ECLI:CZ:US:2004:1.US.272.01
sp. zn. I. ÚS 272/01
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 14. července 2004 sp. zn. I. ÚS 272/01 ve věci ústavní stížnosti M. o. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 17. 1. 2001 sp. zn. 11 Cmo 309/2000, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze 14. 4. 2000 sp. zn. 14 Cm 31/96, kterým zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení vlastnictví k nemovitostem.
I. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2000 č. j. 14 Cm 31/96-275 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001 č. j. 11 Cmo 309/2000-307 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Oba rozsudky uvedených soudů se proto zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou na poště dne 3. 5. 2001 se M. o. (dále též "stěžovatelka") domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001 č. j. 11 Cmo 309/2000-307, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2000 č. j. 14 Cm 31/96-275, kterým byla zamítnuta žaloba M. o. (stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem) proti žalované městské části na určení vlastnictví k nemovitostem vedeným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu Praha pro k. ú. S., zapsaným na listu vlastnictví 2954, č. parc. 2755, č. p. 169, č. parc. 2756 a 2757.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že při rozhodování v předmětné věci bylo porušeno její právo na vlastnictví založené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V napadených rozhodnutích nebyly náležitě zhodnoceny všechny provedené důkazy. Soudy obou stupňů se zaměřily pouze na to, zda k podpisu darovací smlouvy, jíž byly shora označené nemovitosti (dále též "B.") darovány státu, došlo za podmínek upravených v §37 občanského zákoníku (dále též "ObčZ"), a všechny další důkazy zcela pominuly. Ve svých rozhodnutích převzaly právní obranu žalované, že jediným důvodem pro darování B. státu byl její neutěšený technický stav, na jehož odstranění neměla stěžovatelka dostatek vlastních finančních prostředků. Předsedkyně M. o. prof. J. S. nikdy vážně o převodu B. neuvažovala a k nabídce daru dopisem ze dne 9. 1. 1986 ji vedl jen dlouhodobý nátlak ze strany Ministerstva kultury, Ministerstva financí, Národního muzea a orgánů StB, včetně stranických složek KSČ, a výhrůžky profesní i další újmy vůči ní a členům její rodiny. Protože J. S. již nežije, nelze jmenovitě určit konkrétní osoby, které s ní tehdy o B. vedly jednání. O tom, že J. S. měla oprávněný strach, svědčí i skutečnost, že se o těchto osobách bála hovořit a zmiňovala se o nich jen velmi neurčitě. Jmenovaná nikdy neseznámila členstvo spolku s bližšími okolnostmi svých jednání ani s tím, že B. by měla být převedena na stát. O tom, že J. S. uzavřela darovací smlouvu pod shora zmíněným tlakem svědčí i to, že smlouvu podepsala, aniž by tento závažný krok předem projednala na valné hromadě spolku. Tímto jednáním porušila stanovy M. o. (dále jen "stanovy"), které v čl. 15 dovolovaly rozhodovat o majetku spolku výlučně jen valné hromadě. Článek 21 stanov neopravňoval předsedkyni spolku M. o. ke zcizení jejího majetku, čímž nepochybně darování nemovitostí je. Stěžovatelka je přesvědčena, že toto překročení kompetence její předsedkyně muselo být druhé straně známo, a nemohlo tak směřovat k platnému právnímu úkonu o převodu nemovitosti. Žalovaná měla stanovy stěžovatelky k dispozici i v roce 1986, kdy byl její právní předchůdce tzv. dohlédacím orgánem nad její činností. Nemůže tedy nyní tvrdit, že nebylo její povinností ověřit si rozsah oprávnění statutárního představitele spolku. Stěžovatelka závěrem zdůraznila, že darování B. státu bylo vynuceno tehdejším politickým klimatem, neboť společnost se tehdy velmi nerada smiřovala s faktem existence soukromého spolku.
Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu. Na základě této skutečnosti přerušil Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky usnesením ze dne 27. 11. 2002 č. j. I. ÚS 272/01-10.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2002 č. j. 35 Odo 317/ 2001-331 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Jeho rozhodnutí se tedy merita věci nijak nedotklo, proto mohl Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti pokračovat.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti návrhu stěžovatelky a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Poté se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, čímž je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody stěžovatelky. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ze spisu sp. zn. 14 Cm 31/96 bývalého Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městský soud v Praze), Ústavní soud zjistil, že předmětná věc byla projednávána již od roku 1991. Nejprve bývalá Státní arbitráž svým rozhodnutím ze dne 7. 11. 1991 č. j. 15 100/91/14-12 určila, že darovací smlouva ze dne 16. 1. 1986 uzavřená mezi stěžovatelkou a tehdejším ObNV Praha 5, jíž stát nabyl do svého vlastnictví objekt B. včetně pozemků, je platná. K odvolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR, tehdy jako soud odvolací, usnesením ze dne 10. 3. 1992 č. j. 1752/91/5-16 rozhodnutí státní arbitráže zrušil a věc vrátil Krajskému obchodnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 5. 11. 1993 č. j. 14 Cm 626/92-64 žalobu stěžovatelky na vydání věci (B. včetně pozemků) zamítl. Po dalším odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 1995 č. j. 14 Cm 626/92-128 změnil rozsudek krajského obchodního soudu tak, že žalované uložil, aby stěžovatelce B. vydala.
Následovalo dovolání žalované strany, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 3. 1996 č. j. Odon 34/95 Hu-Ho-173 tak, že rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud poté usnesením ze dne 15. 8. 1996 č. j. 11 Cmo 167/96-185 zrušil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993 a věc mu vrátil jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský obchodní soud v Praze (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 14. 4. 2000 č. j. 14 Cm 31/96-275 zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem B. Po rozsáhlém dokazování uzavřel, že z žádné svědecké výpovědi nevyplynulo, že by prof. J. S. učinila právní úkon, tj. podpis darovací smlouvy, v důsledku bezprávné výhrůžky. Žádný ze svědků nekonkretizoval, kdo a jakým způsobem u jmenované vynucoval zmíněný projev vůle. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v okamžiku darování nemovitosti státu předsedkyně M. o. prožívala stavy sklíčenosti a stresu, ale psychické donucení vůči ní prokázáno nebylo. Absolutní neplatnost darovací smlouvy v důsledku absence svobodné vůle při jejím uzavření nebyla prokázána ani listinnými důkazy. Podle závěru soudu prvního stupně nebylo v řízení prokázáno, že by na prof. S. byl činěn psychický nátlak.
Pokud jde o neplatnost právního úkonu pro překročení oprávnění prof. J. S. jako předsedkyně M. o. darovat B. státu (jednala v rozporu se stanovami tohoto spolku), stěžovatelka podle závěru soudu prvního stupně neprokázala, že by žalovaná znala obsah těchto stanov. Spis vedený na tehdejším ObNV Praha 5 stanovy stěžovatelky neobsahoval. Soud prvního stupně proto rozhodl, že se jednalo v souladu s §20 odst. 2 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., o platný právní úkon.
Po odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2001 č. j. 11 Cmo 309/2000-307 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle odůvodnění rozsudku se zcela shoduje se soudem prvního stupně v jeho skutkovém závěru o tom, že žádné konkrétní bezprávné výhrůžky vůči stěžovatelce nebo osobám za ni jednajícím nebyly prokázány (§37 ObčZ). Formy, jakými se tehdy vůči stěžovatelce projevovaly snahy státu získat její významnou nemovitost do vlastnictví, byly vlastní charakteru tehdejšího autoritativního státu, který ani v kulturní oblasti nevystupoval vždy adekvátně, ale vystupoval z pozic důrazně hájeného tzv. veřejného zájmu. To vytvářelo situaci, kdy se funkcionáři stěžovatelky museli oprávněně cítit pod dvojím tlakem, daným jednak objektivním stavem památky, jednak vědomím, že ji neudrží a budou ji muset věnovat státu. Velmi důležitou okolností zde byla právě ekonomická tíseň a ohled na stav památky, které vedly stěžovatelku k tomu, že vůbec o darování nemovitosti státu uvažovala. Bez této skutečnosti by nepochybně takovému tlaku nepodlehla. Vrchní soud učinil závěr, že z obsáhlých zjištění soudu prvního stupně nic nenasvědčuje tomu, že by smlouva o darování předmětných nemovitostí byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu ustanovení §37 ObčZ, popřípadě že by takový nátlak byl v příčinné souvislosti s daným právním úkonem. Není pochyb o tom, že smlouva byla uzavřena v tísnivých poměrech stěžovatelky. To však není podle odvolacího soudu pro posouzení věci z hlediska absolutní neplatnosti smlouvy rozhodné, a mohlo by být pouze důvodem k případnému odstoupení od smlouvy, k čemuž však nedošlo.
Vrchní soud rovněž posuzoval otázku závaznosti darovací smlouvy z hlediska oprávnění osob za stěžovatelku jednajících. Podpůrně vycházel z §20 za použití §496 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., neboť šlo o právní vztah státu a spolku, který neměl povahu socialistické organizace. Uvedl, že se opřel o ustálený výklad právní teorie, podle něhož oprávnění statutárního orgánu činit právní úkony je založeno již zákonem anebo organizačními předpisy, takže statutární orgán byl již tehdy oprávněn jednat jménem organizace ve všech věcech. Jeho oprávnění jednat v rámci úkolů organizace bylo tedy neomezené, a tím odpadalo i použití §20 odst. 2 ObčZ, jenž připouštěl možnost, aby organizace jednáním svých pracovníků nebo členů nebyla vázána. Oprávnění jednat za organizaci se již tehdy posuzovala obdobně tomu, jak bylo znění občanského zákoníku novelizováno zákonem č. 509/1991 Sb. Jinak by byla ohrožena právní jistota při vytváření právních vztahů, které se zakládají těmi, kdo za organizaci činí právní úkony. I když v předmětné věci byl podle §15 odst. 1 stanov souhlas s nakládáním s nemovitostmi vyhrazen valné hromadě spolku, nebylo by to možné ani při extenzivním rozšíření tohoto oprávnění na darování nemovitostí považovat za překážku závaznosti smlouvy pro stěžovatelku z důvodu překročení oprávnění za stěžovatelku jednajících osob, protože právní úkon učinil její statutární orgán.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2002 č. j. 35 Odo 317/ 2001-331 odmítl jako nepřípustné.
Po přezkoumání obsáhlého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nikoli ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, proto mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud proto zkoumal, zda obecné soudy svými rozhodnutími při posuzování platnosti předmětné darovací smlouvy nevybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu, a neporušily tak některé ze základních práv a svobod stěžovatelky. K tomu dochází tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Takováto situace v přezkoumávané věci nastala.
Z řízení před obecnými soudy vyplývá, že stěžovatelka se žalobou domáhala vydání rozhodnutí o určení vlastnického práva ke shora uvedeným nemovitostem. Svoji žalobu opřela především o argument, že darovací smlouva ze dne 16. 1. 1986 je neplatná podle ustanovení §37 ObčZ tehdy platného, a to jednak z toho důvodu, že na předsedkyni M. o. prof. J. S. byl při uzavření darovací smlouvy vyvíjen nátlak, a dále proto, že prof. J. S. nebyla podle stanov oprávněna k podpisu této darovací smlouvy.
Soudy obou stupňů, které ve věci rozhodovaly naposledy, dospěly ke shodnému závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by smlouva o darování B. byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu §37 ObčZ, popřípadě že by takový nátlak byl v příčinné souvislosti s daným právním úkonem. V otázce neplatnosti darovací smlouvy pro překročení oprávnění prof. J. S., jako předsedkyně M. o., za ni jednat pro rozpor se stanovami spolku dospěly ke shodnému závěru, že darovací smlouva je platná .
Obecné soudy se poměrně obsáhle věnovaly zjišťování okolností, za nichž byla dne 16. 1. 1986 uzavřena mezi stěžovatelkou a tehdejším ObNV Praha 5 darovací smlouva, jíž tehdy stát nabyl do svého vlastnictví objekt B. včetně pozemků. Platnost darovací smlouvy jako právního úkonu posuzovaly podle §37 ObčZ, podle kterého: "Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.". Soudy se soustředily zejména na objasňování skutečnosti, zda vůle prof. J. S., tehdejší předsedkyně spolku, darovat B. státu nebyla ovlivněna psychickým donucením. Dospěly v podstatě k závěru, že z žádného důkazu jednoznačně nevyplynulo, že by předsedkyně M. o. prof. J. S. uzavřela darovací smlouvu pod bezprávnou výhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu §37 ObčZ.
Logickým důsledkem shora citovaných rozhodnutí obecných soudů by tedy měl být závěr, že stěžovatelka prostřednictvím prof. J. S. darovala státu B. svobodně, a skutečnost, že prof. J. S. postupovala v rozporu se stanovami spolku, je pro danou věc nerozhodná.
S tímto závěrem ovšem nemůže Ústavní soud souhlasit, protože je v rozporu se skutečnostmi zjištěnými ze spisu sp. zn. 14 Cm 31/96 bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, nyní Městského soudu v Praze. Z obsahu tohoto spisu vyplývá, že na stěžovatelku byl zejména od roku 1983 vyvíjen soustavný nátlak směřující k převedení B. do státního vlastnictví (viz výpovědi svědků např. J. V., O. P., M. K., M. K., Z. J., J. S. apod.).
O organizovaném nátlaku na stěžovatelku v naznačeném směru svědčí nepřímo i fotokopie dopisu ředitele Národního muzea v Praze Dr. A. Č. Ministerstvu kultury České republiky ze dne 2. 9. 1982, či dopis stejného odesílatele prvnímu náměstkovi ministra kultury České socialistické republiky M. K. ze dne 3. 1. 1986.
Při posuzování věci obecné soudy nebraly dostatečně v úvahu ani dobové souvislosti a okolnosti, za nichž k darování B. došlo. M. o. byla spolkem existujícím podle zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních, ve znění pozdějších předpisů, byla tedy "nesocialistickou organizací", jejíž existence a činnost byla sice "tolerována", ale nijak usnadňována. Spolku nebylo např. dovoleno pracovat tak, aby si vydělal jak na svoji činnost, tak na údržbu B.
V této souvislosti je odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího vnitřně rozporné. Na jedné straně konstatuje, že formy, jakými se tehdy vůči stěžovatelce projevovaly snahy státu získat její významnou nemovitost do vlastnictví, byly vlastní charakteru tehdejšího autoritativního státu, takže se funkcionáři stěžovatelky museli oprávněně cítit pod dvojím tlakem, jednak kvůli stavu památky, jednak vědomím, že ji neudrží a budou ji muset věnovat státu. Důležitou okolností zde byla právě ekonomická tíseň a ohled na stav památky, které vedly stěžovatelku k tomu, že vůbec o darování nemovitosti státu uvažovala. Bez této skutečnosti by nepochybně takovému tlaku nepodlehla (strana 4. rozsudku). Na druhé straně pak činí závěr, že nic nenasvědčuje tomu, že by smlouva o darování předmětných nemovitostí byla uzavřena pod bezprávnou výhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu ustanovení §37 ObčZ, popřípadě že by takový nátlak byl v příčinné souvislosti s daným právním úkonem. Připouští, že smlouva byla uzavřena v tísnivých poměrech stěžovatelky, což ovšem nepovažuje pro posouzení věci z hlediska absolutní neplatnosti smlouvy za rozhodné, a mohlo by to být pouze důvodem k případnému odstoupení od smlouvy (str. 5 rozsudku).
Vnitřní rozpornost odůvodnění tohoto rozsudku spočívá v tom, že na jedné straně existenci nátlaku připouští, ovšem na straně druhé jeho význam bagatelizuje a posouvá do oblasti "tísně a nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu §49 odst. 3 ObčZ v tehdejším znění. Ustanovení §37 ObčZ tehdy platného (dnes §37 odst. l) ovšem zní jasně, neboť z něj vyplývá, že buď svobodná vůle je a pak je právní úkon platný, anebo svobodná není s důsledkem absolutní neplatnosti takovéhoto úkonu.
Při interpretaci "svobodné vůle" představitelů stěžovatelky v době darování B. si lze jen obtížně představit, že spolek, který za svůj vznik v roce 1927 a za svoji následnou existenci vděčil jen B., jejímž byl vlastníkem, se této podstaty své existence vzdá, dobrovolně a bez nátlaku, v zájmu obdarování státu, který mu jeho činnost nijak neusnadňoval. Vždyť B. byla důvodem vzniku M. o. a základem činnosti toto spolku. Podle závěru Ústavního soudu lze tedy existenci svobodné vůle stěžovatelky posuzovat jen v tomto kontextu, a ne se jen formalisticky soustřeďovat na prokazování tzv. "bezprávné výhrůžky" ve smyslu komentáře k §37 ObčZ. K argumentaci odvolacího soudu, který tendoval k posuzování darovací smlouvy jako právního úkonu provedeného v tísni, nutno podotknout, že podmínky pro odstoupení od smlouvy podle §49 odst. 3 ObčZ (dnes §49 ObčZ) byly vždy stanoveny kumulativně, tj. musela současně existovat tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Uvažování o "nápadně nevýhodných podmínkách" při darovací smlouvě, kde neexistuje žádné protiplnění, postrádá smyslu.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda obecné soudy při posuzování platnosti předmětné darovací smlouvy z hlediska oprávněnosti předsedkyně M. o. tuto smlouvu uzavřít nevybočily z mezí ústavnosti
Soud prvního stupně při posuzování této otázky dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by žalovaný, tehdejší ObNV Praha 5, znal obsah těchto stanov. Pak už jen na základě ustanovení §20 odst. 2 ObčZ tehdy platného, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., rozhodl, že se jednalo o platný právní úkon. Soud prvního stupně ovšem nevěnoval dostatečnou pozornost prokazování skutečnosti, zda tehdejší ObNV Praha 5 měl k dispozici stanovy spolku M. o. obec a zda znal jejich obsah. Spokojil se pouze s konstatováním, že spis vedený na ObNV Praha 5 stanovy neobsahoval, a svůj závěr opřel pouze o tuto skutečnost. Ze soudního spisu přitom vyplývá, že při jednání bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, konaném dne 18. 10. 1993, byly stanovy M. o. z r. 1951 čteny jako důkaz. V odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 5. 11. 1993 č. j. 14 Cm 626/92-64 je uvedeno, že žalobce (tj. stěžovatelka) neprokázal, že žalovaná obsah stanov znala. Z tohoto tvrzení vycházel i soud prvního stupně, který při svém dokazování vážně pochybil, neboť se v podstatě nezabýval skutečností, zda v době podpisu smlouvy měl ObNV stanovy k dispozici, zda jejich obsah znal či neznal.
Tento závěr, tj., že žalovaná strana neznala obsah stanov, je nevěrohodný. V uvedené době jistě v obvodě ObNV Praha 5 nebylo tolik nesocialistických organizací, aby o nich tento mocenský orgán neměl přehled, zejména jednalo-li se o soukromý spolek typu M. o. vlastnící tak významný objekt. Je velmi nepravděpodobné, že se tehdejší funkcionáři ObNV Praha 5 při přebírání tohoto významného objektu nezabývali právními aspekty této smlouvy a právním postavením dárce. Lze jen těžko věřit, že zástupci obdarovávaného státu neznali stanovy stěžovatelky, zejména přihlédne-li se k pozornosti, která se převodům "národního majetku" tehdy věnovala. Vždyť při dispozicích s tzv. národním majetkem včetně jeho nabývání byli všichni funkcionáři velmi obezřetní, vědomi si jeho "zvýšené ochrany". Pokud se otázkami stanov nikdo ze zmíněných funkcionářů tehdy nepokládal za nutné zabývat, svědčí to spíše o pohrdání právem v důsledku mocenské převahy, kterou tehdejší stát uplatňoval vůči nesocialistickým organizacím typu M. o. Jestliže funkcionáři ObNV Praha 5 postupovali tímto způsobem, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži stěžovatelky.
Odvolací soud posuzoval tuto otázku pouze z pozice ustanovení §20 za použití §496 ObčZ tehdy platného. Dospěl k závěru, že předsedkyně spolku byla oprávněna navenek spolek zastupovat jako jeho statutární orgán (viz shora).
Ústavní soud se s tímto právním názorem odvolacího soudu neztotožnil. Odvolací soud vycházel z extenzivního výkladu tehdy platného §20 ObčZ a opřel se o názory právní teorie uvedené v komentáři k tomuto ustanovení, což při posuzování dané věci nelze akceptovat. Při posuzování mezí oprávnění jednat za spolek M. o. je třeba uvážit, že se jednalo ve smyslu §18 ObčZ o tzv. jinou socialistickou organizaci. Občanský zákoník neznal pojem statutární orgán. Rozsah oprávnění jednat za organizaci bylo proto třeba posuzovat podle zákona nebo podle organizačních předpisů této organizace, v daném případě podle stanov spolku. Navíc darování majetkové podstaty uvedeného spolku, jíž B. nesporně byla, lze považovat za právní úkon v rámci plnění úkolů organizace jen s velkou fantazií. Odvolací soud tím, že použil neadekvátně extenzivní výklad §20 ObčZ, vybočil nejen z mezí zákonnosti, ale i z mezí ústavnosti ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svými rozhodnutími napadenými ústavní stížností, vybočily při posuzování platnosti předmětné darovací smlouvy z mezí a zásad spravedlivého procesu stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Příliš restriktivním výkladem §37 ObčZ a nadměrně extenzivním výkladem §20 téhož zákona došlo ze strany obecných soudů k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pro úplnost nutno dodat, že stěžovatelka rovněž namítala, že při rozhodování obecných soudů bylo porušeno její právo na vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Tento odkaz však blíže neodůvodnila, namísto toho velmi obšírně napadla postup rozhodování soudů obou stupňů. Ústavní soud se proto zabýval i tvrzeným porušením čl. 11 Listiny, tedy práva vlastnit majetek. Zde je nutno uvést, jak již bylo mnohokrát Ústavním soudem judikováno, že uvedeným ustanovením Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové, tedy vlastnické právo již existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.