ECLI:CZ:US:2004:1.US.274.03
sp. zn. I. ÚS 274/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. N., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 9 To 26/2003, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 1 T 156/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl odvolání Ing. M. N. (dále jen "stěžovatel") proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 2. 12. 2002, čj. 1 T 156/2001 - 292. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání dva a půl roku.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že dne 11. 9. 2001 v Praze 7, v ulici Dělnická, hlídka Městské policie Praha nasadila tzv. botičku na automobil stěžovatele tov. zn. Škoda Pick-up. Stěžovatel odmítl vyřešit tento dopravní přestupek na místě, dožadoval se sundání zámku a následně začal vozidlem najíždět do strážníků T. H. a M. P., kteří mu bránili v odjezdu z místa, neboť chtěli dopravní přestupek dořešit. Stěžovatel neuposlechl jejich výzvy, najížděl proti nim, couval a následně narazil i do služebního vozidla Městské policie Praha.
Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 7 Úmluvy"), čl. 90 Ústavy ČR, za současného porušení zásady "in dubio pro reo" a zásady volného hodnocení důkazů. V odůvodnění nejprve popsal průběh dokazování v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Následně, na podporu svých tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, citoval blíže nespecifikované nálezy Ústavního soudu. Porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a porušení čl. 90 Ústavy ČR spatřoval v postupu obecných soudů, které nezohlednily rozpory ve výpovědích svědků a listinných důkazech. Odepření spravedlnosti spatřoval v tom, že odvolací soud zamítl jeho odvolání. Současně mělo být porušeno jeho právo na řádný přezkum výroku o vině a trestu podle čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy, neboť usnesení odvolacího soudu není, podle jeho názoru, řádně odůvodněno. Odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání, týkajícími se rozporů mezi výpověďmi svědků, listinnými důkazy a závěry pojatými do odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud rovněž neuvedl, z čeho dovozuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu č. 122/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 10, č. 39, z něhož vyplývá, že revizní princip, který ovládá "ex offo" odvolací řízení ve smyslu §254 trestního řádu (dále jen "TrŘ") znamená, že odvolací soud se v konečném výroku i jeho odůvodnění musí vypořádat se všemi námitkami uplatněnými v odvolání. V závěru poukázal na skutečnost, že svým jednáním dne 11. 9. 2001 měl spáchat dopravní přestupek, o kterém však do doby podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto a nebylo ani oprávněným orgánem konstatováno, zda mu byla tzv. botička nasazena oprávněně.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka, a spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 1 T 156/2001.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že stěžovatel stejné námitky, týkající se hodnocení důkazů soudem prvního stupně, uplatnil již v odvolacím řízení.
Městské státní zastupitelství v Praze je toho názoru, že soud prvního stupně provedl dokazování vyčerpávajícím způsobem. Provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 TrŘ. Na jejich podkladu dospěl ke správnému závěru, že jednání stěžovatele naplnilo skutkovou podstatu trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) TrZ. Argumenty uvedené v ústavní stížnosti byly ve zcela shodném rozsahu prezentovány již v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se s nimi v plném rozsahu vypořádal. Z tohoto důvodu považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za správná a zákonná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti způsobu hodnocení důkazů obecných soudů, rozvádí jednotlivé důkazy, upozorňuje na rozpory ve výpovědích svědků, podává vlastní interpretaci provedených důkazů a domáhá se přezkoumání závěrů obecných soudů vztahujících se ke skutkovým zjištěním. Konkrétně pak namítá porušení již shora citovaných ustanovení trestního řádu a porušení práva na spravedlivý proces, presumpce neviny, a práva na odvolání.
Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ani další odvolací instancí. Není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by soudy, na úkor stěžovatele, vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR). Proto nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, pokud při něm nedošlo k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (viz nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H.Beck Praha, 1994, str. 41). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy tedy přichází v úvahu pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají a pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V přezkoumávané věci Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny. Ústavně zaručená práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá, se v trestním řízení projevují zejména prostřednictvím zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 5, 6 TrŘ.
Ústavní soud zkoumal, zda v přezkoumávané věci bylo respektováno právo stěžovatele na presumpci neviny, na přezkoumání výroku o vině a trestu soudem vyššího stupně a na spravedlivý proces jako celek a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy, podle přesvědčení Ústavního soudu, postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení upravující rozsah a způsob dokazování. Z provedených důkazů vyplývá zcela konkrétní účast stěžovatele na trestné činnosti. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele. V tomto směru dostatečným způsobem uvedly a rozvedly své úvahy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že podle znaleckého posudku a lékařských zpráv nebylo zranění strážníků Městské policie průkazné, proto soud prvního stupně tuto skutečnost vypustil ze skutkové věty (č. l. 295 a č. l. 314 spisu). Z tohoto důvodu námitka stěžovatele, že se obecné soudy nevypořádaly s rozpory v listinných důkazech, týkajícími se údajného zranění strážníků, postrádá opodstatnění a ústavně právní relevanci.
Obdobný závěr učinil Ústavní soud také ve vztahu k tvrzeným rozporům ve výpovědi svědků J. C. a Z. H. J. C. měl, podle tvrzení stěžovatele, v přípravném řízení uvést, že stěžovatel najel do strážníků dvakrát, ale v hlavním líčení vypověděl, že viděl náraz pouze do jednoho strážníka. Svědkyně Z. H. v přípravném řízení vypověděla, že ke kontaktu vozidla stěžovatele se strážníky nedošlo a v hlavním líčení uvedla, že viděla náraz do jednoho policisty.
Svědek J. C. ve výpovědích učiněných jak v přípravném řízení (č. l. 40 spisu) tak při hlavním líčení (č. l. 230 - č. l. 231 spisu) vždy hovořil o najetí stěžovatele pouze na jednoho policistu. V přípravném řízení tuto skutečnost zpřesnil, když uvedl, že stěžovatel na policistu najel dvakrát. V rámci hlavního líčení, s přihlédnutím k časovému odstupu (ke spáchání trestného činu došlo dne 11. 9. 2001 a hlavní líčení se konalo dne 27. 5. 2002), konstatoval, že si již přesně nevzpomíná, jestli stěžovatel najel na policistu dvakrát (č. l. 231 spisu). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že svědek Jan Chaloupka potvrdil, že stěžovatel najel na policistu, který stál před vozem a říkal stěžovateli, kam má zajet (č. l. 294 spisu). Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel nesprávným způsobem výpověď svědka J. C. interpretoval. Ten po celou dobu trestního řízení setrval na svém tvrzení, že stěžovatel najel pouze do jednoho z policistů. Shledaný rozpor v počtu najetí na policistu je bezvýznamný, navíc za situace, kdy zmíněný svědek počet najetí snížil.
K údajným rozporům ve výpovědi Z. H. nezbývá než poukázat na její výpověď v přípravném řízení (č. l. 33 spisu), v hlavním líčení (č. l. 222 spisu) a na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně opřel svoje odůvodnění pouze o tu část výpovědi zmíněné svědkyně, v níž nebyly rozpory zjištěny, a to, že "(...) z konfliktu viděla pouze to, že obžalovaný narazil do policejního auta." Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně svoje důkazní zjištění neopřel o tu část výpovědi svědkyně Z. H. učiněné v hlavním líčení, v níž uváděla, že viděla, jak stěžovatel autem "vrazil" do jednoho z policistů.
Pro absenci svých pochybností neměly obecné soudy důvod postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo (k tomuto srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 28, č. 37).
V procesním postupu obecných soudů v projednávané trestní věci stěžovatele, jakož i v ústavní stížností napadených rozhodnutích, nezjistil Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny, zásady presumpce neviny či extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními. Podle názoru Ústavního soudu byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, v rozsahu, který byl nezbytný pro soudní rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ), při dodržení všech ustanovení trestního řádu, především při zachování práva stěžovatele na obhajobu a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 TrŘ. Postup obecných soudů a jejich rozhodnutí se tudíž nedostal do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřeném v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával. Čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Rovněž námitka, že odvolací řízení je ex offo ovládáno revizním principem, nemá ústavně právní relevanci. V obecné rovině je vhodné doplnit, že novelou trestního řádu, provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byla zásadně změněna právní úprava opravných prostředků. Celé odvolací řízení je nyní ovládáno dispoziční zásadou, nikoli revizním principem. Revizní princip byl výrazně omezen a byly posíleny apelační prvky doplněné prvky kasačními. Tím došlo k omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, který je vázán vymezením rozsahu napadených výroků rozhodnutí a vytýkanými nedostatky, resp. vadami. Uvedená změna rozsahu přezkoumávání je u odvolání odůvodněna tím, že obžalovaný, pokud podá odvolání, má právo sám zvolit rozsah a důvody přezkumu napadeného rozsudku, což vyplývá z jeho práva zvolit si způsob své obhajoby.
V daném případě odvolací soud, na základě odvolání podaného stěžovatelem, přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo odvolání podáno, i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu. K hodnocení důkazů konstatoval, že soud prvního stupně postupoval důsledně v souladu s §2 odst. 6 TrŘ, skutková zjištění jsou správná a úplná, mají oporu ve výsledcích dokazování a soudu prvního stupně nelze vytknout nic podstatného ani z hlediska ustanovení §125 trestního řádu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i s konkrétní argumentací použitou soudem prvního stupně. I přes tento obecný závěr se odvolací soud přiměřeným způsobem vypořádal se všemi námitkami uvedenými stěžovatelem v odvolání, které se vztahují výlučně ke skutkovým zjištěním. Přezkoumal i právní kvalifikaci jednání stěžovatele, výrok o trestu a náhradě škody a ani v těchto směrech neshledal žádná pochybení. Proto odvolání stěžovatele neshledal důvodným a postupoval podle ustanovení §256 trestního řádu. Postup podle ustanovení §256 trestního řádu přichází v úvahu za situace, kdy odvolací soud plně potvrzuje zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jakož i postup v řízení, které rozsudku předcházelo, kdy zjistí (po seznámení se s předmětným spisovým materiálem), že správně a úplně zjištěný skutkový stav byl podřazen pod příslušná ustanovení trestního zákona, bylo rozhodnuto o vině a trestu a rozsudek byl náležitě odůvodněn. Odvolací soud neporušil ustanovení §2 odst. 5, 6 TrŘ, ale ani čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy, který zaručuje přezkum výroku o vině a trestu soudem vyššího stupně, ale nezaručuje úspěch ve věci.
Ústavní soud konstatuje, že dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu, soud prvního stupně dostál požadavku důsledného zhodnocení všech provedených důkazů, skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. S podstatou námitek stěžovatele uplatněných v odvolání a opakovaných v ústavní stížnosti se přiměřeným způsobem vypořádal již odvolací soud. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 TrŘ. Porušení dalších trestně procesních ustanovení nebylo zjištěno.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2004
JUDr. František Duchoň , v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu