkazem na ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že vyvlastňovací rozhodnutí označovalo jako předmět vyvlastnění pouze dům, takže pozemek stát převzal bez právního důvodu.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu částečně změnil, částečně žalobu zamítl. Odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně jak co do úvahy o absenci rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, tak co do výkladu ustanovení §6 odst. 2 a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 a 5 OSŘ.). Podle závěru Nejvyššího soudu ČR, jak z odůvodnění rozhodnutí komise pro výstavbu při Městském národním výboru ve Světlé nad Sázavou, tak z dalších (v rámci zjištění soudů nižších stupňů popsaných) rozhodnutí státních orgánů plyne, že orgány, jež rozhodovaly o vyvlastnění domu a o určení náhrady za vyvlastnění, nepokládaly tento proces, pokud jde o určení výše náhrady za vyvlastnění, za ukončený rozhodnutím uvedené komise. Proto dovolací soud závěr odvolacího soudu o naplnění restituční skutkové podstaty podle §6 odst. 1 písm. j) zákona považuje za správný. Není-li zde odpovídající správní rozhodnutí, jež by sloužilo jako podklad pro posouzení, zda částka, jež byla žalobcům posléze fakticky vyplacena (celkem částka Kčs 33 000,--, jež neodpovídá žádné z částek, o nichž "formálně" bylo rozhodnuto, respektive jež byly správními orgány k náhradě za vyvlastnění navrhovány), je tou, kterou měli žalobci jako náhradu za vyvlastnění obdržet, pak není možno ani uzavřít, že náhrada za vyvlastnění byla řádně vyplacena. Nejvyšší soud ČR dále odmítl argument stěžovatele vyslovený v dovolání, že stavba, která je předmětem sporu, zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter, a proto nemůže být podle restitučních předpisů vydána. Ve svých obsáhlých závěrech se Nejvyšší soud ČR odvolal na vlastní konstantní judikaturu stejně jako na judikaturu Ústavního soudu.
Stěžovatel se domáhá zrušení shora označeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. 20 Cdo 565/2001, pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že svůj závěr o naplnění restitučního důvodu formuloval na základě chybného posouzení vlastního průběhu vyvlastňovacího řízení. Podle jeho přesvědčení byla žalobcům přiznána náhrada za vyvlastněnou nemovitost ve výši odpovídající tehdy platným předpisům a v plné výši jim byla rovněž vyplacena. Žalobcům náležela vyvlastňovací náhrada ve výši Kčs 680,10, takže tím, že obdrželi Kčs 33 000,--, došlo k výraznému zvýhodnění v jejich prospěch. Zabývala-li se komise možností zvýšení náhrady, nemělo to žádný vliv na obsah původního rozhodnutí, jež ani zčásti zrušeno nebylo. Nesprávný je, podle stěžovatele, též závěr o zachování původního stavebně technického charakteru stavby, neboť odporuje znaleckému posudku i konstantní soudní judikatuře.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, podle kterého není-li odpovídající správní rozhodnutí, které by sloužilo jako podklad pro posouzení, zda částka, jež byla žalobcům posléze fakticky vyplacena (celkem částka Kčs 33 000,--), je tou, kterou měli žalobci jako náhradu za vyvlastnění obdržet, pak není možno ani uzavřít, že náhrada za vyvlastnění byla řádně vyplacena. Podle stěžovatele náhrada za vyvlastnění stanovena byla a byla také vyplacena. Důkazní břemeno o této skutečnosti je na žalobcích.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a soudního spisu Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost nedává žádné ústavně relevantní argumenty, na jejichž základě by mohla být úspěšná. Jejím základem je polemika s právními názory obecných soudů, pokud jde o výklad zákona č. 87/1991 Sb. Obě ústavní stížnosti víceméně toliko reprodukují argumenty, kterými napadal stěžovatel rozhodnutí okresního soudu v odvolání a odvolacího soudu v dovolání. Jedná se o argumenty, s nimiž se již vypořádaly všechny tři stupně obecných soudů. Není úkolem Ústavního soudu, ani není v jeho kompetenci, aby právní závěry uvedených rozhodnutí znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je rozhodnutím vlastním. Ústavní soud není běžnou konečnou instancí v systému všeobecného soudnictví, jak se jeví z argumentace v obou ústavních stížnostech. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, pokud by to současně neznamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, sv. 1, str. 123 a z něj vyplývající konstantní judikaturu Ústavního soudu).
Napadená rozhodnutí obecných soudů nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Článek 36 odst. 1 Listiny zaručující právo na spravedlivý proces nebyl tedy porušen. Jeho porušení nelze spatřovat v tom, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů. Ze stejných důvodů nemohl být porušen ani čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková