ECLI:CZ:US:2004:1.US.209.03
sp. zn. I. ÚS 209/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. S., zastoupené advokátem JUDr. J. Š. proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 32/2001, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 9 To 240/2002, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 54/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Okresní soud v Klatovech stěžovatelku vinnou trestným činem ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 trestního zákona, neboť se dne 25. 10. 2000 úmyslně rozjela osobním automobilem na poškozeného Z. B., kterého přes jeho snahu se vozidlu vyhnout srazila, tlačila ho několik metrů pod vozidlem a zastavila se o paletu se zámkovou dlažbou; přitom poškozenému způsobila závažné zranění s pracovní neschopností trvající do 9. 3. 2001, jež u poškozeného zanechalo trvalé následky. Za uvedenou trestnou činnost jí okresní soud uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, který podmíněně odložil na zkušební dobu 2,5 roků a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Současně ji uložil povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně v Klatovech škodu ve výši 3.379,46,- Kč.
V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud podrobně rozvádí důkazy, ze kterých vycházel, zejména výpovědi stěžovatelky z přípravného řízení i z hlavního líčení, výpověď poškozeného B., výpovědi svědků Š., V., D., K., svědkyně M., policistů K., O., H., R., Š., znalců MUDr. F., MUDr. P., MUDr. V., MUDr. C., a další důkazy, zejména znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, protokol o ohledání místa činu s připojenou fotodokumentací a další. Okresní soud velmi detailně rozvádí závěry, jež plynou ze znaleckého posudku znalců MUDr. F. a MUDr. P., kteří zkoumali zdravotní stav stěžovatelky v přípravném řízení. Podle názoru znalců se v době spáchání trestného jednání u stěžovatelky projevila akutní reakce na stres. Jedná se o přechodnou poruchu, jejíž příznaky odezněly. V důsledku této poruchy však u stěžovatelky nebyly podstatně sníženy schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání a zejména toto jednání ovládat. Přibraní znalci hodnotili ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatelky jako částečně snížené, nikoli však podstatně. V hlavním líčení znalkyně MUDr. F. mimo jiné uvedla, že v důsledku stresu může být vzpomínka stěžovatelky nepřesná a že je možné, že si na některé úseky nevzpomíná. Stěžovatelka si opatřila jiný posudek z oboru psychiatrie a psychologie, a to MUDr. V. a MUDr. C.. Ti stěžovatelku diagnostikovali shodně jako znalci F. a P., ale došli k odlišným závěrům. Podle jejich názoru byla stěžovatelka ve stavu velmi podstatného snížení rozpoznávacích i ovládacích schopností; stěžovatelka je prý obecně trestně odpovědná, avšak v době jednání, kdy u ní byla přítomna akutní stresová porucha a vykonávala činnost řidičky, byly její schopnosti velmi podstatně sníženy nebo dokonce vyloučeny. Okresní soud podtrhuje, že se tento znalecký posudek pohybuje v jiné terminologii, zejména pokud znalci konstatují, že stěžovatelka v době, kdy řídila, měla velmi podstatně, prakticky "nepoužitelné" a beze zbytku vyloučené schopnosti jak ovládací tak rozpoznávací. Podle znalců se do této situace stěžovatelka dostala shodou různých okolností, a to vyčerpaností, nedostatkem potravy kritického dne a v důsledku potíží ve firmě. Okresní soud však posudek těchto znalců nepokládal za objektivní především z toho důvodu, že tito znalci vypracovali posudek, aniž měli předmětný trestní spis k dispozici. Okresní soud následně uvedl, že původní rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 1. 2001 byl zrušen s odůvodněním, že je třeba znovu zkoumat otázku trestní odpovědnosti stěžovatelky, zejména vyslechnout znalce původně přibrané i znalce, jichž se dovolává obhájce.
Okresní soud pak vyslechl znovu znalkyni MUDr. F., která na svých závěrech ze znaleckého posudku setrvala. Společně s druhým znalcem ve věci přibraným (MUDr. P.) byli seznámeni s později vypracovaným posudkem obhajoby a uvedli, že se diagnosticky od jejich posudku neliší. Rozcházejí se pouze v závěrech, neboť znalci z přípravného řízení posuzují jiným způsobem hloubku a sílu stresového prožitku stěžovatelky, jež porovnávali s objektivními výpověďmi. Zdůraznili, že se nikdy nesetkali s tím, aby byl vypracován znalecký posudek bez příslušného spisu. Uvedli, že akutní stresová porucha kulminuje, přičemž se vědecky nedá určit, do jaké míry nebo v jaké fázi je porucha nejvyšší. Netroufali by si, tak jak to učinili nově přibraní znalci, hodnotit časové úseky a intenzitu akutní stresové poruchy. Jsou přesvědčeni, že si stěžovatelka všechny symptomy stresu uvědomovala. Pokud by měla řídit vozidlo za situace, jak ji hodnotí "následní znalci", co se týče jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností, jen ztěží by mohla vykonávat činnost řidičky a celý manévr zvládnout. K termínu, jejž noví znalci použili, tzn. že schopnosti stěžovatelky byly "prakticky nepoužitelné" konstatují, že se takový termín v oblasti psychiatrie nepoužívá. Znalci F. a P. tedy setrvali na svém původním závěru, že ovládací i rozpoznávací složky byly u stěžovatelky sníženy nepodstatně.
Okresní soud dále vyslechl následně přibrané znalce. MUDr. V. na svých závěrech setrval a tvrdil, že rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatelky byly velmi podstatně sníženy do té míry, že byly prakticky skoro vyloučeny, ne však bezezbytku. K dotazu soudu, proč dospěli k závěru, že právě v době řízení byly popsané schopnosti "natolik vymizelé", znalec uvedl, že k tomuto závěru dospěli provedeným dokazováním. Dospěli ke stejné diagnóze, jak předchozí znalci, ale k jiným závěrům. Od původního posudku se liší zejména tím, že se důkladněji zabývali celou stresovou situací a rozfázovali ji. Pokud byl znalec dotázán k tomu, že neměl k dispozici kompletní spis, uvedl, že měli k dispozici kopii znaleckého posudku původních znalců a vycházeli ze soudem přijatých důkazů, které pokládali za dostatečné. Znalec MUDr. C. se rovněž odvolal na závěry podaného posudku a poukázal na to, že se liší od původních znalců pouze v závěru, že stěžovatelka v době řízení měla vědomí zúžené natolik, že její ovládací a rozpoznávací složky byly v této fázi "nepoužitelné". Tento znalec uvedl, že je mu známa soustava stupnic, se kterou operovali předchozí znalci a připustil, že závěry jejich posudku mohou vyplývat jako méně věrohodné, pokud zanalyzovali situaci tak, že v několika vteřinách stres u stěžovatelky degradoval natolik, že byl patrně nejintenzivnější v době kdy řídila vozidlo. Podle jeho názoru se jednalo o bezhlavý útěk. K dotazu soudu ohledně použité terminologie se znalec sám vyjádřil, že může znít méně věrohodně, ale že posudek byl zpracován pro stěžovatelku tak, aby tomu rozuměla; připustil, že tento termín volili zcela nešťastně. Chtěli v podstatě vyjádřit, že stěžovatelka v době řízení vozidla nepoužila zcela své inteligenční schopnosti, s nimiž disponuje. Znalec uvedl, že si je zcela vědom tohoto nešťastného, ale lidského vyjádření. Pokud se vyjádřil v posudku, že rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatelky byly vyloučeny, měl tím na mysli, že obě tyto složky byly sníženy. Podle názoru těchto znalců mohla stěžovatelka řídit, protože se jedná o mechanickou záležitost. Pokud uvedl, že tento stav mohl trvat řádově v desítkách vteřin, pak vyloučil, že by tento stav mohl trvat déle, např. několik minut. Znalec C. dodal, že měl k dispozici relevantní spisový materiál, který ke zpracování posudku potřeboval a že i v jiných případech nedostávají kompletní spis.
Psycholožka, která stěžovatelku vyšetřovala v souvislosti s "následně podaným posudkem" písemně uvedla, že se zcela shoduje se závěry původně podaného posudku a proto ji soud ve věci již nevyslýchal.
Okresní soud znovu hodnotil oba podané znalecké posudky a dospěl k závěru, že se posudek obhajoby zcela vymyká obvyklým podaným posudkům. Podtrhuje použitou terminologii, což ostatně i při výslechu znalci sami přiznali, jakož i to, že znalci neměli k dispozici úplný spisový materiál. Všichni znalci se naprosto shodují na diagnóze. Soud však odlišný závěr znalců obhajoby neakceptoval, neboť - podle jeho mínění - tito znalci nedokázali své závěry náležitě obhájit. Oproti tomu původní znalci F. a P. uvedli, že situovat kulminační bod akutního stresového stavu do určitého časového úseku je z vědeckého hlediska nemožné. Pokud znalci obhajoby tvrdí, že akutní stresový stav trvá řádově desítky vteřin, maximálně jednu minutu (a v žádném případě déle), nelze pak podle přesvědčení soudu připustit, že tento stav trval i při manévru stěžovatelky. Okresní soud opakuje, že stěžovatelka po výzvě policisty, aby opustila objekt - kdy kolem jejího vozidla byly odstraněny překážky - si upravovala sedačku a teprve poté začala couvat. Když byla polovinou vozidla z objektu, zařadila rychlostní stupeň dopředu a navíc stáčela volant směrem na poškozeného. Podle závěru soudu však tento stav nemohl trvat jednu minutu a ztěží se dá časově situovat akutní stresová situace, jež nepochybně v případě stěžovatelky nastala. Proto okresní soud při hodnocení trestní odpovědnosti stěžovatelky vycházel ze závěrů původně podaného znaleckého posudku a dovodil plnou trestní odpovědnost stěžovatelky za trestné jednání. Domnívá se, že ani přibraný ústav by v dané věci nepřinesl jiné hodnocení znaleckých závěrů, neboť je na znalcích, k jakým závěrům dospějí a na soudu záleží, jak podané důkazy hodnotí.
Podle názoru okresního soud nelze jednání stěžovatelky hodnotit jako nedbalost, a to jednak s ohledem na zásadní změnu směru její jízdy, jednak s ohledem na výpovědi svědků. Lze tedy dovozovat, že na poškozeného najela úmyslně, byť jde o úmysl eventuální. Pokud obhajoba zdůrazňovala, že stěžovatelka nemohla opustit vozidlo, protože na dvůr byli vpuštěni psi, soud uvádí, že s ohledem na důkazní materiál se jednalo o obvyklou situaci po uzavření firmy a stěžovatelce se dostalo možnosti objekt opustit. Okresní soud uzavřel, že hodnotil všechny důkazy, a s ohledem na dosud bezúhonný život stěžovatelky považoval uložený trest pro její nápravu za postačující.
Krajský soud v záhlaví napadeným usnesením odvolání stěžovatelky i okresního státního zástupce zamítl. Předcházející řízení přezkoumal s ohledem na zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku i na správnost řízení jako celku. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud doplnil dokazování podle jeho pokynů (daných mu v usnesení ze dne 13. 11. 2001) a uvedl v soulad výrok rozsudku se skutkovými zjištěními plynoucími z obsahu spisu. Soudu prvého stupně vytýká jen to, že znalce MUDr. F. a MUDr. P. vyslechl dříve, než vyslechl znalce MUDr. C. a první znalci neměli možnost reagovat na to, co tento znalec vypověděl. Toto pochybení krajský soud napravil tak, že zaslal jmenovaným znalcům spis k prostudování a k doplnění znaleckého posudku o odpověď na otázku, zda by došlo ke změně závěrů jimi vypracovaného posudku za předpokladu, že by stresová porucha stěžovatelky kulminovala v době spáchání trestného činu. Z doplňku posudku pak vyplynulo, že znalci F. a P. po opětovném prostudování spisu provedli rozbor případu a uvedli, že u reakce na stres charakterizované smíšeným měnícím se obrazem, nejde o jev porovnatelný a nelze jej objektivně kvantifikovat. Ani za předpokladu kulminace této poruchy v době spáchání činu, by toto nemělo vliv na míru "uchovalosti" rozpoznávacích a ovládacích schopností stěžovatelky jinak, než tito znalci vyjádřili v závěrech písemného znaleckého posudku. Z forenzně psychologického hlediska je nepodstatné, že vlivem stresové reakce byly u stěžovatelky v rozhodné době nepodstatně sníženy rozpoznávací i ovládací schopnosti. Její jednání bylo reakcí do určité míry běžnou u normální osobnosti v mimořádných situacích.
Po doplnění dokazování dospěl krajský soud k závěru, že okresní soud nepochybil, jestliže označil znalecký posudek obhajoby za nepřesvědčivý, a to nejen pro použitou terminologii přibraných znalců, kterou znalci psychiatři obvykle v posudcích nepoužívají. Významné je hlavně to, že tito znalci situovali kulminační bod akutního stresového stavu stěžovatelky do zcela určitého časového úseku, což podle názoru soudem přibraných znalců je z vědeckého hlediska objektivně nemožné. I krajskému soudu se jeví zcela nepřesvědčivé tvrzení znalců obhajoby, že použili netypickou terminologii s ohledem na to, že zpracovávali posudek pro stěžovatelku a museli jej podat takovým způsobem, aby mu porozuměla. Stěžovatelka je osobou vysokoškolsky vzdělanou s intelektem v pásmu vyššího průměru. Pokud znalec MUDr. C. vysvětluje termín "prakticky nepoužitelná" ovládací a rozpoznávací schopnost stěžovatelky tím, že táž nepoužívala své inteligenční schopnosti, jde o vysvětlení zavádějící a nezodpovídající položenou otázku. Krajský soud v této souvislosti poukazuje na hodnocení ostatních důkazů, jež provedl soud prvého stupně. Šlo především o to, jak se stěžovatelka chovala před opuštěním objektu (tedy logicky a prakticky) a že její manévr s vozidlem trval rozhodně déle než minutu. Odvolací soud proto odmítl její návrh na doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem z oboru psychiatrie či revizním posudkem odborného ústavu; podle jeho názoru nejde o případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, ani o případ, kdy by znalecký posudek původně přibraných znalců nezohlednil všechny okolnosti jednání stěžovatelky, ani se nejedná o posudek nevěrohodný či vnitřně rozporný. Posudek "druhých znalců" v podstatě jednoznačně řešil otázku, jejíž řešení zatím úroveň vědeckého rozvoje v oboru psychiatrie neumožňuje. Krajský soud se rovněž odmítavě staví k dalším námitkám stěžovatelky, pokud jde o provedení dokazování a k její interpretaci vzniklého stavu, který se týkal její indispozice a stresu. Poukazuje přitom na výpovědi vyslechnutých svědků a zdůrazňuje, že okresní soud nepochybil ani v otázce posouzení úmyslu stěžovatelky; připustil minimálně úmysl eventuální. Krajský soud neshledal pochybení soudu prvého stupně ani v otázce uloženého trestu a proto odvolání - jak již bylo uvedeno - jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud v záhlaví napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka - byť dovolací důvod spatřovala v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí - podala dovolání z jiného důvodu, než tato ustanovení předpokládají. Ve skutečnosti se prý celé dovolání týká údajného nesprávného hodnocení důkazů ohledně příčetnosti stěžovatelky v době spáchání činu a rozporů mezi provedenými důkazy. Nejvyšší soud konstatoval, že důvodem dovolání dle §265b odst. 1 trestního řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění, přestože to zákon výslovně nestanoví; to proto, že právní kvalifikace skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud je totiž zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento stav zvažovat jeho hmotněprávní posouzení. Nejvyšší soud hodnotí skutkový stav pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy jsou správně právně kvalifikovány v souladu s ustanoveními hmotného práva; stěžovatelka se však nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Dále konstatuje, že z vymezení obsahu dovolání, tak jak předpokládá ustanovení §256f odst. 1, 2 trestního řádu spolu s §265b odst. 1 trestního řádu, je třeba dovodit, že z hlediska §265 i odst. 1 písm. b) trestního řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů odkazem na toto ustanovení. Stěžovatelka se podle jeho názoru domáhá nápravy pouze ve vztahu k rozsahu provedeného dokazování a ke způsobu, jakým soudy prvního a druhého stupně důkazy hodnotily. Nejvyšší soud konečně neshledal předcházející řízení zatížené vadami, které by byly schopné vyvolat ostatní dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. a) - k) trestního řádu a dovolání odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než ustanovení §265b trestního řádu připouští.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti v záhlaví citovaným rozhodnutím tvrdí, že obecné soudy jimi porušily zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a že nedodržely ustanovení §2 trestního řádu. Podle jejího mínění soudy jednoznačně neprokázaly její vinu s ohledem na dva existující rozdílné znalecké posudky. Poukazuje na to, že znalci MUDr. V. a MUDr. C. a PhDr. R. její vinu s ohledem na její nepříčetnost v době, kdy vykonávala činnost řidičky, jednoznačně vyvracejí. Domnívá se, že tak nebyl odstraněn zásadní rozpor v otázce její příčetnosti v době řízení vozidla. Tvrdí, že v tomto případě se měla uplatnit zásada "in dubio pro reo", a protože nebyly odstraněny zásadní rozpory v dokazování, měla být zproštěna viny. Dále stěžovatelka blíže rozvádí okolnosti inkriminovaného dne, hodnotí výpovědi svědků i závěry znaleckých posudků, ze kterých vyvozuje podstatné pochybnosti, pokud jde o otázku hodnocení jejího stavu a její příčetnosti. Je přesvědčena, že v jejím případě, kdy existovaly dva rozdílné zásadní důkazy (různé znalecké posudky), měl být proveden jí navržený důkaz, a to znalecký posudek ústavem z příslušného oboru.
Proto navrhla, aby v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Klatovech, usnesení Krajského soudu v Plzni a usnesení Nejvyššího soudu České republiky, byly zrušeny.
II.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu - dovozuje, že tak výjimečná situace, kdy může zasáhnout do hodnocení důkazů obecnými soudy, v souzené věci nenastala. Ani v postupu Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni ani v jejich skutkových a právních závěrech totiž neshledal, že by byl existoval tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, která je dostupná a známá.
Stěžovatelka, jak již bylo uvedeno, brojí zejména proti způsobu hodnocení znaleckých posudků z oboru psychiatrie a výpovědí jednotlivých znalců obecnými soudy a polemizuje s nimi, pokud jde o její příčetnost v době, kdy jako řidička najela na poškozeného B. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavněprávního hlediska je významné, zda se obecné soudy provedení potřebných důkazů a jejich logickému a bezrozpornému hodnocení - byť z pohledu stěžovatelky nedoceněným způsobem - dostatečně věnovaly. Z obsahu předmětného spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně plyne odpověď kladná. Je totiž zřejmé, že obecné soudy opřely svůj závěr o vině stěžovatelky nikoli jen o znalecké posudky znalců F. a P., nýbrž i o řadu důkazů nepřímých, které nevzbuzují důvodné pochybnosti. Pokud by Ústavní soud - za tohoto stavu - názor obecných soudů na bonitu jednotlivých důkazů zpochybňoval, vstoupil by tak do role třetí či čtvrté řádné soudní instance, která je vyhrazena jen obecným soudům, leč Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.
Za tohoto stavu považuje Ústavní soud námitku stěžovatelky, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zásadou "in dubio pro reo" - s ohledem na nedostatečně objasněnou otázku její příčetnosti v době spáchání trestného činu - za nepřijatelnou, vedenou snahou zpochybnit spravedlnost procesu jako celku. K takovému závěru však Ústavní soud v souzené věci nedospěl. Z obsahu spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy dostatečně zabývaly především posouzením otázky příčetnosti stěžovatelky v době činu i objasněním otázky kulminace její akutní stresové situace. Je zřejmé, že se k těmto otázkám vyjádřili jak znalci ustanovení orgány činnými v trestním řízení, tak i znalci obhajoby. Z ústavněprávního hlediska pak obecným soudům nelze vytýkat, že uvěřily znalcům F. a P. a že se neopřely o závěry znalců obhajoby, jež podrobily přesvědčivé kritice. Ústavní soud dále připomíná, že podle ustálené judikatury platí, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům stěžovatele. Za ústavně konformní hledisko je třeba považovat to, zda obecné soudy neopomenuly důvody, proč důkazním návrhům nevyhoví, podepřít dostatečným argumenty. Ani v tomto směru obecné soudy nepochybily, neboť nevyhovění návrhu stěžovatelky na zpracování dalšího - revizního - znaleckého posudku k objasnění otázky její psychické způsobilosti v době spáchání trestného jednání řádně a přesvědčivě odůvodnily.
Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy prvého i druhého stupně postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadené rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech i Krajského soudu v Plzni jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně, přesvědčivě a dostatečně odůvodněná a ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat (stěžovatelkou namítanou) protiústavnost.
Dovolává-li se stěžovatelka také protiústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - byť svoje námitky vůči tomuto rozhodnutí blíže nekonkretizuje - má Ústavní soud zato, že její výtky v podstatě rovněž směřují k otázce přehodnocování dokazovaní, které provedl především soud nalézací. Za těchto okolností se Ústavní soud s právním názorem Nejvyššího soudu ČR ztotožnil, neboť v tomto případě Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu v souladu s jeho textem i smyslem. Ústavní soud tedy shledal postup Nejvyššího soudu v souzené věci zcela ústavně konformní a nevidí důvod, aby jeho závěr s ústavněprávního hlediska zpochybňoval. V této souvislosti lze jen dodat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který může být jen výjimečným průlomem do právní moci napadeného rozsudku, jež je zárukou právní jistoty a stability právních vztahů. Již proto jsou zákonné možnosti jeho podání velmi úzce omezeny.
Za tohoto stavu je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu