ECLI:CZ:US:2004:1.US.130.04
sp. zn. I. ÚS 130/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Rychetského a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové v právní věci stěžovatele K. P. podnikajícího pod obchodním názvem P. - P. K., zastoupeného advokátem JUDr. F. V., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2003, sp. zn. 10 Co 822/2003, a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 11. srpna 2003, sp. zn. 6 C 7/2003, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ("zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2003 [10 Co 822/2003 (nesprávně datovaného dnem 15. října 2003)] a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 11. srpna 2003 (6 C 7/2003), jimiž byla stěžovateli v pracovně právním sporu uložena povinnost zaplatit A. K. částku 5.400,-Kč s 8 % úrokem z prodlení od 12. dubna 2001 do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů..
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - dospěly ke shodnému závěru, že právní důvod nároku byl dostatečně prokázán a stěžovatel se ocitl v důkazní tísni. Dle tvrzení stěžovatele obecné soudy shledaly žalobu důvodnou aniž by se dostatečně seznámily s obsahem spisu a vzaly v úvahu, že stěžovatel uváděl výši prémií 20 až 50 % v závislosti na kvalitě vykonané práce. Stěžovatel poukazuje i na rozdílný výklad správních orgánů a soudů ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku v platném znění (dále jen "zákon o mzdě") a výklady ustanovení §244 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen "zákoník práce"). Argumentuje i výsledkem provedených kontrol správními orgány, které nezjistily žádné pochybení v jeho účetní evidenci.
Obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly podle názoru stěžovatele do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny, dle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni. Dále stěžovatel tvrdí, že byl porušen i čl. 90 Ústavy ČR, dle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a také čl. 95 Ústavy ČR zaručující, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Domažlicích (6C 7/2003) a dále vyzval účastníky řízení Okresní soud v Domažlicích a Krajský soud v Plzni, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Okresního soudu v Domažlicích Mgr. B. K., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázala na důvody rozhodnutí přijaté v souladu se zákoníkem práce, zákonem o mzdě, prováděcími předpisy a s ohledem na judikaturu. Dle jejího názoru v řízení před soudem prvního stupně obě sporné strany měly rovnocennou možnost prokázat svá tvrzení, byť stěžovatel nebyl v soudním řízení úspěšný. Otázka různých výkladů zastávaných různými státními institucemi není pro hodnocení soudu závazná, a proto v této skutečnosti nevidí soud porušení práv stěžovatele zaručených Ústavou ČR či Listinou.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Plzni předsedkyní senátu JUDr. A. P. (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odvolací soud má za to, že práva stěžovatele nebyla porušena a v podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. Účastník řízení nevznesl procesní návrh jak má být ve věci rozhodnuto a vyjádřil se tak, že vlastní rozhodnutí ponechává na úvaze ústavního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného postupu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatele (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90, čl. 95 Ústavy ČR).
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo založeno na právním názoru, který není ústavně konformní. Obecné soudy dospěly k závěru, přes to, že v daném případě mzda byla sjednána v počátku pracovního poměru písemně a následně konkludentním způsobem došlo ke změně výše mzdy, pak nesplnění písemné formy může jít pouze k tíži stěžovatele jako zaměstnavatele. Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že právní nárok vedlejšího účastníka A. K. byl dostatečně prokázán. Obecný soud provedené důkazy řádně hodnotil dle zásad uvedených v §132 o.s.ř. a dovodil skutkové i právní závěry, které odůvodnil ve svém rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a s příslušnými ustanoveními o.s.ř. (§157 odst. 2 o.s.ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně a logicky uvedl jakými úvahami se řídil, jaká ustanovení právních předpisů použil, vypořádal se s námitkami a tvrzeními uplatněnými v řízení, přičemž tak odpovídajícícm způsobem vyložil ustanovení zákoníku práce a zákona o mzdě, v jehož intencích bylo rozhodnutí vydáno.
Stěžovatel se mýlí pokud poukazuje na nesprávný výklad ustanovení §18 odst. 1 zákona o mzdě a ustanovení §244 odst. 1 zákoníku práce obecnými soudy v jeho právní věci. Obecné soudy aplikovaly platné právní předpisy, které správně vyložily a to především ustanovení §18 odst. 1 zákona o mzdě, která stanovuje, že mzda musí být sjednána nebo stanovena písemně před výkonem práce, za kterou tato mzda přísluší. Není-li mzda sjednána v kolektivní nebo pracovní smlouvě, je zaměstnavatel povinen poskytování mzdy projednat s příslušným orgánem. Ustanovení §22 zákona o mzdě stanovuje, že pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se pracovně právní vztahy zákoníkem práce. V §244 odst. 1 zákoníku práce je uvedeno, že smlouva dle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu. §242 odst. 2 zákoníku práce - právní úkon, k němuž nebyl udělen předepsaný souhlas příslušného orgánu nebo který nebyl učiněn formou předepsanou tímto zákoníkem je neplatný jen stanoví-li to výslovně tento zákoník, popřípadě zvláštní zákon. Požaduje-li tento zákoník, aby právní úkon byl s příslušným orgánem pouze projednán, není právní úkon neplatný i když k tomu projednání nedošlo. Ústavní soud dospěl k závěru, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy, když věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, aniž by bylo zjištěno nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal ani porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (toliko odkazem na příslušný článek Listiny) poukazoval stěžovatel, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnouto odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. srpna 2004
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
předseda senátu