ECLI:CZ:US:2004:1.US.145.03
sp. zn. I. ÚS 145/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. V. T., proti zásahu Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, se sídlem Praha 4, Kongresová 2, ze dne 19. 2. 2003, ve věci trestního stíhání M. R., nar. 12. 1. 1974, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 10. 3. 2003, se M. R. (dále jen "stěžovatel") domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že neumožněním přístupu obhájce k zadrženému stěžovateli dne 19. 2. 2003 došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné moci podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování tohoto ústavně zaručeného práva.
Stěžovatel uvedl, že dne 17. 2. 2003 byl zadržen jako osoba podezřelá podle §76 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Po převzetí sdělení obvinění ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle §250a odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ") byl dne 18. 2. 2003 umístěn do policejní cely Policie ČR, Správy hl. m. Prahy v Praze, Kongresové ulici. Vrchní státní zastupitelství v Praze podalo k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na jeho vzetí do vazby. Z těchto důvodů se jeho řádně zvolený obhájce dne 19. 2. 2003 kolem 18.30 hod. dožadoval vstupu do cely, kde byl stěžovatel umístěn. Příslušníci policejní cely VEO však obhájce odmítli za stěžovatelem vpustit s tím, že mu nebyl udělen výslovný písemný souhlas vydaný policejním radou anebo písemný souhlas Obvodního soudu pro Prahu 4. Velitel směny, ppor. P. K., poté obhájci sdělil, že tento postup odůvodňuje blíže neurčená směrnice, vydaná zástupcem ředitele pořádkové policie ČR, a odkázal obhájce k podání stížnosti na policejní postup. Proto obhájce kontaktoval policejního radu a soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, kteří uvedli, že požadavek příslušníků policejní cely není podložený žádným zákonným ustanovením, byl neoprávněný a souhlasu nebylo zapotřebí. Následující den, tj. 20. 2. 2003, podal obhájce na Policii ČR, Správu hl. m. Prahy, stížnost. S poukazem na výše uvedené stěžovatel uvedl, že Policie ČR zcela vědomě nepostupovala podle zákonných ustanovení. Námitku velitele směny, že byl povinen řídit se vnitřní organizační směrnicí, kterou považoval pro postup při zadržení podezřelého za závažnější než trestní řád, jenž přímo a závazně (§75, §76) upravuje postup při policejním zadržení, považuje stěžovatel za zcela nepřijatelnou, neboť v opačném případě by došlo k porušení právní zásady "lex superior derogat inferiori".
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, se sídlem Praha, Kongresová 2, jako účastníka řízení.
Policie ČR ve svém vyjádření uvedla, že policista VEO (vězeňského eskortního oddílu) Správy hl. m. Prahy, ppor. P. K., se měl ve svém jednání vůči obhájci stěžovatele řídit závazným pokynem Policejního prezidenta č. 130 ze dne 30. 11. 2001, který upravuje postup Policie ČR při plnění úkolů v trestním řízení. Čl. 46 citovaného závazného pokynu stanoví, že obhájci musí být kdykoli umožněna rozmluva s obviněným ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, bez přítomnosti třetí osoby. To platí i v případě obviněného, který byl policejním orgánem zadržen a dosud nebylo soudcem o zadržené osobě rozhodnuto, nebo osoby, která byla zadržena jako podezřelá ze spáchání trestného činu, a to i v případě umístění v policejní cele. Jmenovaný policista se chybně řídil předchozím stanoviskem Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidenta ČR ze dne 12. 11. 2001, čj. PPR - 404/RPP - 2001, k řešení vstupu obhájce do policejní cely, kde se výslovně praví, že "...ten, kdo osobu v policejní cele umístí, ten také dále rozhoduje o udělení povolení ke vstupu do cel jiným osobám, tedy i obhájci." V současné době, v návaznosti na změny trestního řádu a zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, předložilo Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidenta České republiky návrh na novelizaci citovaných nařízení. Rovněž byl dán pokyn vedoucímu VEO opětovně proškolit podřízené se stávajícími právními a interními předpisy řízení, aby bylo postupováno v souladu se zákonem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pojmovým vymezením "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, se Ústavní soud zabýval zejména již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, s. 243), když uvedl: "Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky."
Pokud Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci vyhoví, "zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením" (§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Z toho především vyplývá, že pojmovým znakem zmíněného "jiného zásahu" je zejména skutečnost, že tento zásah musí být aktuální i v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování Ústavního soudu o ní, tzn. musí v osobní sféře stěžovatele vyvolávat právní následky. Pokud má "jiný zásah" povahu toliko jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, je obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný orgánu veřejné moci již pojmově vyloučen (srov. nález sp. zn. III. ÚS 287/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, s. 126). Jak Ústavní soud judikoval v jiném svém rozhodnutí, zásah orgánu veřejné moci napadený ústavní stížností musí být bezprostřední a přítomný (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, s. 315), neboť v opačném případě by se přezkum a následné rozhodování Ústavního soudu stalo čistě akademickým.
Z uvedených obecnějších východisek vycházel Ústavní soud rovněž v souzené věci. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl Ústavnímu soudu, aby konstatoval porušení citovaného základního práva stěžovatele a aby Policii ČR zakázal v uvedených zásazích pokračovat. Výrok takového vyhovujícího nálezu Ústavního soudu by, v konkrétním případě, byl výrokem toliko akademickým, neboť je zjevné, že zásah Policie ČR vůči stěžovateli - ač skutečně porušil jeho citovaná základní práva nebo svobody - byl zásahem jednorázovým, který již v době podání ústavní stížnosti dále nepokračoval, a zejména v jeho osobní sféře nevyvolával a nevyvolává žádné právní následky. Jinak řečeno, ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu. Navíc z vyjádření Policie ČR vyplývá, že si je vědoma porušení, jehož se vůči stěžovateli dopustila a sjednala principiální nápravu svých pravidel.
V zájmu úplnosti Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a lze ji podat toliko po vyčerpání všech ostatních prostředků k ochraně práv, tzn. až po využití všech možností, které skýtá právní řád ČR. Pokud by totiž Ústavní soud měl rozhodovat přímo o zásahu orgánu veřejné moci tak, jak požaduje stěžovatel, představoval by prakticky první přezkumnou instanci, která by musela provádět úplná skutková zjištění daného případu, což však zjevně nekoresponduje s ústavně právním vymezením postavení Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu