ECLI:CZ:US:2004:1.US.204.04
sp. zn. I. ÚS 204/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N., s. r. o., zastoupené advokátem JUDr. I. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, čj. 92 K 26/2003 - 21, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, čj. 1 Ko 507/2003 - 55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje formální náležitosti, a je tedy způsobilá dalšího projednávání, uvedla, že je jediným společníkem společnosti G., s.. s r. o., na jejíž majetek byl usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") prohlášen konkurz. Podle stěžovatelky vyšel Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") při posouzení odvolání pouze z formálního hlediska a nezabýval se nestandardním postupem městského soudu, který společnosti G., s.. s r. o., vzal možnost hájit v konkurzním řízení její práva. Nestandardnost postupu spatřuje stěžovatelka v rychlosti rozhodování městského soudu, ve způsobu doručení usnesení o prohlášení konkurzu úpadci a v preferenci jednoho ze sporných věřitelů. Stěžovatelka navrhla, aby vykonatelnost usnesení městského soudu byla odložena.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Vrchní soud odkázal na své rozhodnutí. Byla to výlučně stěžovatelka, která svým přístupem zavinila, že se odvolací soud nemohl věcí meritorně zabývat.
Ze spisu sp. zn. 92 K 26/2003 Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že usnesením městského soudu ze dne 24. 9. 2003, čj. 92 K 26/2003 - 21, byl prohlášen konkurz na majetek společnosti G., s.. s r. o. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání. Její odvolání bylo odmítnuto usnesením vrchního soudu ze dne 13. 1. 2004, čj. 1 Ko 507/2003 - 55, protože stěžovatelka nebyla k podání odvolání oprávněna, neboť společník společnosti s ručením omezeným nepatří mezi osoby, které jednají za právnickou osobu ve smyslu §21 OSŘ. Vrchní soud dodal, že stěžovatelka svou liknavostí způsobila současný stav, když společnosti nejmenovala za dobu více než sedm měsíců jednatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Z poněkud nepřesných formulací ústavní stížnosti lze dovodit, že stěžovatelka napadá jak usnesení soudu prvního stupně, tak usnesení vrchního soudu, jako soudu odvolacího. Stěžovatelka nejenže neuvádí žádnou ústavně-právní argumentaci, což požaduje ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale dokonce neuvádí ani žádnou argumentaci obecně-právní, v jejímž rámci by uvedla, jaká její práva byla porušena a do kterých z jejích ústavně zaručených práv nebo svobod bylo zasaženo. Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění usnesení vrchního soudu a dodává, že je nutno striktně rozlišovat mezi právní subjektivitou kapitálové obchodní společnosti a subjektivitou jejích společníků a z toho vyplývajících oprávnění za společnost jednat. Jestliže společník nevyužije možnosti dané mu obchodním zákoníkem ke jmenování jednatele a vytvoří situaci, kdy poměrně dlouhou dobu nemá za společnost kdo jednat, je přirozené, že musí nést nepříznivé následky tohoto svého jednání. K zásahu do ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, podle názoru Ústavního soudu, tedy nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na odklad vykonatelnosti ve smyslu ust. 79 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pro svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti, proto je tento návrh stěžovatelky odmítnut spolu s ústavní stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu