ECLI:CZ:US:2004:1.US.23.04
sp. zn. I. ÚS 23/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného JUDr. J. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 7 To 144/01, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, čj. 1 T 1/2001 - 322, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2001, čj. 1 T 1/2001 - 322, kterým byl obviněný S. B. (dále jen "stěžovatel") uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §219 odst. 1, 2 písm. a), h) TrZ, trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 TrZ, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 TrZ, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, se zařazením do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl současně uložen trest vyhoštění v trvání deseti let a vysloveno zabrání věci, a to pistole zn. ČZ, model 27, ráže 7, 65 mm, v. č. 206210.
Podáním označeným jako "stížnost pro porušení zákona, resp. proti zamítavému stanovisku Ministerstva spravedlnosti ČR" a doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2004, napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů a zamítavé rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 6. 5. 2003, čj. 389/2003 - OOD - SPZ. Po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplnil stěžovatel prostřednictvím určeného advokáta svoje prvotní podání s tím, že napadená rozhodnutí soudů obou stupňů porušila jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpci neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, může se jím zabývat také věcně.
Stěžovatel mj. uvádí, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1, 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Z uvedeného stěžovatel vyvozuje, že vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv a za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a od něhož zjevně odvozuje i počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti, považuje sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 6. 5. 2003, čj. 389/2003 - OOD - SPZ, které neshledalo důvody pro podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele.
Jedna z procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti je zakotvena v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Zákonná lhůta 60 dnů je lhůtou procesně právní a její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť se jedná o lhůtu kogentní. Z tohoto důvodu je zcela nepřípadná žádost stěžovatele, aby Ústavní soud, při posuzování lhůty k podání projednávané ústavní stížnosti shovívavě přihlédl k tomu, že je cizím státním příslušníkem a nemá znalosti o lhůtách stanovených v českém ústavním soudnictví.
Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem, ale pouze informací směřující k subjektu, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn. Tento subjekt však není povinen podnět akceptovat, tzn. že záleží na posouzení ministra spravedlnosti, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch, případně v neprospěch pachatele. Z uvedeného je patrno, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který může podat u Nejvyššího soudu ČR pouze ministr spravedlnosti v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon nebo toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení (§266 TrŘ).
Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek (§266 a násl. TrŘ), není prostředkem na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti (viz. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 11). Za prostředek k ochraně práva nutno považovat pouze procesní postup, vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z hlediska trestního práva procesního je možno podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektu oprávněnému k jejímu podání. Ten však nezakládá zákonem stanovené důsledky, tzn. že nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo v projednávaném případě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud Praze usnesením ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 7 To 144/01, a které stěžovatel napadl projednávanou ústavní stížností. Od data doručení tohoto rozhodnutí stěžovateli, ke kterému došlo podle kopie dodejky dne 22. 2. 2002, je tedy nutno počítat šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Obhájci stěžovatele bylo citované usnesení odvolacího soudu doručeno dne 20. 2. 2002. Jelikož projednávaná ústavní stížnost byla podána k Ústavnímu soudu až dne 13. 1. 2004 (viz razítko na doporučené listovní zásilce), jedná se o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2004
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu