ECLI:CZ:US:2004:1.US.259.02
sp. zn. I. ÚS 259/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. H., právně zastoupeného JUDr. V.K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, č.j. 1 Co 282/2001-51 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2001, č.j. 16 C 85/2000-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž žalobou žádal na Z. M., aby zveřejnila v Novinách Chrudimska omluvu a odvolání tvrzení, že stěžovatel si bezdůvodně stěžuje a rozesílá hanlivé a výhružné dopisy a o zaplacení částky 20 000,- Kč. Stěžovatel tvrdil, že soudy porušily jeho právo na osobní čest a dobré jméno dle ust. čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a porušily i jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že požádal obecné soudy o ochranu své cti a dobrého jména v situaci, kdy ho žalovaná v článku "Musíme mlčky trpět ponižující a nechutné urážky pana H.?" zveřejněném v regionálním tisku poškodila neúplnými, zkreslujícími a nepravdivými údaji, kterými popsala postup stěžovatele poté, co na jednotce intenzivní péče zemřela jeho matka (dále též "článek"). Soudy jeho žalobě nevyhověly, na základě závěru, že autorka článku vycházela z pravdivých premis, kdy stížnosti byly shledány neoprávněnými, obsah dopisů je nepochybně hanlivý a urážlivý. Kritika ze strany žalované byla tudíž oprávněná. Stěžovatel odmítl závěry obecných soudů, že žalovaná v článku pouze realizovala právo vyjádřit svůj názor. Pokud se podle stěžovatele mělo jednat o kritiku ze strany žalované, měl být obsah článku takový, aby z něj bylo zřejmé, co konkrétního bylo ve dopisech adresovaným právníkům, lékařům, soukromým osobám na vysokých úředních místech a ve sdělovacích prostředcích hanlivého a výhružného. Pouze takovou věcnou a konkrétní kritiku postupu by bylo možné označit za vyjádření svého názoru. Zveřejnění nepravdivého tvrzení, nepřiměřenou a urážlivou formou nelze považovat za kritiku. Pokud by žalované šlo o kritiku, nemohl by v článku chybět údaj o tom, že všechny zmiňované dopisy a stížnosti byly podepsány. Právě absence tohoto údaje narušuje věcnost a konkrétnost kritiky a svědčí tomu, že autorku článku vedl zcela jiný důvod. Touto skutečností se soudy nezabývaly, i když měly k dispozici potřebné důkazy. Ani jeden ze soudů neodůvodnil, kterými důkazy má za prokázané, že v dopisech vyhrožoval a urážel. Soudy nedodržely zásady řízení stanovené občanským soudním řádem a zaručené Listinou a porušily i právo stěžovatele na osobní čest a dobré jméno. Pozdějším podáním stěžovatel rovněž požádal ve smyslu ust. §79 zákona o odklad vykonatelnosti v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem [16 C 85/2000-40] zamítl žalobu stěžovatele, poté co dospěl k závěru, že kritika žalované byla oprávněná. Tento závěr opřel jednak o obsah dopisů stěžovatele, které adresoval ve věci úmrtí své matky různým subjektům a jednak o fakt, že vyšetřovatel policie, který zkoumal možnou trestněprávní odpovědnost MUDr. P. a zdravotních sester za úmrtí matky stěžovatele, věc odložil a následná stížnost proti tomuto rozhodnutí, byla státním zastupitelstvím zamítnuta jako nedůvodná. Krajský soud proto dospěl k závěru, že kritika žalované adresovaná žalobci, obsažená v dopise nazvaném "A co práva zdravotníků?" vycházela z pravdivých premis a je oprávněná, protože stížnosti byly shledány neoprávněnými [sic] a obsah rozesílaných dopisů byl hanlivý a urážlivý.
Z podnětu odvolání podaného stěžovatelem se věcí zabýval Vrchní soud v Praze, který je rozsudkem [1 Co 282/2001-51] zamítl jako nedůvodné, poté co se ztotožnil se skutkovým i právním posouzením, tak jak je provedl soud prvního stupně. Stěžovatel v odvolání vytýkal krajskému soudu nesprávná skutková zjištění, protože obsah předmětného článku a jeho stupňující se forma, musely ve čtenářích vyvolat dojem, že stěžovatel rozesílanými dopisy vyhrožoval. Vrchní soud upozornil, že čl. 17 odst. 2 Listiny zaručuje každému právo vyjadřovat své názory. Přitom žalovaná byla zaměstnankyní nemocnice, na jejíž zaměstnance si stěžovatel stěžoval a jichž se dotýkala jeho písemná podání a vykonávala své právo vyjádřit se, přičemž ve výkonu tohoto práva nebyl shledán exces. Vrchní soud rovněž upozornil, že nadpisem a podtitulkem opatřila článek žalované redakce.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. V. A. sdělil, že námitky obsažené v ústavní stížnosti mohly být uplatňovány jen v opravných prostředcích podle občanského soudního řádu, a nikoli v ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Koncepce ústavní stížnosti podle soudu nasvědčuje tomu, že stěžovatel mylně pokládá Ústavní soud za další přezkumný orgán. Tvrzení o porušení zásad občanského soudního řízení není konkretizováno a soud je přesvědčen, že žádná zásada porušena nebyla. Soud se nedomnívá, že napadené rozhodnutí zasáhlo do stěžovatelových práv dle čl. 10 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny. Ke stížnosti se rovněž vyjádřil Vrchní soud v Praze, který prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. L. Ř. odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a upozornil, že soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely rovněž z listinných důkazů (str. 3 rozsudku krajského soudu) a pro posouzení věci měl odvolací soud podklad ve skutkovém stavu zjištěném soudem nalézacím.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
V předmětné věci jde v prvé řadě o střet dvou základních práv, a to práva stěžovatele na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jeho jména (čl. 10 odst. 1 Listiny) a práva žalované vyjadřovat své názory písmem a tiskem (čl. 17 odst. 2 Listiny). Stěžovatel se domáhal ochrany svého práva proti žalované u soudu, a nesl proto důkazní břemeno, spočívající v povinnosti doložit, že žalovaná citovaným článkem zasáhla do jeho práva na osobní čest a dobré jméno, vykročením z ústavních mezí svobody projevu. Žalovaná na svou obranu předložila dopisy stěžovatele a soud měl k dispozici i pravomocná usnesení policejního vyšetřovatele a státního zastupitelství. Tak byla doložena pravdivost článku. Pokud obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že nebyla prokázána nepravdivost údaje, že si stěžovatel: "začal stěžovat na všech možných úřadech a institucích (všude byla shledána jeho stížnost jako neopodstatněná) a co hůř, začal rozesílat hanlivé a výhružné dopisy právníkům, lékařům, soukromým osobám na vysoká úřední místa i do sdělovacích prostředků", nelze jejich postup považovat za protiústavní zásah do základních práv stěžovatele. Obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly, že nelze přehlédnout obsah stěžovatelem rozesílaných písemností, v nichž např. lékaře označuje za kreatury, postup zdravotníků za ubohost, řediteli nemocnice přeje onemocnění nevyléčitelnou nemocí apod., stejně jako nemohly pominout výsledek trestního řízení. Proto soudy došly k závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do stěžovatelových osobnostních práv chráněných ust. §11 občanského zákoníku, a proto nedovodily odpovědnost žalované dle ust. §13 občanského zákoníku.
Vedlejší účastnice (v původním řízení žalovaná) se proti stěžovatelově žalobě ubránila předložením důkazů, z nichž vyplynula pravdivost údajů, které prezentovala v předmětném článku. Jakkoli Ústavní soud chápe, že stěžovatel je zjevně hluboce zasažen smrtí své matky a domnívá se, že za ni nesou vinu konkrétní osoby, podotýká, že z hlediska platného práva platí, že chce-li někdo dosáhnout soudní ochrany svých osobnostních práv, je povinen prokázat že prezentace názorů druhé strany je nepravdivá, popř. samoúčelně urážlivá a tak zasahuje do jeho práv. Jinak je povinen prezentaci názorů strpět, popř. bránit se v rámci své svobody projevu. Stěžovatelovo právo na osobní čest a důstojnost nebylo dotčeno projevem vedlejší účastnice. Ústavní soud dále konstatuje, že k odepření soudní ochrany stěžovatelova práva nedošlo a právní normy (procesních i hmotněprávních předpisů) byly aplikovány ústavně konformním způsobem. Závěry obecných soudů a myšlenkové postupy, které k nim vedly, jsou v souladu s ústavně garantovaným komplexem práv na spravedlivý proces.
Stěžovatel v části ústavní stížnosti spatřoval zásah do svého práva v tom, že v předmětném článku není obsažena informace o tom, že dopisy byly podepsány, což narušuje věcnost a konkrétnost kritiky. Pokud tomu Ústavní soud dobře porozuměl, pak se stěžovatel domnívá, že tento fakt měl naznačovat, že předmětné dopisy byly anonymní. Zde Ústavní soud poznamenává, že pokud měla žalovaná v článku popsat aktivitu stěžovatele jako rozesílání dopisů, nelze z absence výslovného údaje, že dopisy byly podepsány, bez dalšího dovodit, že by naznačovala, že stěžovatel píše dopisy anonymní. Ústavní soud navíc upozorňuje, že podle jeho ustálené judikatury nemůže být v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů účinně namítáno nic, co nebylo, alespoň z hlediska podstaty námitky, řádně uplatněno v řízeních, která předcházela vydání těchto rozhodnutí. Jinak by se Ústavní soud dostal do postavení superrevizní instance, což neodpovídá ani jeho ústavně vymezeným pravomocím, ani principu brzd a protivah, a koneckonců ani jeho reálným možnostem. Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumává z hlediska dotčení na základních právech či svobodách, avšak pouze v rámci, který byl předtím, za aktivní součinnosti stěžovatelů, materiálně a formálně vymezen v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel žalobou žádal, aby žalovaná odvolala svá tvrzení o bezdůvodném stěžování a rozesílání hanlivých a výhružných dopisů a aby se mu omluvila. Z hlediska takto vymezeného předmětu sporu, byla jeho jádrem pravdivost tvrzení obsažených v článku, nikoli jejich forma, proti níž protestoval stěžovatel jednou z námitek obsažených v ústavní stížnosti.
Napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohlo být vyhověno ani návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel požadoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu