ECLI:CZ:US:2004:1.US.146.04
sp. zn. I. ÚS 146/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 12. července 2004 sp. zn. I. ÚS 146/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. L. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 10. 12. 2001 sp. zn. 7 C 38/2001 a rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 11. 2002 sp. zn. 25 Co 212/2002 o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, kterou se domáhala stanovení povinnosti vedlejším účastníkům zajistit přívod vody do kuchyně ve stěžovatelkou užívaném bytě.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala stanovení povinnosti vedlejším účastníkům zajistit stěžovatelce přívod vody do kuchyně v bytě č. 5 ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 1369 v K. v Praze 10. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004 sp. zn. 26 Cdo 2465/2003 odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost stěžovatelka opřela o následující důvody. V soudních řízeních se stěžovatelka domáhala uložení shora uvedené povinnosti vedlejším účastníkům, kteří jsou vlastníky nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt, jehož je stěžovatelka nájemcem. Soudy její návrh zamítly s ohledem na to, že místnost, v níž se domáhá obnovení přívodu vody, není podle kolaudačního rozhodnutí určena k užívání jako kuchyň, nýbrž jako komora, jejíž užívání nepředpokládá přívod vody. Podle stěžovatelky založily soudy zamítavé rozhodnutí na úvaze, že faktické užívání místnosti jako kuchyně prokázané nájemní smlouvou, paspartem bytu a evidenčními listy nemůže nic změnit na jediné rozhodné skutečnosti, kterou je kolaudační rozhodnutí z roku 1939, podle něhož je předmětná místnost komorou.
Stěžovatelka proti tomu namítá, že předmětný byt byl přidělen v roce 1974 jako byt o velikosti 1 + 1, tedy jako byt sestávající z pokoje a kuchyně s příslušenstvím; v rozhodnutí o přidělení bytu a dohodě o odevzdání a převzetí bytu není zmiňována žádná komora. V pasportu bytu je byt evidován jako 1 + 1 a evidenční listy bytu a na jejich základě vypočítávané nájemné vždy vycházely z toho, že místnost o ploše 8 m2 je kuchyní a místnost o ploše 18 m2 je pokojem. Namísto toho v kolaudačním rozhodnutí z roku 1939 je místnost specifikována jako komora, resp. celý byt je evidován jako 1 + 0, tj. jako obytná kuchyně a komora. Přitom nikdo z pronajímatelů (tj. městská část Praha 10 jako předchozí vlastník a vedlejší účastníci jako současní vlastníci) až do listopadu 2000, kdy byl bez předchozího varování přívod vody zastaven, nenamítal, že by stěžovatelka užívala byt v rozporu s jeho určením.
Stěžovatelka se dále domnívá, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích nevypořádaly se všemi v řízení provedenými důkazy a především že v odůvodněních rozsudků absentuje hmotněprávní opora pro závěry obecných soudů, čímž soudy podle stěžovatelky porušily ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož je zákonnou náležitostí odůvodnění rozsudku úvaha o hodnocení důkazů a posouzení věci po právní stránce. Stěžovatelka je rovněž názoru, že soudy byly při své úvaze vedeny pouze stanoviskem stavebního úřadu a u něho evidované stavební dokumentace, takže jejich rozhodnutí jsou výsledkem takové aplikace práva, kterou je nutno označit za přepjatý formalismus, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
S ohledem na to se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
K výzvě Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, tj. Městský soud v Praze, sdělením ze dne 4. 5. 2004. V něm odkázal na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že tímto rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť není zatíženo vadami a bylo řádně odůvodněno. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že soudy vyšly formalisticky ze stavu, který vyplynul z kolaudačního rozhodnutí a nezabývaly se faktickým stavem užívání bytu, neshledal soud důvodu, proč se v řízení touto námitkou zabývat, když v souzené věci byl právní stav zcela zřejmý (existující kolaudační rozhodnutí). Městský soud v Praze pak vycházel v souladu s ustálenou judikaturou z toho, k jakému účelu byly jednotlivé místnosti určeny kolaudačním rozhodnutím. Postup navrhovaný stěžovatelkou by přicházel do úvahy jen tehdy, pokud by kolaudační rozhodnutí neexistovalo, případně by bylo prokázáno, že došlo ke změně původního kolaudačního rozhodnutí, avšak jeho obsah by nebylo možné zjistit. V těchto případech by teprve soud musel vycházet z ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na to účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
Obvodní soud pro Prahu 10 na podanou výzvu Ústavního soudu k tomu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti, nereagoval, resp. Ústavnímu soudu zaslal sdělení, že žalovaní (nyní vedlejší účastníci) se ke stížnosti, kterou jim postoupil, nevyjádřili.
Ústavní soud v projednávané věci nejprve zkoumal, zda je ústavní stížnost včasná a přípustná za situace, kdy stěžovatelka ústavní stížnost proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu podala až po doručení usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl podané dovolání jako nepřípustné. Jestliže stěžovatelka podala ústavní stížnost dne 10. 3. 2004 (doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2004), bylo to v době, kdy dosud nenabyla účinnosti novela zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb., který začlenil do §72 odst. 4 zákona ustanovení, podle něhož je lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu zachována i v případě, že byl mimořádný opravný prostředek (dovolání) odmítnut jako nepřípustný orgánem, který o jeho přípustnosti rozhoduje na základě svého vlastního uvážení. Toto ustanovení jinými slovy pouze implementovalo předchozí sdělení pléna Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb., podle něhož Ústavní soud postupoval do nabytí účinnosti citované novely zákona o Ústavním soudu, a to právě z důvodu, aby zabránil situaci, kdy by stěžovateli byla odepřena spravedlnost (denegatio iustitiae) v důsledku různých přístupů jednotlivých senátů Ústavního soudu ke vztahu mezi ústavní stížností a dovoláním.
S ohledem na to, že případ stěžovatelky splňuje shora uvedené podmínky, konstatoval Ústavní soud, že ústavní stížnost je podána včas a je stížností přípustnou.
Po zvážení všech námitek stěžovatelky a všech okolností případu, s nimiž se Ústavní soud seznámil jak z tvrzení stěžovatelky a účastníků řízení, tak z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí a rovněž ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 7 C 38/2001, který si k projednání ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, jimž není instančně nadřazen, a není tedy další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je posouzení toho, zda orgány veřejné moci zasáhly do ústavně zaručeného základního práva stěžovatele. Předmětem řízení před Ústavním soudem je proto ústavně zaručené základní právo, nikoliv právo či nárok vyplývající z jednoduchého práva. Proto také jednou z materiálních náležitostí ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv. Podle Ústavního soudu však nestačí toliko paušálně odkázat na porušení základních práv nebo "pro forma" tvrdit porušení toho kterého konkrétního základního práva, pokud stěžovatel jasně nevylíčí, z jakých ústavně relevantních důvodů mělo k porušení základního práva dojít.
Ústavní soud proto předesílá, že předmětem řízení o ústavní stížnosti není a nemůže být přezkoumání rozhodnutí soudů ze stejných hledisek a ve stejném rozsahu, jak bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Jinými slovy, předmětem řízení o ústavní stížnosti není přezkoumání důvodnosti a oprávněnosti stěžovatelčina návrhu vzneseného v řízení před obecnými soudy, tj. zkoumání práv a povinností účastníků předmětného nájemního vztahu, nýbrž posouzení toho, zda obecné soudy v řízeních, která předcházela řízení o ústavní stížnosti, nezasáhly do základního práva, v daném případě práva na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti tvrdila stěžovatelka.
Ústavní soud především dospěl k závěru, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatelky stran nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Z odůvodnění těchto rozhodnutí je jednoznačně patrno, které důkazy soudy provedly, které skutečnosti měly za prokázané a k jakým právním závěrům po zhodnocení dokazování dospěly. Podle Ústavního soudu nelze ani tvrdit, že by tyto závěry svědčily o formalistickém přístupu obecných soudů, když nevzaly v úvahu faktický způsob užívání bytu a vyšly toliko z původního kolaudačního rozhodnutí z roku 1939.
K této námitce stěžovatelky pak Ústavní soud uvádí následující. Ze skutečností, které Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu a z odůvodnění napadených rozhodnutí, lze dovodit, že základním problémem je v daném případě to, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s otázkou vztahu mezi fakticitou užívání bytové jednotky, resp. užíváním, které vyplývá z nájemního vztahu ("sjednaným" režimem užívání podle občanskoprávních předpisů), a právním režimem užívání, resp. režimem vyplývajícím ze stavebních předpisů.
Na jedné straně totiž stojí skutečnost, že stěžovatelce byl v roce 1974 přidělen byt označený jako 1 + 1 sestávající z pokoje a kuchyně, takto byl byt kvalifikován také v dalších dokumentech specifikujících byt (pasport bytu, evidenční list bytu). Z důkazního řízení je rovněž nepochybné, že takto byl byt stěžovatelkou a její rodinou užíván. Na druhé straně stojí stavebněprávní regulace a stavebněprávní určení užívání bytu a jeho jednotlivých místností.
V daném případě je podle Ústavního soudu nepominutelnou skutečností to, že mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky nevznikl nájemní vztah smluvně, tedy shodným projevem vůle obou těchto stran, nýbrž stěžovatelce byl předmět současného nájemního vztahu přidělen direktivně správním rozhodnutím a teprve následně byl takový vztah ex lege v roce 1992 transformován na obligační nájemní vztah s tím, že vedlejší účastníci do takto založeného právního vztahu vstoupili dodatečně, když nabyli k nájemnímu domu vlastnické právo.
Ústavní soud k tomu již v minulosti opakovaně traktoval názor, že vztahy k bytům konstituované před rokem 1989 nevznikly v běžných podmínkách právního státu, nýbrž transformací uživatelských vztahů k bytům, které byly založeny administrativním aktem státu (i proti vůli vlastníka), nikoli svobodnou vůlí dvou smluvních stran (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 142; vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.). Tehdejším účelem bytové politiky bylo zajistit uspokojování bytových potřeb pracujících "za každou cenu" bez ohledu na to, zda jsou přidělované byty vůbec způsobilé takového užívání. Často tak dostala prioritu možnost faktického užívání bytu před jeho právním režimem, resp. faktické užívání bylo v rozporu s právní způsobilostí k takovému užívání. Takový rozpor pak byl ze strany státu nadále aprobován či tolerován, neboť jak stavebněprávní dohled tak působnost vlastníka nemovitosti vykonával jeden subjekt, tedy stát.
V daném případě je nepochybné, že stěžovatelka byla původním vlastníkem, tedy státem a posléze obcí, zřejmě uvedena v omyl, pokud jde o předmět nájemního vztahu, neboť způsob užívání bytu stěžovatelkou není v daném případě pouze věcí faktickou, ale je podepřen také vymezením bytu v dokumentech osvědčujících stěžovatelčin užívací vztah k bytu (v minulosti režim osobního užívání, později transformovaný do nájemního vztahu) včetně práv a povinností, které z takové specifikace bytu zřejmě vyplývají .
Shora uvedené skutečnosti však nelze v současnosti klást k tíži současným vlastníkům předmětné nemovitosti, kteří do takto konstituovaného vztahu vstoupili jako právní nástupci původního vlastníka, jehož jednáním vlastně byl mimo jiné současný spor mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky vyvolán. Podle Ústavního soudu je třeba především vážit to, že vztah mezi stěžovatelkou a těmito vlastníky nemovitosti nevznikl na základě svobodně projevené vůle smluvních stran, nýbrž direktivně správním aktem státu, a byl to někdejší stát, který svým jednáním k současnému sporu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky přispěl, resp. jej založil.
Z hlediska ústavněprávního tak v současnosti stojí proti sobě ochrana vlastnického práva pronajímatelů (vedlejších účastníků) a toliko odvozené právo stěžovatelky jako nájemce předmětných nemovitostí požívající ochrany v rovině jednoduchého práva, nikoliv však ochrany ústavněprávní. Za shora popsané situace nemohl Ústavní soud nepřihlédnout k ústavněprávní relevanci vlastnického práva.
Ústavní soud k tomu na okraj poznamenává, že narovnání takto "pokřivených" vztahů konstituovaných v minulosti lze primárně dosáhnout nikoliv v řízeních před obecnými soudy, nýbrž především shodným projevem vůle stran takových obligačních vztahů, tedy uzavřením řádné nájemní smlouvy.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].